Brant

Brant seděl za kuchyňským stolem a nábojema plnil zásobníky do semi-automatikých pistolí. Po bytě se povalovaly novinové vystřižky, architektonické výkresy, nejrůznější nářadí a střelné i chladné zbraně. Vedle v pokoji ležela holá madrace s pečlivě ustlanou dekou. Brant měl rád dobře ustláno, měl rád věci srovnané podle jejich vnitřního řádu. Když naplnil poslední zásobník, uvařil si instantní kávu a neslazenou ji pomalu vypil.

„Jaké to bude?“ říkal si v duchu. „Jestlipak je dokážu pozabíjet všechny?“

Globální sdílení

V každém historickém období nalezneme tři skupiny lidí. Pesimisté se domnívají, že svět byl morálně a jinak dříve lepší a my se řítíme do záhuby. Optimisté věří, že součastnost je skvělá a budoucnost bude ještě lepší. Mezi zástupy pesimistů a optimistů se pouze zřídka vyskytnou lidé, kteří neporovnávají a žijí život takový, jaký je.

Když se ze zpráv dozvíme, že někdo znovu zabíjel ve střední škole nebo v kancelářské budově, budeme nejspíše skeptičtí k vývoji dnešní společnosti, k jejím hodnotám a duševnímu zdraví. Nejinak se ale budeme cítit, když si přečteme o historických genocidách, o vyvražďování a mučení, jehož se doupouštěli naši předci ať už s nějakou posvěcující, „vyšší“ myšlenkou nebo bez ní.

Naše součastnost tedy není unikátní svou morální pokleslostí nebo vyspělostí, nýbrž okamžitým komunikováním a přístupností mediálního prostoru. Naše součastnost je nová v tom, jak nabízí chvilkovou notorietu a slávu každému, kdo nezná zábran.

Globalizace osudů a sentimentu, tato možnost instantní, chvilkové slávy je tak samozřejmá, tak všudypřítomná, že ji nevnímáme stejně jako vzduch, který nás obklopuje. Pouze když se někde vytvoří tlaková níže a my jsme zaskočeni obrovskou bouří, jakou se právě chystá vyvolat Brant, pouze tehdy si znovu uvědomíme, jak neuvěřitelné je naše všeplanetární sdílení, do nějž má díky internetu přístup každý.

Přípravy

Brant mohl vraždit kdekoliv. Jediné, co potřeboval, byl přístup na bezdrátový internet a univerzální klíč ke dveřím bytů. Mohl by vraždit v jakémkoliv velkém městě v Americe, v Asii, Austrálii nebo Evropě. A třeba bude jednou vraždit zrovna ve vašem sousedství.

Svůj plán začal koupí střelných zbraní, které si řádně zaregistroval. Potom prodělal výcvik paramilitantního boje v urbanizované zóně, kterým ho provedli nadšenci z airsoftového spolku. A nakonec se zapsal do zámečnických kurzů, aby dokázal sestrojit tlumiče a závěs na kameru.

Během přípravy výstroje se začal poohlížet po svém cíli. Napadlo ho, že by mohl vystřílet bankovní pobočku, v níž pracoval. Tam by ho ale policie zabila dříve, než by vše stihnul zdokumentovat. Ze stejného důvodu zavrhnul i univerzitní kampus. Zabíjení na univerzitě by navíc vyvolávalo dojem kopírování masových vražd v americké Virginia Tech nebo v německém Winnendenu. A Brant si rozhodně nepřál být viděn jako plagiátor.

Proto se nakonec rozhodnul pro vyvraždění činžovního domu. Vytipoval si velký devítipatrový dům, k němuž si na radnici našel podrobné plány. A potom od hlavního údržbáře činžáku ukradl univerzální klíč, který umožňoval přístup do všech bytů. Konečně byl připraven a vyrazil do akce.

K domu přijel v jednu hodinu čtyřicet ráno. Z kufru auta vytáhl sportovní tašku se zbraněmi a spešně vešel dovnitř. Sešel do mezaninu a tam si do své taktické bundy zavěsil dva Glocky 21 .45 ACP, jednu Kel-Tec P11 9 mm a šestiranný Colt Anaconda .44 Magnum. Do kapsiček si vložil zásobníky a připnul řemínek s náboji.

Jak jsem ho vyděšeně pozoroval ze schodiště nad ním, říkal jsem si, zda bych ho neměl zastavit. Zda bych neměl přestat psát tuhle povídku a zachránit všechny ty lidi. Než jsem se stihnul rozmyslet, Brant zvednul hlavu a podíval se směrem ke mě. Úplně se mi zastavil dech.

Jeho pozornost naštěstí neupoutala moje přítomnost, nýbrž nějaký zvuk zvenčí. Když shledal, že nikdo do domu nepřichází, na rameno si zavěsil malou digitální kameru a tašku odkopnul stranou. V naprosto ztichlé noční budově vypadal jako počítačem generovaná postava z nějaké akční videohry.

Intermezzo

Literární autoři rádi odhalují motivace svých hrdinů. Jejich umění není tak jedinečné, jak si namlouvají. Vždyť kdo by měl znát postavy lépe než jejich stvořitelé? Spisovatelé jsou jako rodiče, kteří dobře znají své děti. A podobně jako mnozí rodiče selhávají v poznání vlastních motivací, zatímco jsou zběhlí v kritice svých potomků, jsou i spisovatelé mnohem úspěšnější v odhalování motivací svých postav, nežli svých vlastních.

Přeji si prolomit tento zvyk. Ale zároveň nechci čtenáře ochudit o dobrodružství z odhalování. Co bych měl tedy udělat? Zachovám se šalamounsky – začnu se ptát sám sebe! Proč si vymýšlím příběh masového vraha, který právě jede výtahem do osmého patra, aby začal zabíjet nevinné spící lidi? Proč raději nepřijdu s  příběhem o naplněné lásce nebo třeba o magii každodenního života? Proč nenapíšu něco inspirované úžasným uměním nebo něco o běžných lidských vztazích? Proč Branta nenasměřuji lepším směrem? Copak otřesných případů šílených zabíjení nemáme dost z večerních zpráv?

Vraždění

Výtah se zastaví v osmém patře. Nadechnu se a vydechnu. Pomalu otevřu dveře a rozhlédnu se. Chodba je prázdná. Vzduch je stojatý, vydýchaný. Přistoupím k prvním dveřím nalevo. Přitisknu k nim ucho. Žádné zvuky neslyším. Zapnu kameru a světlo na svém rameni. Hard disk v útrobách kamery tiše zapřede. Z vesty vytáhnu Glock, opatrně zasunu klíč do zámku a otočím jím. Opřu se do dveří, ty se ale neotevřou.

Nejspíše jsou zavřené vnitřní západkou. To mě nepřekvapuje. Čekal jsem, že dobrá polovina bytů nebude z chodby přístupná. Dveře zase zamknu a jdu o byt dále, který bez problémů otevřu. Vstoupím a rychle za sebou zavřu. Dioda na mém rameni vrhá do tmavé předsíně ostrě bílé světlo. Okamzitě se zorientuji a projdu kuchyní do ložnice. V posteli spí žena a muž. Srovnám kužel světla s jeho obličejem a tak i s pohledem kamery. Zamířím a prostřelím muži hlavu. Krev vyšplíchne na stěnu za postelí.Výstřel je i přes tlumič dost hlasitý. Žena s sebou trhne, ale než se stihne probudit, také jí prostřelím hlavu.

Skloním hlaveň a pozorně naslouchám. Neslyším ale žádné náznaky pozvižení. Jenom ticho a pach střelného prachu, krve a mozku. Jsem trochu roztřesený, ale tím více odhodlaný. Protože v bytě nikoho dalšího nenajdu, vyjdu zpět na chodbu a jdu o dva byty dále. Nechci vstoupit do sousedního bytu pro případ, že by někdo něco slyšel.

Ani následující byt není zamčený V ložnici najdu ženu spící v posteli. Zastřelím jí. Projdu do druhého pokoje. Najdu v něm spící dívku. Zastřelím jí. Vyjdu zpět na chodbu. Sleduji svou rutinu. V dalším bytě zastřelím dva důchodce. Zatím šest lidí. Musím zpracovat alespoň třicet tři lidí, abych překonal rekord Seung-Hui Cho a aspoň dvacet pět, abych se dostal do top five před George Jo Hennarda a Jamese Olivera Hubertyho.

Sjedu do sedmého patra. Tam zabiju dva rodiče a jejich dvě děti. Vyměním si zásobník. V dalším bytě mě přepadne jezevčík. Začne štěkat. Zastřelím ho a spěšně vběhnu do ložnice. Tam na posteli sedí muž. Je oslepen mou diodou. Zasáhnu ho tangenciálně. Jeho hlava se rozthne a postel je plná mozku, krve a úlomků lebky. Jeho partnerku to překvapivě neprobudí. Zastřelím ji také.

Video

Celkem Brant zabije třicet sedm lidí všech věkových kategorií. Zabil by jich býval více, ale ve tři čtvrtě na tři ráno na chodbě narazí na nájemníka, který se vrací z noční pitky. Než se dotyčný dovtípí, proti komu z výtahu vystoupil, stane se obětí číslo třicet osm a jeho mozek ošplíchne stěnu chodby. Brant pochopí, že tělo musí rychle odklidit. Otevře nejbližší byt, zabije jeho nájemníky a vtáhne do něj mrtvolu z chodby. Potom konečně vypne digitální kameru na svém rameni.

Z vyvražděného činžáku odjede na opačnou stranu města, kde si pronajal druhý byt. Tam z kamery stáhne video a sestříhá z něj pouze scény zachycující samotné vraždy. Z původních čtyřiceti pěti minut zůstanou tři minuty. Tři minuty šílenství a hrůz, ke kterým přidá předtočenou scénu, v níž odhalí svou identitu a s místo vraždění. Hotové video umístí na YouTube a Metacafe a také zašle do redakcí velkých deníků a televizních společností.

Potom se už nechá unášet na vlnách naplnění. Mediální prostor je hned dopoledne rozbouřen jeho činem. Jeho jméno rezonuje po miliónech místností po celé planetě. Jeho fotografie se zobrazuje na miliónech obrazovek a počítačových monitorů. Je konečně slavný, jak si vždy přál. Jeho jméno nezanikne, nýbrž přežije v  monografiích o masových vrazích, v novinových článcích a psychologických dizertacích.

Analýza

Nevím odkud se v Brantovi sebralo jeho nezvyklatelné přesvědčení, že je naprosto vyjmečný, ale myslel si to o sobě už od dětství. Pochybuji ovšem, že tohle přesvědčení pocházelo z jeho okolí. Brant totiž vyrůstal v naprosto průměrné rodině na naprosto průměrném předměstí.

Představoval si, jak na jeho rodný dům promění na národní památník, kam budou vodit školní výpravy. Když mu na základní škole něco nešlo, a nešla mu většina věcí, Brant se jenom usmíval. Věděl, že je geniální. Věděl, že je navzdory své zdánlivé průměrnosti predurčen ke slávě a velikosti.

O své velikosti byl přesvědčen stejně silně jako si byl vědom své smrtelnosti. A možná že právě v kontrastu mezi velikostí a smrtelností tví původ jeho víry ve vlastní genialitu. U běžného člověka vědomí smrtelnosti vyvolá hledání smyslu života. U Branta vyvolalo pouze hrůzu a následně touhu po nesmrtelnosti.

Jak se ale stát nesmrtelným? Jak má choulící se ego odolat hrůze z nebytí? Jednoduše: slávou, která přeneseně propůjčí nesmrtelnost. Jenže mnoho lidí touží po slávě, aniž by se jí snažili dosáhnout vražděním. Tak proč k němu sáhnul on?

Zahrnovali ho snad rodiče přílišnou, nekritickou láskou, která podnítila jeho narcisismus? Prodělal snad nějaká dětská traumata? Podle toho, co víme, byli oba jeho rodiče zodpovědní a rozumě láskyplní. Nebyli ani přehnaně opatrující, ale ani přehlížející nebo despotičtí. A nic nenasvědčuje tomu, že by oni nebo někdo jiný Branta zneužíval. Překvapující nedostatek očekávaných transformujících životních epizod nám tak ještě více ztěžuje jeho pochopení.

Literatura a filmy nás totiž naučily očekávat nějaký vysvětlující příběh, nějaký vědecký, nejlépe genetický důkaz toho, že vrah může být rozpoznán. Vysvětlení zla nám pomáhá překonat strach. Čemu rozumíme, nás už neděsí. Analýza vraha nás uklidňuje, protože nám umožňuje nalézt pevný bod ve světě vraždou rozkymáceném.

Protože vyrůstáme ve společnosti s judeo-křesťanským dědictvím, jsme zvyklí rozlišovat zlo a dobro v porovnání s objektivními ideály. Proto býváme překvapeni, že zlo nepochází samo ze sebe, nýbrž je kategorií poznávání. Odkojení stoletím psychoanalýzy a psychiatrie v Brantově životě čekáme komplex méněcennosti, schizoidní poruchy osobnosti nebo známky sadismu či autismu.

A když u něj žádnou mentální poruchu nenajdeme, doufáme alespoň v nějakou organickou příčinu jeho konání. Rádi bychom u něj nalezli třeba hypothalamický nádor, který by porušil kontrolu jeho emocí jako u Charlese Whitmana, střelce-vraha z texaského Austinu.

Žádnou mentální ani organickou poruchu ale nenalézáme a musíme nakonec připustit, že Brantův strašný čin pocházel opravdu jen z egocentrismu a narcisimu, z touhy po slávě za každou cenu. Že byl hnán něčím tak neuvěřitelně banálním, tak děsivě triviálním a plochým. Jenže právě plochost je ve světě, v němž se nemusíme obávat nedostatku čehokoliv, tou nejsmrtelnějším spouští. Stačí totiž, aby se plocha mysli jen mírně naklonila, aby došlo k jen nepatrné nerovnováze a tu obrovskou kouli JÁ už nic nezastaví a ona vše rozdrtí a smete.

Svět

Jaký je svět, v němž žijeme? Jaká je naše skutečnost? Nejsme už otupělí k násili, které k nám přichází globálním zpravodajským prostorem? Dokážeme cítit empatii k tragédiím lidí, které jsme vůbec neznali? Jak daleko vůbec může sahat naše empatie? Je naše současnost horší nebo lepší než minulost našich předků?

Byl jsem zvyklý posuzovat kvalitu a morálku svou a svého okolí. Například mě znepokojovalo, jak věcně biblická První kniha Samuelova popisuje příběh, v němž David vykastroval dvě stě Filištýnů, aby pak jejich předkožky daroval králi Saulovi. Býval jsem rozrušen mučením páchaným japonskou jednotkou 731 za druhé světové války nebo americkými vojáky v Abu Ghraib. Na druhou stranu jsem býval nadšený z lidské obětavosti, citlivosti a krásy.

A k čemu jsem nakonec dospěl? Jaké je moje poselství? Mohl bych říci, že si přeji, aby lidé nejednali jen ze svého ega, ze své touhy po kontrole druhých a prostředí, ze svých nekončících frustrací. Mohl bych říci, že toužím potom, aby nebylo zla a násilí, aby jsme k sobě byli přívětiví, trpěliví a laskaví. Abychom se přesáhli, abychom dosáhli osvícení a dokázali cítit empatii ke všemu a všem. Jenže to neřeknu, protože mě vyruší střelba pod okny mého pokoje.

Konec slávy

Vyhlédnu z okna a vidím přes ulici mnoho policejních aut, která obklopila protější činžovní dům. Všude je plno blikajících světel a pohybu. Jsou slyšet další výstřely a nakonec i rámus samopalů členů SWAT. To už jsou na místě televizní štáby, které natáčejí nosítka s Brantovou mrtvolou, aby nakrmily nenasytné obrazovky a monitory svých diváků.

Z okna pozoruji, jak Brantovo tělo nakládají do vozu a ve skrytu duše doufám, že se nikdo neinspiruje jeho destruktivním činem, jeho patologickou touhou po slávě za každou cenu. A ptám se, zda právě informování o masových vraždách není oním karmickým skutkem, který pomáhá udržovat tyto vraždy v chodu? Odpověď neznám. Vím ale že na Brantovo běsnění nebudu schopný dlouho zapomenout. A to nejen proto, že jsem jeho tvůrcem.