Strasti Pyčka herynečníka

První jednání

Zvedne se opona. Pyček stojí ve stánku. Ve vedlejším stánku postává hokyně Háta.

Ze zákulisí se ozývá hlas.

 

hlas: Calty, calty!

Pyček: Račte přistúpiti, muóž každý tu čerstvú tunú rubu kúpiti. Zde jest to najlepšie zbožie.

Háta: To  nemuóž býti pravda. Smrdíť velmi tvojě zbožie. To ja najlepšě viem./ chytí se za nos/

Pyček: Ech, babo.

Přijde Katuše.

Pyček: Ó pano krásná, zezři na mně. Rač sobě vybrati, vše co žádáš ot mně vzieti.

Háta: Frejieřka!

Pyček: Muož ja dnes s tebú někam jieti? Do krčmy? Například.

Katuše: Ano. Večer u kostela, pane. Budu čekati.

Přichází krčmář: Hej dievko, kak jsi  pěkná. Já  tebe viděl na rynku hráti.

Katuše: Ano pane?

Krčmář: Nechceš v mojě krčmě slúžiti?

Katuše: Ne!

Pyček: Tuto dievku nech býti.

Katuše:  Diek pane. Katuše mě dějú.

Pyček: Mě Pyček  dějú.

Háta: Neboť stále pyčí všeho.

Katuše odejde s úsměvem do pravého portálu. Padá opona. Krčmář vyrazí za ní.

Háta: Taková jest panečnice. Což na té frejieřce vidíš Pyčku?

Pyček: Ne abys ženě pověděla, neb...

Pausa

Pyček:   Však bys viděla.

Háta: Tebe sě  budu báti. Ty Pyčku! Nu dobře nepoviem. Však což ja o tvojie ženě viem taky sem tobě nepovieděla./pro sebe/

OPONA

Před oponu přichází žák a lupič. Lupič zkouší žonglovat s jablky.

žák: To pravila?

Lupič přikývne.

žák: Mojě Katuše múdra jest kak lasice. Mnoho peněz bude mieti při sobie?

Lupič opět přikývne.  Odcházejí.

vypravěč: Což si robotně kde dobyl,

                 chovaj by toho marně nezbyl.

                 Ztratí, jenž z úsilé výjde,

                 žeť  chudoba tudy příjde.

                 Smrtedlnú škodu nese,

                 chudobu i strast přinese.

Zvedne se opona. Na pódiu se objímá dvojice. Je to Pyček a Katuše.

Katuše: Buď mój, já tva budu,

             nebo ´s ty mně mil ze všeho lidu.

             Chci tě mieti. /smyslně/

Pyček: /vyčítavě/ Tys u mne vína a peněz zajala,

            oplatitis mi nedbala.

Katuše: Nynie chci přisieci.

             Což žádáš koli,

             to měj ode mne k své vóli.

Pyček:  Dajž mi tlustosť těla svého,

           jenž je tlusto i z chleba mého.

Katuše: Tohoť ráda přeji.

Položí se na zem a Pyček k ní poklekne. Z levého portálu přichází muž s kyjem.

lupič: Hle, syté prasě věchtem jhrá.

Z pravého portálu přichází druhý muž v studentském oděvu s nožem v ruce.

žák:             Chceš-li silen zbožím býti.

                    neroď přielišně tráviti.

                    Střez sě rozkoši tělěsné,

                    přidrž sě sčedrosti časné.

                    Ostřiehaj sě tak vilenie,

                    by neztratil svého spasenie

Pyček i Katuše se mezitím postaví.

                    Střez sě smilstva nečistého

                    i lakomstva škaredého.

                    Obžerstvie lakomstvo plodí,

                    toť vinikóm velmi škodí.

                    Ktož své tělo těmi kojí,

                    ztratí jmě i duši svoji.

/ napřáhne ruku s nožem směrem k Pyčkovi/

Pyček: Raziť věrně, nečiň toho.

            Hřiech sě každý časem tají.

            Však sě pod časem poznají.

lupič: Neroď na to péče mieti.

Pyček:/ustupuje dozadu před druhým lupičem/ Budeš-li k súdu připuzen.

           potupně budeš súzen.

žák:              Když Buoh utěší zbožím koho

                    že mu v rucě puojde mnoho,

                    má přáteli i známé ctíti,

                    ščedrosti zvlášči jim zjeviti.

/ natáhne ruku k Pyčkovi/

Pyček: Nedám./rozhodně/

lupič zvedne kyj a napřáhne se k ráně.

Pyček: /zakryje si hlavu rukama/ Násilníče, neučiň toho! 

žák: Co dieš k tomu?

Pyček: Již zahynu,

           sám sobě dávaje vinu,

            Již mě smútí chlapie ruka,

           z mého daru jest mě muka.

Pyček vezme neochotně váček s penězi a podá žákovi. Lupič skloní kyj a spokojeně se o něj opře.

žák: Katuše má milá....

lupič: Dobře to učinila.

Pyček:  Milost nic jiného nenie

             než lidské oklamanie,

             V hlavě zhúba v měšci diera.

             v srdci nekonečná muka.

 lupič: /výsměšně/ Kdo miluje nevěda,

                   Raději miluj medvěda.

                   A kto miluje v naději,

                   bývaj doma raději.

žák: Jdi pryč a zase se k nám nevráti.

vypravěč: Střez se lidí mlčenlivých.

                 tichých a přieliš pokrytých.

                 Tacíť stud bez studu mají.

                 O nich příslovie řiekají,

                 žeť voda tichá podrývá

                 břehy, nebo hlubší bývá.

 

Pod pokrývkou na lůžku leží žena a polonahý muž.

 

žena: Obratiš sě ke mně, milý.

         Tělo mlado,

         srdce veselo.

milenec: Musím pryč od tebe. Čas jest vstáti.

               Já se k tobě vátím. Nynie čas náma rozžehnati.

žena: Pospěš vstáti, radosti má,

          ať mne hanba nepotká.

 

Milenec se zvedne a začne se oblékat. Ozve se Pyčkovo volání.

 

Pyček: Ženo!

žena: Muž.

Milenec panikaří a začne zmateně pobíhat.

milenec: Nemuož ojíti.

Žena nadzvedne pokrývku.

žena: Ke mně milý.

Milenec rychle skočí pod pokrývku a žena ho přikryje. Pyček přichází z levého portálu.

Pyček: Ženo! Ach, ženo. Potvory, svině, ne lidé...

žena: Tos ty Pyčku?/nervozně/

Pyček: Já. /zarazí se/ Proč lenivě ležíš?

žena: Nu, ležím.

Pyček rezignovaně máchne rukou.

Pyček: Ach, ženo. Napasť zlá sě stala. Peněz mnoho ztraceno...

žena: Však opět peněz dobudeš. Ty Lišáku.

Pyček: Hlad mne moří.

žena: Jdi v kuchyni. Tam jest zelé a uzené s húskú. Rač pokrm vzieti.

Pyček /pohlédne na ženu/ Však když vidim tebe...

Poklekne k ní.

žena: Ne! /vyděšeně/

Pyček: Chci s tebú špíleti. /vzrušeně/

žena: Běž!

         Neroď tu špílu špíleti,

         ježtoť slušná nenie tobě,

         chceš-li svuój stud mieti sobě.

Náhle s ulice ozve neumělý zpěv.

Labuť, divný pták, spievá umíraje;

také já, smutný žák,

umruť v túhách spievaje

pro mú milú, když se neráčí smilovati nade mnú.

Pyček zprudka vztane.

Pyček: Ženo? Kohos tu měla? Ty panečnice zlá.

            Tys věru svú zrušila.

žena: Nebludi sě.         

         Jsi-li člověk věrný, pravý,

         měj při sobě také nravy,

         netbaj jazykuov zlých lidí,

         žeť o mě kto zle súdí.

         Nemuož nikto toho staviti,

         ktož o kom co chce mluviti.

Pyček: Ha ha. Drahá, ležíš v hnoji,

            jenž jest přikryl krásu tvoji.

            Ktož zatají co křivého,

            tenť jest následovník zlého.

žena: Nemúdrý upaduje,

         v náhlost, potom jej smucuje.

Pyček: Za tú škodu jáť žaluji. Přivedu rychtáře.

Vyběhne z místnosti levým portálem.

žena: Již ť muóžeš jíti ot mne.

Milenec vyleze z postele.

žena: Běž k sousedě Hátě. Přěs dvuor.

milenec: Měj sě dobře.

žena: Muój milý. /pošle mu polibek/

 

Milenec vyběhne pryč. Před publikum přiběhne první lupič.

 

lupič:  Spieše moře bez vody bude

            a havran své černosti zbude,

            nežli žena zchytralá

            své chytrosti a lsti nechá.

 

Pyček přichází s rychtářem.

 

Rychtář: Své ženy neroď báti,

              na její pláč ani tbáti.

              Tudyť hledá osidlenie,

              nebo někakého přelščenie.

              Když sě žena jme plakati,

              tudýť tě chce oklamati.

Pyček: Ó zlořečená ženo, již došel jsem, že s´cizoložstvie učinila. Však tu rychtář...

žena: Pyčku proč to činíš? Milý proč jest to?

Rychtář: Paní, znáš se, že jsi vina? Pyček mluvil o cudzoložstí.

Pytček: Toho frejíře sme nechytili. Ty nám o něm povieš.

Žena vstane a jde k Pyčkovi. Chytne ho za vlasy a počne jím cloumat. 

žena: Ó hlavo bez smysla.

         Mozku nenie v této hlavě,

         kdešto sě všecka múdrost stavie.

Pyček: Nečiň toho!

žena: Miluj věrně ženu svoji,

         ač chceš býti při pokoji.

Pyček: Tak buď čista všeho zlého,

            střez sě skutka poškvrněného.

žena: Hlúpost. Ničeho zlého sem neučinila.

rychtář: Paní...

Žena uchopí střevíc a mrští jím po rychtáři.

rychtář: Au!

Žena se rozhlédne po místnosti, uchopí pometlo a dá se do mlácení obou mužů.

žena: Ven z domu.

Zatáhne se opona a za ní se ozývá křik.

Pyček: Máš zlé obyčeje;

            milá paní, ostaň toho,

            škodít tobě i mně mnoho,

            ač ty sě chceš vždy zlobiti,

            hněvajíc se i mně bíti.

            Au,au, au.

rychtář: Jau!

             Nezlosť sě tak ani nehněvaj,

             Pokoj sobě i mně daj.

             Au.

Pyček: Snad sě já také rozhněvám. /výhružně/

            Au. Jáť  sem nechtěl tebe býti.

            Račiž mi to odpustiti.

vypravěč: Učiň se bláznem při času,

                při veselí neb při kvasu,

                čiň sě bláznem, ploď veselé,

                taje sě, učiň to směle.

                Velikáť to múdrost bývá,

                ktož sě bláznem nazývá.

Před oponou se odehrává fraška, kterou hrají dva muži (lupič a žák) a tělnatá žena (Katuše). Před pódiem stojí Pyček, rychtář a Háta, hokynářka a sousedka Pyčkova.

(VIRGO)(Katuše) zabuší do tamburíny.

Milý žáku pro  tvé  založenie

chciť přieti  až do skončenie.

 

Vztáhne ruce ke člověku v studentském oděvu.

 

(CLERICUS) - student

Tvój sem sluha věrný cele,

dokudž duše v mém těle.

Milejšie mi v světě nenie

aniž bude až do skončenie.

(VIRGO)-Katuše

Ty mně a já tobě,

nic milejšieho k sobě,

Ta sě milost nezruší,

dokadž mám v těle duši.

 

Obejmou se.

(CLERIKUS)-student

Oba sva dva věrna pána.

Božie milost nad náma

I jeho slytovanie.

Daj nám Buoh dlúhé zdravie.

(CHLAP)-lupič

Teprv sem já pravú žalost

poznal nynie po hřiechu.

Nespomuož mi má ústavnost,

neb mě drží na smiechu.

Zle mi velmi odtušila,

žáka již sobě zvolila.

Pyček: Ha, ha. Dobřes dievko učinila že s´ trupa sobě nezvolila.

Háta: Panečnice zlá, dobrého muže nechtěla. Já  bych chlapa zvolila i ráda ho túzě měla.

Pyček se uchychtává do dlaně.

rychtář: Háta!

Háta: Hovno!

rychtář: Ty babo. /nazlobeně/

Pyček se za zády rychtáře obrátí k publiku a ukáže naň prstem.

Pyček:/polohlasně/ Toto jest Jan řezník, řečený Hovno, nynie rychtář. Však on toho, když

            ho Hovnem jmenují rád nemá.

Zase se vrátí na místo.

Háta: Styď sě Pyčku.

Jeden z herců se obrátí do publika.

(CHLAP)-lupič

Hle Háta, takť jest ošklivá,

že žádného muže nejmá.

Háta se nasupí a uraženě odejde. Pyček s rychtářem se jí stále posmívají.

Virgo vybírá peníze.

(CLERIKUS)-žák

Hleďme herynečník. /ukáže na Pyčka/

(VIRGO)-Katuše /vykřikne/ Pyček!

Pyček: Katuše.

Dívka skočí na pódium a s oběma herci uteče za oponu.

Pyček: Jane, /strčí do tumpachového rychtáře/ Toť sú oni.

Zaběhnou taky za oponu.

vypravěč: Pí, což muožeš, nepí mnoho

                 vína ani pitie toho,

                 jímž sě člověk muož opíti,

                 ač chceš při svém zdraví býti.

                 Žádost člověka každého

                 připravi k nemoci jeho.

 

Opona se otevírá. Pyček se svěšenou hlavou sedí za stolem. Z leva přichází oba lupiči. Všimnou si Pyčka a zarazí se. Když jsou si jisti, že je nevidí, opatrně ho obejdou a posadí se za ním. Přichází Katuše. Nese dva žejdlíky piva. Přinese jeden Pyčkovi.

Pyček: Diek.

rychtář: /zpozoruje Pyčka/ Ach ubohý Pyčku.

Pyček podívá se a pozvedne ruku na pozdrav. Ruka mu zase poklesne a on svěsí hlavu.

rychtář: Ach, ubohá tvojě paní. /sedne si vedle Pyčka/

Pyček: Již mně opustila, žena mojě milá. /vzdychne/

rychtář: Ulož sobě smysl taký,

              tenť má mieti člověk všaký:

              smrti sě slušie nebáti,

              kakž sě v dobrém nedá znáti.

              Však je zlých hořké skončenie,

              blazě jim, ktož na to pomnie.

Pyček: Navrať se drahá. Běda mně! Neščastný ten den, v kterýž sem se narodil, svú ženu milú ztratil.

Rychtář ho vezme kolem ramen.

rychtář: No, Pyčku.

Pyček: Tvojě paní, Bětuše, jest zdráva?

rychtář: Bohužel... Točiž bohudiek ano.

Pyček: Sěm vdovec. /smutně/

            Paní nalí piva!

rychtář: Pyčku!

Pyček:  Víno pálené. Všěm. Ach, navrať sě paní. Má najmilejšie!  

Přichází jeho žena v bílém šatu.

žena: Pyčku zezři na mě. Tu sěm.

Pyček na ní pohlédne a vyděsí se.

Pyček: Jdi u pokoji. /pokřižuje se/ Buože zač mne tresceš. Milost, pane napravím sě.

rychtář: Co pravíš Pyčku?

Žena odejde. Pyček si položí ruku na srdce. Hlasytě si oddechne.

Pyček: Nic.

Druhý lupič příjde a nakloní se k Pyčkovi.

žák: Za tvú ščedrost pane, chci ti dát utěšenie, v němž jest pobavenie i poučenie.

Pyček: Kaké?

 pausa

Pyček: Neznám tě?

žák: Ne. 

žák: Četl sěm kdysi toto:

O DŘEVĚ A O ŽENĚ

Praví mistr Veliký Valerius, že některaký kmotr pláče řekl súsedu svému: „Mám nešťastné dřevo na němžto má prvnie žena objesila sě, druhá a nynie třetie. A protož žalost s bolestí mám veliků, až i přiéliš.“ I vece k němu súsed, jemuž mně Arius: „Divím se tobě, v tak dobrých a šťastných příhodách, že jsi toliko slz vypustil. Milý, prosím tebe, daj mi také těch rózek z tohodřeva, nebo myslím mezi jiné súsedy je rozdati, aby každý mohl také dřevo v svézahradě mieti, aby se jemu žena oběsila.“ Nebo obecné příslovie jest: Komuž ženy mrú a koni stojie, nelze jemu chudu býti. A tak se jest stalo.

 

Všichni se bodře smějí, jen Katuše je rozlobená.

Katuše: Trúpe hlúpy./odejde/

Pyček: Toto jest dobrá příhoda.

rychtář: /zvážní/ Krutá trochu.

Druhý lupič se zvedne a jde chlácholit Katuši

Pyček: No tak Janku, tvojě žena jest zdráva a dřevo žádné nemáš.

/šťouchne do  rychtáře/  Neroď na tu špílu hněvati.

rychtář: Má žena jest dobrá. A ty s´opilý.

Pyček: Hola. Paní, zas dokola.

Opona jde dolů.

vypravěč: Smilstvo s vínem sě srovnává,

                 snímžť žádosť u boj vstává.

                 Toť každý muož znamenati,

                 ktož pie víno, dá sě znati.

                 Drž sě pitie skrovně všeho

                 a střez sě boje takého.

Na podium přichazí dvojice lupičů s Katuší a zpívají píseň Odolaj diáblu, ukroť tělo a odplatu dáť tobě Pán Buoh, ač to naplníš.

 

 Na scéně leží Pyček s Hátou v posteli.

 

Ozývá se chrápání. Háta se probudí a protahuje se. Obrátí se k Pyčkovi.

Háta: Milý.

Pyček:/ze sna/ Milá. /otevře oči a vykřikne/ Á. Háta! Proboha to jest hrozný sen.

Vyskočí z postele. Háta se usmívá a rozčesává si vlasy.

Háta: Ty kocúre starý.

Pyček: To jest zlý sen.

Háta: Tys´ v noci jinak mluvil. V noci jinak bylo.

Pyček: Ne!

Háta: Ach, políčkú nepočítaně.

Pyček: Fuj, fuj, fuj. /odplyvává si/

Háta: A což teprv potom./začervená se/ Milý pojď ke mě. Ještě nejsem syta.

Pyček: To nemuóž býti pravda. Buože všemohúci čiem sem sě prohřešil.

Háta: Což mojie cti netbáš. Pomni Pyčku cos v noci přiesahal

Pyček:/vyvalí oči/ Což! 

Háta: Svatbu! Tos´ přiesahal.

Pyček: To jest lež.

Sebere svůj oděv a uteče.

Háta: Běž. Však kam sě poděješ? Tys´muoj.

Padá opona.

Před oponu vyjde rychtář. Otočí se zpět.

rychtář: Ano, Bětuško. Ano vše vykonám. Všě podle tvojie vuole.

Přichází Pyček a do něj je zavěšena Háta.

rychtář: Dobrý den paní Háto, dobrý den Pyčku. Což žes´v krčmě dlúho nebyl.

Pyček jen pokrčí rameny a podívá se na Hátu.

Háta: Jen jdi drahý. Dva grošíky stačí. /dá mu peníze/ Jdi s přietelem. Já budu čekati. /významně pozdvyhne obočí/ Muój Satane.

Odchází do levého portálu. Rychtář se smutným Pyčkem jde do pravého.

vypravěč: Užívaj ščestie ctného,

                  střez  sě času protivného.

                  Tu naději pomni vzieti,

                  když neščestie budeš mieti.

                  Po neščesti dobře bývá,

                  blaže mu, ktož ho užívá.

 

Vyběhne Pyček. Vypravěč tozpozoruje a dá se na útěk. Pyček se žene za ním. Přichází dvojice lupičů s Katuší.

lupič: Bratře, pověz mě, tobě se to líbí?

žák:             Milý bratře, tajemstvie měl bych tobě pověděti. Když jsme v hradu těla zde, tehdy lapka, točíšto diábel, k ženě, přistúpí, kdyžto  skrze marnost světa přelstí. V mladosti anebo v starosti mnohá protivenstvie musíš pro ně trpieti. Bratře buď vesel.

 lupič: Ó milý bratře, kterak mohu vesel býti, maje tolikú hruozu okolo sebe se všech strán.

Katuše: Divím sě tobě, že nepomníš, co a kterak sme mnoho radosti spolu měli. Blázen jsi a v bláznovství svém ostaneš.

Kolem se zpět pomalu vleče Pyček. Pohlédnou na něj a dají se do zpěvu.

Pyčku, Pyčku, nebožáku,

již stratils´ vši svú čáku.

První žena kurva byla.

Zle ti Pyčku oplatila.

Druhá žena jest opice.

Pyčku, Pyčku, nebožáku,

což zbývá než opít se.

 

Pyček /rezignovaný/ mizí v zákulisí.

Katuše: Co nynie učiníme?

 lupič:/radostně/ Ukradneme prasě.

žák: Rychtářovo!

 

Všichni tři se dají do smíchu a odběhnou.

 

Opona                

 

Druhé jednání

 

vypravěč: Nynie se nová příhoda počíná, jest to příhoda krčemná. Kterak Pyček navždy Katuše zbude.

 

Zvedne se opona. Na jevišti sedí vypasený rytíř Vilém Sádlo. Po jeho levé straně sedí Pyček, po pravé otec Bonifác. Za nimi na lavici sedí ještě jeden host. Šenkýřka Katuše přinese Pyčkovi džbán. Pyček se chce napít, ale rytíř mu džbán sebere.

 

Vilém: Diek tobě pane měšťane.

 

Napije se z hluboka a podá džbán duchovnímu. Ten se napije také.

 

Bonifác: Buóh ti oplať, Pyčku.

 

Pyček si vezme džbán a podívá se do něj. Natáhne ruku se džbánem směrem ke Katuši.

 

Pyček: Ešče.

Vilém: Čte sě v knihách rytieřských, že obyčej taký bieše u Římanuov, když který hrad nebo město obléhali, jednu svieci v jistú mieru rozžehli. A když dlúho ta sviece hořala, hotovi byli všem, ktož by žádali pokoje a smlúvy, dáti svú milost. Ale když ta jistá sviece uhasla a dohořela, tehdy na všecky ukrutnú a bez milosti spravedlnost vydali a s nižádným potom ač by i všecko dal, což by měl, milosti nechtěli učiniti.

Pyček: Ne! Toto... /kroutí hlavou/

Bonifác: To sú Gesta romanorum. To ja znam. Čiňme dobré, dokudž čas máme, nebo, aj, nynie čas libý, dnové spasitedlní. Příjdú dnové, dnové hněvu, dnové všeho hubenstvie i psoty, v nichžto ižádný nebude moci sobě milosti uprositi, to jest po tomto životu i v súdný den. /obrátí zrak nahoru a sepne  ruce/

Pyček: Tak?

Vilém: /nervozně se ošije/ A to vám ešče poviem. Také sem četl o některakém kniežeti, jenž když vší mocí svú nemohl odolati nepřáteluóm, ani jich přemci nemohl, učinil chytrost. Zamyslil útok a hrady své spižoval pokrmy i opustil; vnichžto také mnoho kádí vína plných nakaženého skrze siemě jedné zeliny nepřáteluóm ostavil, takže ktožkoli by se z toho vína napil, ihned by usnul. Nebo viděl své nepřátely lačny a žéznivy, a že by víno s radostí brali a pili. Jakž se to i stalo, že ihned, jakž jsú to víno pili, jak napoli mrtvi zesnuli. Na něž dřéveřečené knieže navrátiv se, všecky své nepřáteli zahubil jest.                                             

Pyček: Což sě vše neuděje.

Bonifác: Diábel, skrze víno hledá oklamanie.

 

Katuše přinese nový džbánek vína. Podá ho Pyčkovi, ale Bonifác mu ho vytrhne. Napije se a podá džbán Vilémovi. Vilém se napije a podá džbán Pyčkovi. Ten nahlédne dovnitř a natáhne ruku se džbánem ke Katuši.

 

Pyček: Ešče.

 

Katuše uchopí džbán a odchází.

 

Pyček: Pověz, pane riciěři tu příhodu, kterak ś dobýval hradu lúpežného rycieře Hynceho.

Vilém: To bylo tak....

 

Za hospodskou scénou se rozhrne závěs. Na kulise hradební zdi stojí dva ozbrojení muži. Obléhatelé opřou žebřík o kulisu zdi. Obránci se snaží žebřík odstrčit, ale nemohou.

Tlouštík vyleze až nahoru a pozvedne tasený meč.  Obránci prchají z ochozu.

 

Vilém: Ó mladosti.

 

Katuše přinese džbán a Vilém se ho hned chopí.

 

Pyček: Dobřě  se s Vámi hovoří...

Pausa

Pyček: ...a pije.

Vilém: /položí džbán/ Diek pane Pyčku.  No musiem jíti na hnuoj /chytne se za břicho/. Snad ten slaneček.

 

Zvedne se a odchází pryč. Pyček počká. až odejde a nakloní se k Bonifácovi.

 

Pyček: Povídal jednou starý rynéř, jenž slúží na črné věži, že Sádlo byl tak velmi opilý, protož onehdy ležal celý den v hospodě. Hynce sě vydal nakonec sám. Povídá sě, že všě své hrdinstvie má vyčteno z knih.

Bonifác: Což ja viem Sádlo ižádný hrad nedobýval. A ten Hynce jest jen dobře obmyšlený.

Pyček: Sádlo dobýval jen sklepuov.

Bonifác: Cudzích! /oba se zasmějí/

Pyček: Katuše! Chci jísti. Jmám hlad.

Katuše: Jmám jen tunú rybu.

Pyček:/pokřižuje se/ Raději, ne.

Bonifác: Ja sem tu rybu také jědl.

Katuše: To jest tvojě zbožie.

Pyček: No, nic.

 

Vykoukne Izák.

 

Izák: Khatuškhó.

Katuše jde k němu.

Katuše: Jižť sem řekla ne!  Dej sě pokřtít.

Izák: Khatuško. ny dyš ma bhyt tak,vajmir, dam ja se pokštit.

Pyček: Izák lišák. Což chcěš žide. Tadyť sú dobří křesťané.

Izák: Nebhoj se Phyčkhu. Ja nepšíšel pro dluh. /Pyček si oddechne/ Za phanem khnezem ja pšišel. Mluvit tam sam chtel.

Bonifác: Jsi hlůpy. Já  jmám poslúchati žida?

Izák: Ne zadarmo. Phokhštít mhosim. Katuše chtyěla. /spiklenecky na Bonifáce/

Bonifác: Nu!

 

Odejdou spolu. Přichází Vilém.

 

Vilém: Což sě stalo jest?

Pyček: Izák přiše. Chce sě dát pokřtít.

Pausa

Pyček: Pro Katuši!

Vilém: Nenieť divu. Mě sě také líbí /plácne procházející Katuši přes zadek/.

Katuše: Srdci mému nelze ku pánu ižádnému. A ne takovému co sě lenivě povaluje, cudzích čbánkuóv pie a hlúposti vypravuje.

 

Přinese džbánek hostovi sedícímu na lavici vzadu. Vilém se posadí.

 

host: Tyś anjel paní. Anjel nebeský.

Katuše: Najprv zaplať.

 

Host neochotně zaplatí.

 

Vilém: Znám ešče tuto příhodu.

Katuše: Také znám čísti. /vztekle vykřikne na Viléma/

Pyček: Ne!

Katuše: Žák mě naučil. V škole! /odchází/

Pyček: Ten zloděj, šelma, črt nečistý, který mě olúpil.

Katuše: Sám jsi pověděl rychtářovi, že to jest dar.

Pyček: To pro tebe, milá. /pro sebe/ A aby sě žena nedozvěděla.

 

Katuše odejde. Ozve se zoufalý výkřik Izákův.

 

Izák: Um Gotteswillen!

 

Všichni se otočí tím směrem. Přichází páter Bonifác.

 

Vilém: Otče Bonifáci?

Bonifác: /usmívá se/ Ale řěkl sěm Izákovi, kolik mosí dáť od křtu a jaké dary kostelu. Vykřikl a utekl jak zajiec.

Bonifác: Nu dobřě sě s vámi pilo.

 

Požehná jim. Odchází. Dá se do běhu. Pyček  s Vilémem se tiše posmívají.

 

Pyček: /šťouchne do Viléma/ Slaneček.

Vilém: Nuže tuto jest slúbené vyprávění.

Pausa- Pyček se uvelebí.

Vilém:Bieše některaký ciesař, jenž mějieše jeden háj, v kterémužto žádný nesměl sě přiblížiti. Uslyšav to ciesař, na přirozenie jednorožcovuo sě tázáše. A oni jemu řekli za jisté, že jednorožec nahé panny a čisté velmi miluje....

Pyček: Hóóó.

Vilém: Pyčku! A oni jemu řekli, že jednorožec nahé pany a čisté velmi miluje a v zpijevaní jich sě velmi veselí. A tak  ciesař  kázal ihned hledati dvú pannú pěknú, kteréž by v ciesařství nalézti mohli. Tehdy nalezeně  jsta dvě najpěknějšie panně, a obě v háj vešle, dokonce jsú obnažené, jedna medenici a druhá meč v rukú svých majíce. I počely sladce zpievati po háji. Uslyšav to jednorožec přišel k nima a počal prsi jich sáti. Tehdy tě panně toliko prozpěvovaly, až i jednorožec na lóně jedné panně, kteráž medenici nesla.

Pyček: Hmm./vilně/

Vilém: Ale panna druhá, vidúci jednorožce spiece, mečem jeho zabila. Ale druhá děvečka krev jeho na medenici vzala, a té krve král pustil na zlatohlavové rúcho své. Jest v tom smysl taký/zatváří se důležitě/ Skrze prsi máme znamenati zákon Starý a Nový, kteréžto Kristus sál, točíšto naplnil, když Kristus prolil svú krev, kterúžto krví duše naše učiněny jsú čisté jakožto zlatohlav k životu věčnému.

Pyček: Á. /zklamaně/ hlůpost.

Vilém: Katuše! Nalej vína.  

host: Nechť ten kdo s námi pie, takéť sě dobře opije

Vilém: Kuš.

Pyček se zvedne a jde k přicházející Katuši.

Pyček: Milá. Jdi ku mě slúžit. Prosim. Háta jest stará. Umře již.

Katuše: Dievku tvojí paní dělati? Tobě kurvou býti? Ne. 

Pyčku: Rač pomnieti, žeť jsem rád  jměl tebe. Vše tobě dám. Vše což chcieš přisieci.

Katuše: Izák mně chtěl za ženu. A ty?

Pyček: Šatuov tobě dám, nové škorně. Peněz budeš mieti.

Katuše: Toho mně Izák chcě také dáti.

Pyček: Katuško?

Katuše: Ne!

 

Venku se ozve povyk. Do hostince vtrne zedraný Bonifác.

 

Bonifác: Kacieři, svině. 

pausa

Bonifác: Prosmež svatého Václava,

               jenž jest České země hlava,

               k tomu svatého Vojtěcha

               ať Husy vžene do  měcha.

 

               To ten Hus, ten je kazí. Však sě pomstím. Kacieři, šelmy, Viklefa sě přidržují. Běda tobě Hus! /zahrozí pěstí/

Pyček: Proč tak velmi křičíš? Což sě ti přihodilo?

Bonifác: Vieš. Já musiech...  Nuž byl sem v uličce a oni ti kacieři, ancikristi, ti sú zpěvali piesni směšnú o Zyňkovi Zajiecovi pražském biskupovi. Napomenutie sem jim dal.  A oni kameniem do mně. To žák, ten je vedl.

Prý: Biskup Zajiec abeceda

         pálil knih, nic nevěda

         což jest v nich napsáno

Pyček: Zas žák. Však já mu dám...

 

Vejde žák.

 

žák: Což mě dáš Pyčku.

Pyček: Nic. Jižť sem dal dosti.

Katuše: /radostně/ Vítej milý hosti.

žák: Rád vidím tebe Katuše. A ty Bonifáci nehaň dobrých lidí viece. Zle bychom ti oplatili.

 

Bonifác bázlivě ustupuje.

 

žák: Tak tady odpustky a obročí hrdlem proléváš?

Katuše: A nadluh pie.!

 host: Adělíku rozkochaný,

         nade všecky převýborný,

         všé milosti plný,

         mému srdci zvolený!

Pyček: Kuš!

Vilém: Zanechte vády. Posaď sě žáku a ty Pyčku poruč vína.

Pyček: Katuše, víno.

 Žák se posadí ke stolu. Bonifác se také posadí a zarytě mlčí. Několik chvil je trapné ticho.

 Vilém: Tak tu sedíme a spolu si vypravujeme vyprávění nějaká.

Bonifác: /ještě uražený/ Což kde Sádlo vyčetl.

žák: Také jsem něco vyčetl.

Pyček: /ironicky/ Aha! Já čísti neumím a líp živ budu!

Vilém :  Vypravuj žáku!

žák: Píše sě v kronice Trojánské toto...

 

Za scénou se rozhrne závěs, zde se po celou dobu vyprávění odehrává pantomima.

 

žák: Král Peleus měl bratra, řečeného Esona, věkem daleko staršieho, kterýžto vzdal své královstvie tesalské Peleovi, bratru svému mlazšiemu. A z toho Esona Byl syn jménem Jáson. A v ta doby o divné věci po mnohých krajinách světa slavná pověst byla ohlášena, že na ostrově Kolchys byl jmien beran s zlatým rúnem.

pauza

žák: Peleus úkladně a zlostně navedl Jasona, synovce svého, aby jel a dobyl jemu berana zlatorúného. I káza Jáson k sobě povolati z svého krlovstvie převtipného tesaře  jménem Argonkterýžto podlé rozkázánie králova divné  velikosti i  krásy  koráb ustavi a jemu převzdě jméno své Argon.

pauza

žák:  Mnozí urození z královstvie tesalského s Jasonem vstúpichu do nie. Mezi nimižto byl jest onen přeudatný a nad jiné silný Herkuleš jmenovaný.

pauza

 Vilém: Trochu dlúhé.

Pyček: A to jest konec.

Bonifác: Ešče ne.

žák: Vyschlo mě v hrdle. /napije se/ Takže....

 pauza

žák: Skutky mnohé vykonali. Ale já nechci dlúhym líčením uší posluchačuov obtiežiti. /podívá se na Viléma/  V ostrově Kolchis řečeném bieše město krásné a veliké, jenžto řiekáchu Jakonites, na břehu ustavené, dielem  a stavením výborné, valnými zdmi i věžemi ohrazené, lidu ušlechtilého plné a bohaté.  A že to město bylo  hlavné toho královstvie,  protož král Oetes v něm bydléše s dvorem. Do toho města Jason a Herkuleš s urozenými tovariši svými, jsúce výborným rúchem draze oděni,  vjidechu u veselí. Tehdy král Oetes, přirozené ušlechtilosti nezapomenuv, je zobjímav a i laskavým darem jich podařiv.

pauza

žák: Kázal své dci, jménem Médea, s  Jásonem kvasiti.

Pyček: Pěkná byla?

žák: Tuzě. Však nerušte!

 pauza

žák: A že hned v jeho milování svú žádost zapálila, netbala  drahých nápojóv a chutných krmí okusiti.

Vilém:  A beran zlatorúny?

žák: Medea za slib manželství, dala Jásonovi dary.

Pyček: Hm

žák: Přijavše Medea od Jasona přísahu, i vstúpišta oba spolu do lože, kdežto v horlivé milosti přebývajíc, manželské skutky radostně plodiechu.

 pauza 

žák: Toť jest okrášlenie vilnosti, ježto tak velikú rozkoší svodí milovníky, čím viece bývá přijímáno, tiem viece bývá žádáno.

Host: Mladost, vilnosť

        Starost nemuož, míti rozkož.

Vilém: Kuš trůpe.

žák: Najprvé Medea dala jest Jasonovi obrázek stříbrný, kterýžto moc jmiejieše proti všem čáróm i jiným kúzlóm. Druhé dala jest  jemu  masti převoné, aby sě tiem zamazal, že i jemu ižádný oheň neuškodí. Třetie dala jemu prsten zlatý s kamenem drahým. Ten byl té moci, ktož by jej v hrsti skrytě nesl, že od žádné věci vidomé nemohl viděn býti.

žák: A mezi tiem Jason opatrnými a vážnými kroky bera se proti stráži zlatorúnného berana, a když sě přiblíži, uzře býky  črné, veliké a velmi hrozné, ani plameny ze sebe vypúštějí.

žák: Častým kropením hasieše jich oheň a parný dým z nich soptáše. A jejich usta jakožto železnými řetězy biechu svázány, že viece plamen z nich nevycházeše. V pluh je zapřáh, i  zuora jimi  několiko brázd.  A nechav tu jich na té rolí, bra sě proti ještěrovi hroznému.

Pyček: Hruóza.

žák: Ba. Ale Jáson směle kámen zelený, v zlatém prstenu, ještěru ukáza. Jěštěr sě náramně ulek, i přesta soptati a jedem kropiti a toče hlavú poče omdlévati, nemoha blesku toho kamene snésti.

 pauza

žák: A když pade, jsa umrtvený, tehdy Jason, sťav hlavu jemu, i vybi z hrdla jeho zuby všecky podlé  naučenie své milé Medee. A vzav jě po poli jě rozesěl. Z kterýchžto ihned zrodichu sě rytieři dospělí v uodění a s braní a hned počechu sě vespolek ústavně býti a sieci vesměs, až sě všichni zmordováchu.

pauza

žák: A tak Jason naučením věrným své najmilejšie nad stráží zlatorúnného berana svítězi. A tak krátce praviece, po mnohých časiech po moři plynúce, šťastně k tesalskému království připlynuchu. Po mnohém hodování král Peleus Jasonovi královstvie svého slíbi postúpiti.

Pyček: Viléme, co dieš k tomu?

Vilém: Toto jest dobrá příhoda.

Bonifác: Nesluší sě dobrému křesťanu...

 

Katuše přichází a bere žákovu hlavu do dlaní.

 

Katuše: Žáku, kak jsi múdry.

Pyček: Katuše, tyś kak Medea...

Katuše: Ty nejsi Jáson.

Vilém: Já sem kak Herkuleš./mrkne na  Katuši/

 

Katuše máchne rukou, vezme prázdný džbán a odchází. Bonifác se zvedne a jde za ní. Ostatní si tiše povídají.

 

Bonifác: Katuše! Fara jest prázdna. Kuchařky potřebuju. Pojď ke mě. Na toho  kacieře nehleď. Budeš mieti vše čeho žádáš, ač sobě přivolíš mě /uchopí ji kolem pasu/

Katuše: Blázne starý, viný měchu, medu chtěl bys mlsati? Sy mi k smiechu. Slova drž sě božieho, ostřiehaj sě smilstva všeho. /odtáhne se/

Bonifác: Jsi zlá... /uraženě odchází na své místo/

 

Pyček  se zvedne a vystřídá Bonifáce.

 

Pyček: Milá pano, dobře ś učila, že ś toho opilcě sobě nepřivolila. Rač vše obmysliti.

Katuše: K tobě jieti? Ne již jsem sobě přivolila.

Všichni: Kterého?

 

Ozve se křik. Do hospody vtrhne žid Izák.

 

Izák: Phomocte.

 

Za ním vběhne několik lidí. Izák se schová za Bonifáce.

 

Jeden z příchozích vykřikne: Zde jest!

 

žák: Což činíte, blázni.

Izák: Šíct prosím tiem, žet Izák chtít phokštít.

žák: Čiňte jen dobré, ostřiehajte sě zlého.

lupič: Však...

Bonifác: Ano já mosím říci: Izák chcě sě dáti pokřtíti.

 

Izák horlivě pokyvuje.

 

Bonifác: …a slíbil veliké nadání kostelu. Sto kop grošů.

Izák: Aú.

Pyček: A kak křesťan dobrý chcě súseduom některým dluh odpustiti.

Izák: Tho ja nešícth! Herr Gott!

Pyček: Pomni Izáku, nebo to byl jiný. Snáď  to byl někdo jiný. To já však svědectvie pak vydati nemohu.

Izák: Ne ja šíct. Rrrršíct! Chtít Pyček dhluh odpustithy.

Pyčku: Pak jest tak, kak pravil Bonifác.

žák: Jděte.

 

Dav nechotně odchází.

 

Izák: Diek.

Bonifác: Sto kop.

Pyček:/natáhne ruku/ A úpis.

 

Izák mu vydá úpis.

 

Katuše: Nebuť mútny Izáku, zas peněz dobudeš. Ześ byl ke mně dobrý, i ščedrý, mám tebe ráda. Však tebe, ač s´ mi najviece sliboval, sobě sem nepřivolila.

Izák: O bholest. Phenez mnoho ztracheno...  und keine frau. Mein Gott. /odchází/

Katuše: /otočí se k  žákovi/ Tebe jsem, pro tvú múdrost, žáku, sobě přivolila.

žák: Pojď Katuše mojě milá.

Katuše se mu vrhne do náruče. Odcházejí spolu ze scény. Pyček se rozpláče.

Bonifác: Již zasě pyčíš Pyčku. Pro tu viklefici. Pche./máchne rukou/

Vilém: Pomni na svú ženu. Háta tě čeká doma.

 

Pyček pláče ještě více.

 

Bonifác: Četl sem kdysi toto... 

               Stala sě jest příhoda

               nynie toho hoda,

               že jedna viklefice

               pozvala k sobě panice

               a chtiec ho vieře naučiti

 

               a řkúc: „Pro Ježíše,

               Příď ke mně velmi tiše!

               Chci tě vieře naučiti,

               ač ty mne chceš poslúchati,

               chciť Písmo otevříti.“

 

               Panic viklefce odpovědě

               a na ni velmi mile hledě

               řka: „Já chci rád vše učiniti,

               ač ty mne chceš naučiti

               v tvém zákoně býti.

 

               Vece viklefka: „Zezři na mě,

               paniče, přijď ke mně

               až po klidu,

               když tu nebude lidu.

               Chciť písmo zjeviti.“

 

               Panic bez meškánie

               učini jejie kázanie.

               Po večeři v neděli,

               když uhlédal svú chvíli,

               přišel jest k ní tiše.

 

               Vece viklefice bez lenosti:

               „Vítaj mouj milý hosti,

               co sem dávno žádala,

               po němž má duše prahla!

               Rač ke mně vstúpiti.

 

               se mnú málo poseděti,

               chciť Písmo vyložiti,

               biblí i také čtenie.

               S námať žádného  nenie,

               budež  sám obirati.“

 

               Tuť mu bába biblí vyloži,

               dvě kapitole viloži

               pěkné, velmi okrůhlé;

               k hruškám byšta podobné

               a tak velmi bílé.

Vilém: Dobré povídanie. Pravda.

Pyček: Ba.

Bonifác: Panic vece beze strachu:

              „Podáš jich sem, milá brachu!“

              Jě se biblí rozkládati

              a kapitol vykládati

              s večera až do světu.

 

              A když poče svítati,

              panic se chtieše  pryč bráti

              Viklifice se ho chváti

              a řkúc: „Zdeť jest ostati,

              se mnú jitřní dokonati.“

 

              Začechu Te Deum laudamus zhóru,

              jak slušije  k tomu dvoru.

              Ještať se diškantovati.

 

              Když sú jitřní skonašta,

              pěknéť se mile objašta

              v božie lásce i v milosti.

              Nebylo tu nemilosti,

              což mohu znamenati.

 

               Nuž, vy mladí jinoše

               i vy nádobné panoše,

               kteří chcete zákon uměti,

               máte se k bekyniem  ptáti.

               od nich se učiti. 

 

               Svědomyť sú Zákona,

               Regnum knih i Šalomúna,

               tak Davida v žaltáři

              viece  než někteří faráři.

              Muožte jim rádi slúžiti.

Pyček: To ten Milíč, člověk podivný, on je toho učil.

Bonifác:Sladkéť mají výklady,

              úplné, beze všie vady.

              Komuť  jich dadí požíti,

              muož dobře vesel býti.

              Rač je, Bože, ploditi!

Vilém: V lázni majú nové dievky.

Bonifác: Co pravíš? Nové dievky?

Vilém: Ba, jedna sě  tuším jmenuje Zuzana. Taková jest celá  kulatá, macatá. Ta druhá taky. Uršula jie dějú.

Pyček: Jest to pravda?

Vilém:  Pravda. Tak jest.

Bonifác: Proč jsme ešče tu?

Vilém: Vieš Pyčku grošíky jaksi... hm.

Pyček: Já toho platím všem.

Vilém: Diek pane měščane. Pojď, otče. /chytí Bonifáce za ruku/

Společně odcházejí. Zústává jen host. Po chvíli přijde krčmař.

krčmář: Kde jest má dievka? Kde jest Katuše?

host: Utekla s žákem.

krčmář: A hosti.

host: Šli do lázně.

krčmář:  Toho mě ta flundra splatí. /odběhne/

host: Takť žijeme vesele v antikostele.

 

Host pomalu vztane a obrátí se k publiku.

 

host: Tážete sě proč tu jest hlupák nějaký, kterýž slova řádně nepromluví. No ja nejsem host lecjaký. /nasadí si  klobouk/ Točíšto já sem diábel. Dievam sě, kak mojě dielo sě daří.

Přejde před publikum do prostřed pódia. Pekelně se rozesměje a odchází.

OPONA

 

Pyček Herynečník na Hře veselé Magdaleny - interludium

 

Osoby:Pyček/v publiku/

            Lucifer

            Michael

            Druhý anděl

            Tři ďáblové

             Magdaléna

             Marta 

Pyček:/poskakuje a křičí/

Pyček: Kdy to započné, kdy to započné…

 

Opona jde nahoru.

 

LUCIFER

Poniž sem tak velmi krásný,

mezi jinými anjely vzácný,

chciž sě vrovnati najvyššiemu,

postavím svú stolici proti králi nebeskému.

Pyček: Jsi li ty krásný, tuť ja jsem urozeného rodu.

SVATÝ MICHAEL

Zlý, nevěrný závistniče,

ne angele, ale boží protivníče,

že sě chceš najvyššijemu vrovnati?

Že sě nechcěš_k tomu přiznati,

že od boha čest i krásu máš!

A to pro svú pýchu dnes vzdáš;

beříš sě, ďáble, do věčné žalosti,

viec neuzříš nebeské radosti!

Zpívají: Te Deum laudamus.

Pyček: Tu toho máš. Nebýt tvojí pýchy prokleté… Dobřě sě ti stalo. Tuť jsem znal jednoho…

DRUHÝ ANDĚL

Chvála tobě tvorce žadný,

že v tvém království pyšný žádný.

čiesti žádné nemuóž mieti,

než pokorným ráčíš přijeti.

Zpívají: Te eternum patrem.

 

Přiběhne třetí ďábel.¨

 

TŘETÍ ĎÁBEL/opile/

Slyšal jsem, Rubíne, zvěstě,

Že jsú zde tři panie u městě,

a tyť, Rubíne, dobrých mastí ptajú.

A zdáť ty mne, Rubíne, neznajú?

LUCIFER

Trúpe! Toto jest jiná hra.

Pyček: To nejest ta hra?/zklamaně/No, platiti nebudu.

TŘETÍ ĎÁBEL

Tedy neplať trúpe!

Pyček: Ty…/hrozí pěstí/

 

Na scénu přichází Magdaléna

 

MAGDALÉNA

Opilý jest velmi. /omluvně/

 

Odvádí třetího ďábla za ruku ze scény. MICHAEL ho na cestu rozzlobeně nakopne.

 

MICHAEL/do publika/

Ktož sě večer opié,

ten nechť to dobřě vie,

ten pí ráno opět,

budeť čerstev jako květ.

Slušíť tomu poraditi,

klín klínem vyraziti.

Pyček: Takéť bych sě napil. /zamlaská/ Pívóóó.

LUCIFER

Ach, běda mně, nebožátku,

Vyhnán jsem z nebeského sňatku,

Pro mé zlosti i chytrosti

neopatřím viec nebeské světlosti.

 

Zpívají: Tibi omnes angeli

 

LUCIFER

Poďte sěmo, moje sluhy,

nezbudete se mnú pekelné muky;

poběhněte sěm milé kušě,

a neste sěm hříšné duše!

Přicházejí ďáblové.

PRVNÍ ĎÁBEL

Mistře měť dějí Belzebub.

Kteréž já dostanu v jiej zub,

táť nebude jisti hub.

Pyček:/nahlas vybuchne v smích/ Toto jest dobré… Táť nebude jísti hub. Baže dobré.

DRUHÝ ĎÁBEL

Mistře měť Satan dějí.

Toť dobřě pověděti směji,

Žeň nenie kupce lepšieho

ani čižebníka chytřejšieho!

Známť sem v Čechách i po Vlašiech,

v Rusiech, Flandřiech i po Sasech,

všeckyť lidi dobře znaji,

jednoho dne všě ztékají.

Pyček: Mě u nás v městě též všichni ljudé znají, ba mnozí kolem v kraji mé jméno pamatůjí.

MICHAEL: Neboť svých dluhů u tebe marně dobývají.

TŘETÍ ĎÁBEL

Grrrrrrr. Ticho!

Mistře mněť dějí Beřit,

což uhoním, to vše vženu v řit;

leč buď baba, leč buď kmet

jeho býti se mnú vet.

LUCIFER

Běžtež po světu, milé panošě,

a neste sěm hřiešné dušě,

kakměř ševce i panoše, sedláky,

kakměř krejčí, krčmáře i žáky,

kohož popadnete v kterém hřiešě,

přineste mi jej sěm, což móžte najspiejše. 

MAGDALÉNA/ze zákulisí/

A také herynečníky!

Pyček: Však dočekaj…

ĎÁBEL

Pověz, duše, svá diela,

Kterýs obchod na onom světě jměla,

ať ti umímy podlé rodu čísti,

bodešli dobrý dámyť rivolu píti.

Pyček: Vínóóó 

LUCIFER /k Pičkovi/

Marně se snažiš zapierati,

co jest dávno nám dáno poznati.

Tys svuoj rozum nepropil.

Tys hovadem ses narodil. /vyplázne jazyk/

DRUHÝ ĎÁBEL

Ehm… Teď sem, mistře, nalezl popa,

an pie med v pivnici s jednú z škopa,

a tak ji míle objímáše,

a cos u nie v ňadřiech hladýše;

le ona jemu nechťe dáti,

le on ji podtepem vzvráti.

MAGDALENA

Kudy sem já chodila,

tudy tráva zelená;

svój šlojieř napravila,

hledajíc baťka, hledala.

(Ať říká verše)

Kde sú kněží i žáci?

Kde sú frejieři i dvořáci?

Poďte sěm, ať s vámi svú chvíli kráci! 

Pyček: To jest ona, která o mně nedobře mluvila.

ĎÁBLOVÉ

Teď máš, paní Magdaleno, tři jinochy

jako najkrajšie dochy.

Skoč a rač zpievati

a my budem ozpievati.

Pyček: Poslúchaj, panno, co tobě radie;

            Nechvátaj muškátem, ažť hřebík dadie. 

MAGDALENA /zpívá/

Byla ti sem v sádku,

v zeleném hájku,

trhala sem květy

svému bráchku;

toť vše čini bráchku na milost.

Pyček: Frejéřka, slova poctivě neřekne. Poctivé měšťany pomlúvá

LUCIFER

Ticho!

MARTA

Revertere!

Ostaň toho, sestro moje,

já tě volám, sestra tvoje.

Viz, že po tobě ďábli chodie

a tě z dobré cesty svodie.

MAGDALENA (ať říká)

Sestro Marta,

hrajž tam s žáky hazarta,

a nechať já veselé plodím;

já tobě i jinému nic neškodím.

/zpívá/

Chciť vesela býti

vešda i nynie,

hedvábnú vílu víti

svému milému.

Toť vše činím brachku na milost,

aby byl mój milý host.

Pyček: Sestru svú poslúchaj dievko..

MARTA

Sestro Mandaleno,

ovšem nemúdrá ženo,

ostanúci bluda svého,

následujž krále nebeského

MAGDALENA

Sestro Marta milá,

tys mi vždy dobré radila.

Jáť jsem žena zblúdilá.

ak by to mohlo býti,

by mi bóh chtiel hříchy odpustiti?

Pyček: Tobě! Hříchy! Jinak bys zasloužila.

MARTA

Aby to sestro Mandaleno, zacělo věděla,

A mě na tom dobřě věřila,

nenieť tak hřiešný ijeden,

kterýž by sě obrátil den,

hned jemu Buoh hřiechy odpustí

a všecky jemu viny spustí.

Pyček: Takovéj Buoh neodpustí.

MAGDALÉNA (dávajíc si políček)

Od dnešního dne až do skončení

náhle ode mne, zlé stvořenie!

Zlé stvořeníe, i tak blbé tuzě!

Pyček: Tak! Dobřes učinila.

MARTA:

Ti kdož sú tvrzí v myšlení, ti jsú proti modrosti kak v brnění.

MAGDALENA

Nemusiť se oni hříchu báti, nebuduť jich k němu zváti. Neb hlúpost hřiechu nečiní.

MARTA:

Sestro, však krošíkuov jmá…

MAGDALENA

Ne!

Obě: Demisa sunt ei

OPONA

Pyček: Krátké to bylo tuze. To sem mohl v krčmě sěděti.

LUCIFER: Běž! Lež! A nechoď viece, neplatíce 

Pyček: /odchází a zpívá si/

            Straka na stracě přeletěla řěku.

            Maso bez kosti provrtělo dievku.

            Okolo turneje ho,ho,ho

            I vrazí sě mezi nohy to mnoho.

 

Třetí dějství

 

Za stolem sedí rychtář. Na klíně mu sedí dítě. Vedle sedí starý muž.

 

rychtář: Toho léta interdikt byl po vší Praze kromě na Vyšehradě, takže ani mrtvých

              dali pochovávati. Ale královi dvořané sebravše se, kdež mrtvé zvěděli, proti starších vuoli pochovávali mrtvé. 

soused: A o to mnoho se  búřili  po Praze, až pak mistr Hus vyjel z Prahy a po krajinách kázal; a kudy se kolivěk obrátil, všudy jeho lidé rádi viděli a poslúchali, a kdež ho zvěděli, s vozy se k němu na kázání brali.

pausa

soused: Potom mistr  Jan Hus upálen jest v Konstancí, jsa odsúzen a potupen skrze sbor konstanský pro některé artikule, kteréž jest v Praze kázal. Král Václav s jinými pány i svými dvořany velmi se pro to zbúřil. Pak slavný mistr Jeronym z Prahy upálen jest také v  Konstancí od toho sboru obecného kněžského, proto najviace, že  všechno chválil, Což jest mistr Hus kázal, a tvrdil a pravil, že sú mistra Husi nevinně umučili a že jest té smrti  nebyl hoden.

rychtář: Ba povstalo pro to mnoho zlého. Tak jest bylo, Petříku. /otočí  se k dítěti/

Petřík. A což zlého ešče povstalo jest, dědečku?

rychtář: Léta páně 1419 v neděli na den sv. Abdona, tuším, byla procesí veliká od Matky Boží Sněžné k Svatému Štěpánu. Pak, vracujíce se z té processí , pozastavili se u rathúzu, žádajíce toho, aby všichni vězňové, kteřížto zjímáni  sú pod obojí zpuosobú, byli propuštěni.

Petřík: A byli propuštěni?

rychtář: Kdež! Tehdy purgmistr a konšelé ani rychtář toho učiniti nechtěli.  Někto, vypráví se s rathúzu na kněze kamenem lúčil, kterýžto monstrancí s tělem božím nesl. Všecka procesí se velmi zbúřila a vobořivše  se na rathúz, i vybili sú. Purgmistra Jana Podvinského i všecky pány ohavně a nemilosrdně sú zmordovali, neb sú musili z voken na voštěpy a na sudlice, na meče a kordy duolov padati.

Petřík: Brrr.

soused: Pro kterýžto skutek na nepřáteli kalichu Páně strach veliký  připadl.

rychtář:  Abys ty husí nehájil.

soused: /otočí se k chlapci/  Petříku! Tak dál  bylo jest. Ihned po tom mordu osmnáctý den, král Václav umřel od šlaku náhlého.

rychtář: Potom druhého léta, když klášter vypálen, král Václav opět vykopán od Tábuorov...

Petřík:  Tábuorov?

rychtář: To sú  tací, no však  dočekaj. Udělali jemu korunu z sena, pivem napájeli jej pravíce: Všakž kdyžś živ byl rád si s námi píjel. Potom Zbravslav klášter, kde byl král pochovaný, zapálili. Člověk nějaký, Mucha, vzav tělo jeho, tajně ho pochoval.

soused: Petříku, Táboři to sú byli tací a ešče sú, kteří v městě Tábor sú žili a žijí a božího zákona se přidržují. Boží bojovníci!

rychtář:  Šelmy pod obojí to sú.

 

Soused jen máchne rukou.

 

rychtář: Což mně jen vše Katuše vyprávěla o těch kacieřích. Kde jest ta baba zas? Katuše! Katuše doneś pitie.

 

Přichází shrbená Katuše, hlavu má zakrytou šátkem. Nese džbánek. Položí ho a tiše odejde.

 

rychtář: Utekla s žákem na ten tvuoj Tábor. Najprv se jim dobře vedlo. Pak žáka zabili, i dietě jí umřelo. Kdyžť se pak vrátila, ujav se jí, přilal jsem Katuši k sobě v službu. Vždyť vieš, tehdy Bětuše umřela jest.

soused: Ba viem. Nechtěl ji, dávno tomu, Izák, kteréhož u Rokycan zbili a olúpili, sobě mieti?

ryctář: Když mladá byla, každý ji chtěl jmieti. Pyček najviec.

soused: Pyček?

Petřík: Naší Katuši?  Pyček? Kdo to jest?

soused: Takéť  neviem.

rychtář: Herynečník!

soused: Ten, který měl starú Hátu za ženu?

rychtář: Ten!

soused: Ten  zle skončil.

rychtář:  Žena  ho zahubila. Odvar mu dala do vařenie jimžť mu lásku chtiela přičarovat. Skrzě ten lekvar Pyčěk zcepeněl. Sám sěm ji ku katovi vedl.

soused: Již věm. To Bylo Léta Božieho tisícího čtyrstého třicáteho třetieho. V tom roce Táboři polní a Starotáborští a mnohá jiná města olehli Plzeň.

rychtář: Ba pane súsede. Tehdy přijelo veliké poselstvo z Bazilé do Prahy, když Pyček umřel jest. Majetek jeho zdědil jeho bratr strýčený. Vše prodal a kúpil  sobě statek veliký.

soused: Biskup Filibert, nějaký, smluvil tehdy kompaktáta s pražany. A žák jak jest umřel?

rychtář: To ešče dřéve bylo. Na hoře Vítkové.           

soused:  No, mosím jíti.

rychtář: Katuše tě doprovodí súsede. Katuše! Jižť hluchá jest. Katuše!

Katuše: Anó. /skřehotavě/

 

Katuše se přibelhá se svíčkou.

 

rychtář: Katuše puojdeš s panem súsedem. Propustíš ho.

Katuše: E. /nastavuje ucho/

rychtář: Propustíš súseda.

 

Katuše pokývne hlavou, že rozumí a pomalu se v doprovodu souseda odbelhá.

 

rychtář:  Běž spat Petříku.

Petřík: A ty puojdeš též dědečku.

rychtář:   Ne, nepuojdu. Podagra mě žere…

Pausa

rychtář: ...a vzpomienanie.

 

Petřík odběhne.

 

rychtář: Dej Buoh nechť jest mier v zemi. Snaď král Zigmund, když jest učinil usmířenie s kacieři...  ech.

 

opona.

 

Před oponu přichází soused s Katuší. Katuše nese svíčku.

 

soused: Katuše.

Katuše: Ano. /nastaví  ucho/

soused: Ty´s znala toho Pyčka, Katuše?

Katuše: Cožé?

soused: Znalaś Pyčka.

Katuše:  Baže! Jižť jest mrtev.

soused: Viem.

Katuše: Cožé?

soused. /hlasitěji/ Já  viem.

Katuše: Aha.

soused: Tehdy prý vše zdědil jeho bratr strýčený?

Katuše: Baže. Takový to byl chlap hlúpy.

soused: On nebyl jest z města.

Katuše: Ne, byl z  dědiny, kde sě i Pyček narodil jest. Velmi jsem toho chlapa neznala. To bylo tak.

 

Opona jde nahoru.

 

Na scéně je stůl a lavice. Za stolem sedí  Pyček a rychtář. Krčmář přinese dva žejdlíky piva. Odchází.

 

Pyček: Ach tak jest nemocmá.

Rychtář: Pyčku, však ešče dobře bude.

Pyček: Však ty vředy po těle a smrdíť velmi. Nelze mi u nie bývati

rychtář: A mastičkář.

Pyček: Žilú jie pustil. Mastí ji zamazal. Smrdíť eště viece.

rychtář: Buoh ti daj ščestie.

Pyček:  Již nejmám naději.

Přichází Katuše.

Katuše: Někdo tě hledá Pyčku.

Pyček: Kdo?

Katuše:/otočí se/ Héj ty.

 

Přichází chlap. Je to odraný sedlák, pokorně nahrbený. Žmoulá nervózně slamák.

 

chlap: Dej  buoh ščestie. Pyčku, bratře strýčený. To jsem já.

Pyček: Toś  ty? Ty? Což tu děláš?

chlap: Pyčku  pomni, jak sme si polu, v dětstvie, hrávali. Což jsme  vše spolu prožili, u nás v dědině...

Pyček: Co chceš?

chlap: Sucho veliké bylo. Úroda malá a klášter, žeť  nám neposhovie, ne a ne. Pomoz prosím nebohému. Nemoho stačíť, něco málo peněz.

Pyček: Peněz? /hladí si bradu/

chlap: Děti slzí prolévají. Hlad jmámy. A mosíme plat dáti klášteru. Však jižť nenie což bychom prodali. Každýť nynie prodává. Pomoz bratře strýčený.

Pyček: To´s musel za mnú do krčmy jíti. Puovod mě připominati. Grošuov potřebuješ? Též bych peněz potřeboval. Razi tobě, jdi k  židovi. Jáz tam také chodím.

chlap: Prosím za děti a za ženu...

Pyček: Ne. Pomuož si sám.

 

Chlap svěsí hlavu. Smutně odchází. Přichází žák.

 

Pyček: Hlúpy chlap.

žák: Máš divné obyčeje.

Pyček:  Ešče  jsi mi nesplatil coś  mi... /ohlédne se po rychtářovi/

Pyček: ...což sem ti dal.

žák:  Hleďme Hovno. Ty Pyčku nynie s chlapy piješ.

Pyček: Nepiu s chlapy. Sem  měščan. Pan  poctivý.

rychtář: Baže! Pan poctivý! A opatrný,

žák: Toto skládanie o chlapech znáš.

Pyček: Kaké?

žák: Nuž!

        Chcete-li  poslúchati,

        co já budu zpievati,

        ctnú družinu chváliti,

        jehošť slovú sedláci.

 

         Sedlák jest divné stvořenie,

         jemu v světě rovně nenie,

         syrovátka, sýřenie,

         toť jest jejich vařenie.

 

        K tomuť  mají kyselici,

        anať se vije  na lžíci.

        Takť jsú šerední hnojníci,

         avšak chtie hrdi býti.

 

Pyček a rychtář se popadají za břicho. Žák se spokojeně usmívá.

 

         Škaredi, kostrbati,

         na nichť jsú tlusti kabáti,

         neuměnějíť šermovati.

         Zbavi nás jich, božie máti!

 

         Smrdíť duše  zelím nemastným

         i také mlékem kyselým.

         Pravím to srdcem celým:

         Nekvas s trúpem opilým.

 

         A když se hrachu  nažerú,

         ihned se do krčmy berú.

         Tuť já pravím na  svú vieru:

         nehledajíť tu  vieru.

 

Pyček… Neb tak velmi serú.

 

 Žák: An druh na druha říhají

         a jako věžník smrkají,

         a kmotr vždy kmotru laje

         za kord se potrhaje.

 

         Druhýť se hrdinsky stavie,

         snědl by sám polúhlavie,

         třetíť  jemu nohy stavie

         boje se za jeho  zdravie.

 

         An  sebú vrže jako zmek,

         přisaháť, by sám byl rek,

         a řka: Věz to každý člověk,

         žeť sem smělý pacholek.

 

         Divnéť mají tancovanie,

         kdyžť se sberú mezi panie.

         Tuť jest divné dívanie.

         a milé přihlédanie.

 

Pyček s rychtářem propuknou v smích.

 

         Anť svinské skoky činí,

         vopravuje sobě klíny

         a z úst jemu sliny.

         Toť vám povědie jiní. 

 

         Kdž  chce skočiti na pospěch,

         tuť  sebú vrže jako měch,

         a já to dobře viděch,

         kdyžto na jich hodech biech.

 

         Ještěť vám viece  povědě:

         Když bude při jejich obědě,

         tuť vždycky na se hledie

         a jako svině jedie.

        

         Ošklebíť zuby hřieběcí,

         omastieť pysky  prasečie,

         postavíť uši osličí,

         činíť chlap skoky telecí.

 

Přichází opět chlap.

 

chlap: Ach já ubohý.

Pyček: Což jest zas.

chlap: Žid, Izák mu dějú, tak veliký úrok žádal, že  tomu nemohu dostáti.  Puol úrody přiučí, tolik činí.

Pyček: Nu což. /pokrčí ramena/

chlap: Ach děti moje ubohé. /svěsí hlavu/ Dcera najstarší, jižť šestnáct let čítá, ani sě nevdá. Kde jen pěněz dobudu. Devietnik neposhoví, fara neposhoví a o svatém Martinu,  mosím platiť klášteru.

Pyček:/tře si  bradu/ Šestnácť pravíš? Činiec, čas od času, bláznové skutky, chci tobě pomuožti. Pošli dceru ke mně slúžiti, za to  tobě  dobře splatím./zatřese  měšcem/

 

Sedlák běží k Pyčkovi a políbí mu ruku.

 

chlap: Tisícerý diek.

Pyček: No zde jest záloha. /podá mu měšec/

chlap: /vezme  váček/ Již běžím do dědiny pro dceru.

Pyček: Nebudeš na tom míti žádnú škodu. Chci ščedrý býti. Když dcerka hodná bude, mnoho grošuov ti dobude.

chlap:  Ano, ano.

Chlap odběhne a Pyček si zamne ruce.

Pyček: Šestnácť.

žák: Tys lišák!

Pyček: Ba.

rychtář:  Pyčku pomni na ženu.

Pyček: Raději ne.

 

Padá opona. Hned vzápětí vychází Katuše se sousedem. Katuše stále drží svíčku.

 

Katuše: Tuť sem jest toho chlapa jedenkrát viděla.

soused: A dcera?

Katuše: Dlúho nepobyla.

soused: Proč?

Katuše: Po puol roce v službě byla samodruhá. Mosela otjíti pryč. Však věno od Pyčka měla veliké. Proto sě i vdala. V ten čas odešla  Pyčkovi žena k Bohu. A když umřel jest i Pyček ...  však už  vieš.

soused: Věru pravím, dobrého muže sis onehdy vyvolila.

Katuše: Dobrého?

Soused: Žák byl jest dobrý člověk. Bohu a mistru Janu z Husi svú vieru nezrušil. Žil v bázni boží.

Katuše: Mě svú vieru zrušil. A naše dietě…/setře si slzu z očí/

Soused sklopí hlavu. Pausa

soused:  Dobrú noc.

Katuše pokývne na pozdrav hlavou. Odcházejí každý na jinou stranu.

 

 

Čtvrté jednání – Pyček v pekle čili epilog

 

Na předscénu přiběhne Petřík. Za ním přichází host.

Petřík: Nikde lepšie nenie

            ač budeš v pekle.

            Tam tobě dřeva

            nenie vuobec třeba

            a ležíš sobě v teple.

 

Opona

Na scéně je lavice na ní sedí otec Bonifác a žák. Vedle se povaluje Vilém Sádlo. Vepředu sedí Izák a o jeho záda se opírá lupič. Na scénu přijde host, prochází se a spokojeně pohazuje hlavou.  Zastaví se, přepočítá všechny, zamne si ruce a pokračuje v chůzi. Přichází krčmář.

host: Dost žes přišel.

krčmář: Pěnilo velmi.

Krčmář roznáší pivo.

Žák si vytáhne pergamen a brk a začne něco psát. Krčmář si toho všimne.

Krčmář: Což to jest?

žák: Pieseň. /podá pergamen krčmářovi/

krčmář: Neumím čísti.

Vilém: Čti žáku, což tam jest.

žák: Píseň o bitvě u Ústí.

Bonifác: Tam tys již nebyl,  súce  mrtev.

žák:  Nu což!

Bonifác: Také jmám  u sebe skládanie./vytáhne pergamen/

žák: Čti tedy ty.

Bonifác:Truchle k nebi

              volám, také k zemi,

              té nehody, majíc mnoho škody.

              Kněžie ot těch Viklefuov

              Zlapení, spáleni, nenie kam  domuov.

              Rozbořena naše všecka bydla.

              Umořena budiž ot osídla

              ta jich nevěrná rota!

              Od nich nás tento čas

              popadla psota.

              Což sme měli, pobrali

              A z země nás  vyhnali,

pausa

Bonifác: Jest nás strach, chtie na prach spáliti kněží.

                 Obci české v nenávist sme dáni;

                 platy kněžské, role drží páni;

                 proto zákon přijali, za to nám,

                 ať by nám všeckno odjali.

žák:  Hospodář, otrok, dievka, pán,

         každý jest byl zavázán

         k úročním ofěrám.

         Na Štědraj den daj koladu

         faráři peněžitú

         a cti drahým pitím.

         Potom čekaj i zvoníka,

         mezi hody i středníka

         koladu přípravě.

         Neměl-li jim peněz dáti,

         musils obilím odbýti,

         koláči, ovocem.

Bonifac: Samé lži.

host: Hle. Kdo přichází? Pyček!

Všichni se otočí, vyskakují a vítají Pyčka. Objímají se s ním.

žák: Již to nedočteme.

host: Vítej Pyčku!

Pyček: Kde sem?

host:  V pekle.

Pyček: Já v pekle? Pro moji dobrotu? /rozčílí se/

host: Tak se nermuť již. Tu  nenie tak zle,  kak se vypravuje.

Bonifác: Takéť tě husi zbili?

Vilém: Šlak ho istotně trefil, kak mě.

Izák: Mě zmordovali lidé, které sem pro svoje ochránenie najal.

Žák: To mě...

pauza

žák: Mě sú zbili Němci.  Za Prahú, na hoře Vítkové!

Lupič ukáže na Izáka a na Krčmáře.

lupič: Já je zmordoval a pak mě na kuol narazili.  Aj.

Pyček: Ne drazí. Mojě žena Háta mně otrávila.

Vilém: Toho bych chtěl  přiesahati, žeť tys měl spieše duovod tak učiniti.

Pyček: Neučinila tak z zlého smysla.

            Kohút nechtiel kokrhati

            tuť mu chtiela zrnie  dáti.

            Lekvar navařila a já po něm zcepeněl.

lupič: Toť hlúpa smrt.

host: Však brzy přijde za tebú.

Pyček: Ešče to tak. Nemaluj črta na zeď.

žák: Tu muožeš, tu jsi v pekle.

Kolem proběhne milenec.

milenec: Lidé pomóc.

Za chvíli se objeví Pyčkova první žena. Má bílou tvář pokrytou boláky.

žena: Pyčku/radostně/ Též si tu?

Pyček:  Též. /naprázdno polkne/

žena: Neroď sě toho báti, žeť budeš muset se mnú navždy býti.  Tebe já ráda nikdy neměla.   

Pyček: Nikdy?

žena: Ano. Jen peněz a domu tvého sem sobě chtiela jmieti. Tys mi hnusný, Pyčku.

Milenec vykoukne.

milenec: Již jest tu nenie?

žena: Tu sem drahý. Zezři  na mé líčko ty mojě srdéčko.

milenec:Fuj.

Milenec uteče a žena běží za ním.

Vilém:  Takto sě tu honí již velmi dlúho.

host: Ešče budú. Na věky!

Pyček: To jsem sě ulekl.

host: Netěš sě.

Pyček: He, což sě mě ešče  muož  státi. Však ja jmám ščestie.

Příchází Háta bez hlavy. Hlavu má pod paží.

Háta: Pyčku, odpusť mi toho.

Pyček se po ní ohlédne.

Pyček:  Neščestie!

Host se divoce rozesměje.

Pyček: Kak sě ti stalo toto. /ukazuje na hlavu/

Háta: Kak? Sťali mne.

host: Sťata jest.

Háta: Teď budeme navždy spolu.

Pyček: Tak toto jest peklo?

host: Dobře jest obmyšleno.

Napije se ze džbánku. Pyček  ustupuje před Hátou. Dá se do běhu.  Háta se rozběhne za ním.

Háta:  Pyčku dočekaj mě.

žák: I ty mě odpusť  Bonifáci.

lupič: Nic sě  mu neomlúvaj. To Bonifác na mě Hovna poštval.          

žák:  Ty mně neodpusť Bonifáci. 

Lupič: Ktož v tvář pěkně

          a odejda štěkne

          trhaje pověst,

          ten  ktožkoli jest,

          jako žravý pes

          i včera, i dnes.

          Tomu my chtiece

          přikazujem, by viece

          nechodil k nám,

          ač jest i znám.

          Pakli viece přídeš,

          od nás  nevídeš,

          leč na špalku

          tvú hadalku,

          když lehneš,

          odrbá dobře březový les.

žák: Hej pověz Sádlo, kak sě to tobě přihodilo, žeť tě šlak trefil.

Vilém:  Toto jest divná příhoda. Tak jest divná, až jest veselá velmi.

žák: Nuž...

Vilém: Toho léta v co v pondělí před svatú  Maří Magdalénú byla v Praze povodeň veliká, takže na staroměstském rynku vozili se na lodech, a to příčinú sú túto, že se byl most ucpal v některých sklepiech chalupami, dřievím, senem a obilím z rolí, a  protož se roztrhl na  tré; a všechny mlýny pobrala a mnoho dmuov v Praze zbořila, a též také v Berúně i jinde. A tomu chtí múdří, že jest od potopy světa tak veliké vody nebylo.

žák: Pravíš most pražský?

Vilém: Téhož léta pobrali sě Svojše ze Zahrádky, Přibík z Klenové, Jan Zmrzlík ze Svojšína, Jan Říha z Bezdědic a Menhart z Hradce s hotovostí Klatov, Sušice, Horažďovic a Domažlic, a přitrhli k hradu Lopatě lúpežného ryciéře Habarta.  I já tam byl.

Bonifác: Stalo sě jest léta tisícího čtyřstého tricátého druhého.

Krčmář: Toho léta v sobotu na svatého Mikuláše Pražané poslali své posly do Basilé, mistra Jana z Rokycan od Matky Boží před Týnem a sním mistra Petra Engliše, Oldřicha bakaláře a Mikuláše Biskupce z Pelhřimova, také bakaláře, vše kněží, na sněm obecný křesťanský. Na kterémžto sněmu neb zboru doktoruov na tisíc bylo; i Řekové také na tom sněmu byli.  Tam  jsú smluveni, kompaktáta vydána Čechuom a Moravanuom od toho zboru basilejského.

Vilém: Ba, toho léta to bylo. Nu a já byl s Přibíkem, když oblehl Lopatu, a té zimy já umřel sěm jest.

žák: Padlś v boji?

Vilém: Ne.

pausa

Vilém: Toho času, před masupustem to bylo, Habart a pacholci jeho Lopatu zapálili a prchaje jsú zbiti byli od našich. Já však jižť od ščedrého  večera v krčmě v Mirošově seděl. A potom pili sme na vítěstvie celý masopust, i tu přiše toho osudného dne šelma krčmář a útratu žeť chce ot mne zaplatiti. Kdyžť mi pravil kolik krošuóv  jmám dáti, tu šlak mne trefil.

Všichni se rozesmějí. Náhle přiběhnou Pyček a milenec. Vrazí do sebe. Oba spadnou.

milenec: Pyčku pomoz, honí mne tvojě žena.

Pyček:  Ešče horšie jest, mne honí mojě žena.

Vztanou a utečou každý jiným směřem.

Žák začne zpívat píseň:  Odolaj diáblu, ukroť tělo a odplatu dáť tobě pán Buoh, ač to naplníš.

Opona.  Před Oponu vyjde host.

host:  Hledáte svojí čáku? Úfáte v spasenie?

Pausa        

Toho neroďte činiti, neb všechno jest marno. Ižádný z vás mě neúnikne.

Tiše odejde.

---