Úryvek z knihy: Krušný život taxikáře

S prázdnou nádrží i žaludkem jsem bez jediné koruny vyrazil z domu. Nechtěl jsem koukat na bílé stěny, být sám a litovat se. Vlastně jsem snad tentokrát měl skutečný důvod k sebelítosti. Z hlavy jsem jen těžko dostával tu prapodivnou cestu do Vinařic, podvědomí mi neustále přehrávalo moment, kdy se mi Zuzana svěřila se svým děsivým tajemstvím, jako nepovedenou skeč z nízkonakladového sitkomu.

Před domem, zaparkovaná na svém místě, stála snad jediná věc, která mi mohla přinést radost. Alespoň do chvíle, než dojde nafta. Brumlání motoru mělo skutečně uklidňující účinek. Přidal jsem plyn a na krátké spojnici mezi parkovištěm a hlavní silnicí do Dejvic jsem se nechal zatlačit do sedačky. Věděl jsem, že musím pracovat, ale myšlenky na trapný moment, kdy nebudu schopen zákazníkovi vrátit na jakoukoliv bankovku, mě přiměly k procházení telefonního seznamu. Komu bych zavolal, kam bych zajel, kdo mi nabídne trochu útěchy a nastaví náruč. Po chvilce váhání jsem vytočil číslo Jany. Ano, té Jany, která mě vyděsila těhotenstvím a jejíž jméno ve mně při vzpomínce na společnou noc vyvolávalo obavy ze smrtelných pohlavně přenosných chorob. Ale byla to právě ona, kdo mi věnoval pár cigaret a přidal alespoň malou dávku lidského pohlazení po duši. Mezitím se setmělo a já s množstvím paliva, které odpovídalo konzumaci auta během jediné jízdy se zákazníkem, vyrazil vydělávat.