Nebojte, ten příběh je krátký ..

Povím vám krátký příběh. Žila byla pěkná slečna jménem Eva. Dělala takové ty normální věci jako je chození do školy, hádky s rodiči, pomluvy s kamarádkami a večery plné filozofických myšlenek. Nebyla nijak obyčejnou, ale ani nijak výjimečnou dívkou. Rozhodně ne tolik, jak si sama myslela. Měla poměrně zajímavé a naplňující koníčky. Hrála na harfu, zpívala, učila se italsky a psala básničky. Do svých sedmnácti zažila pár lásek, jako mnoho lidí kolem ní. Ale najednou přišel ten zásah, jako blesk z čistého nebe. Jakuba potkala až po té dlouhé době, po kterou se znali. Myslím opravdově. Láska, která mezi nimi rozkvétala stejně jako květy, když se procházeli ruku v ruce kolem řeky a skrz lesy, vznikla z poznání a vzájemné důvěry. Eva cítila, že je opravdová. Na krátkou chvíli byli oba skutečně spokojení se stavem věcí, ale poté příběh pokračoval jako spousta jiných. Jakuba čekal vysokoškolský pobyt v dalekém Dánsku a Eva se bála toho dne, kdy měl odjet spoustu týdnů dopředu. Strastiplné loučení rozdělilo ty dvě duše, a Jakub mířil vzdušnou čarou dál, vstříc novým obzorům. Eva zůstala stát ještě dlouho po tom, co pustila jeho ruku a snažila se uchovat polibek, který jí na rtech uvízl jako ostrý trn. Po návratu bylo všechno jinak. Eva ještě stále cítila trn ve svém rtu, z Jakuba trny do posledního opadaly. A trn začal hnisat, bolet, sem tam ze rtu ukápla kapka krve, ale stále tam byl. Stále byl cítit.
                Naše drahá Eva si ten pocit natolik „oblíbila“, že bez něj nemohla být. Doposud neznala tak věčný, svazující, bolestivý, omamný a přitažlivý pocit. Trny na jejích rtech přibývaly a za několik měsíců už nemohla nikoho políbit, aniž by ucítila trny „těch předchozích“. Když zase toužila po Jakubovi, netušila, že on touží po někom jiném… světelné roky vzdáleném podobě Evy. Zatímco ona v každém hledala jeho, on se díval po někom opačném. Mezitím samozřejmě Evu už dlouho miloval kamarád Jakuba, a díky své uzavřenosti nedokázal své city projevit. A mohla bych pokračovat dál.. nezdá se vám to alespoň malinko směšné? Vzájemně si mezi sebou předáváme trny a už ani nedokážeme ocenit krásu lidí, kteří nás milují teď a tady.  V každém momentě, kdy se soužíme kvůli někomu, se někdo souží pro nás. V souvislosti s touto myšlenkou mě napadá jiný příběh..nebojte..také krátký.
                Tahle planeta je lidmi dosud neprobádaná. Pochopitelně. Myslíme si, jak máme prozkoumaný vesmír. Ale chyba lávky! Planetka je to vskutku pěkná a na první pohled nerozeznatelná od té naší. Také zde žijí lidé jako my, staví domy, sestrojují rakety, vysílají družice do vesmíru, navrhují dálnice a ničí lesy. Znají politický život, i ten ekonomický a mají problémy se znečištěním. Ale v jedné záležitosti se od nás liší. Neznají jedno slůvko. A pokud nevěříte, tak tu planetu navštivte. Věřte mi, není to zase tak těžké, jak se může na první pohled zdát. Chcete znát to slůvko? Má to vůbec smysl? Pochopíte .. bude chtít chápat? To slovo je prosté . . možná i pětileté dítě vám vysvětlí jeho význam. Tady u nás.
                                               „vlastnit“. Zaráží vás to? Tak čtěte jednoduše dál.
                Lidé na téhle planetě nevědí, co znamená vlastnit. Pokud něco chtějí, tak to získají. Umí si to také náležitě vychutnat a podělit se s ostatními o svou radost. Pokud někoho milují, tak právě teď. Naplno a opravdově. Následují své pocity. A nebojí se pravdy. Taky tam žije Eva. Podobná té, o které jsem vyprávěla. Má stejně krásné vlasy a jiskrné oči. Když poznala Jakuba, tak pocítila pocity identické s těmi, o kterých jsem psala. Ale jistě vás napadá, jak rozdílné jsou životy těchto dvou dívek právě teď. Evu na téhle planetě láska neopustila. Jakub se vrátil a začal milovat jinou dívku, pro ni to ale neznamenalo absolutně žádnou změnu. Milovala ho dál, jednoduše a opravdově. Myslíte, že jí chyběly polibky? Kdepak .. za pár dnů ji políbil Jakubův kamarád a její srdce naplněné láskou, nikoliv bolestí, začalo jednoduše milovat ty nové a sladké polibky člověka, který ji dával  své srdce. Že to zní jako přeslazená pohádka plná klišé? A proč? Protože trápit se je drsňácké, opravdové a tudíž správné? A protože „vlastnit“ je stálejší .. ?