Stále malé dítě, nebo už pomalu dospělá?

Mívala jsem dlouhé hnědé vlasy. Myslím, že světle hnědé s nádechem zrzavé. - Ta se mi moc líbila, vždycky mi tak nějak vyrazila na vlasech každé léto, když slunce pražilo a z mých vlasů vysálalo i ten poslední tmavý odstín. Byly rovné, s drobou ofinou na straně, i když na konečcích se přirozeně trochu vlnily. Lemovaly mi oblou tvář s malou bradou. Často jsem proklínala svou světlou pleť, když ani letní slunko ji nedokázalo dát broskvový nádech. Smířila jsem se s tou Sněhurkovskou barvou. Uprostřed obličeje byl nevýrazný nos, i když i pro ten jsem měla mnoho výhrad. Vedle něj propichovaly pohledem dvě tmavě hnědé, až černé oči - jak mi říkávali. S lehce protáhnutými víčky. A pod tím vším se lehkomyslně křivil malý, tak dětsky a uličnicky vypadající úsměv dvou úzkých rtů.
Jako všechny malé děti jsem chtěla co nejrychleji vyrůst, být už velkou slečnou. Tohle přání se mi za čas vymstilo. Z malého špunta vyrostla vysoká žirafa, co se při každém rozhovoru musela sklánět, aby slyšela... Naštěstí, žirafa se štíhlýma nohama.
Tím vším jsem tak nějak proplula a vlastně až na konci jsem si uvědomila těch pár fyzických změn na hrudníku a v bocích. Uvědomila jsem si, že v sedmnácti letech bylo fakt fajn nebýt už tou malou holčičkou s tričkem bez výstřihu. V sedmnácti letech, kdy si snad každý přeje nemít už rodiče pořád za zády...

Tak nějak... nikdy jsem vlastně nebyla moc oblíbená. Nikdy jsem se totiž nevyrovnala ostatním ze třídy. Důvod byl prostý. Nebyli jsme zrovna dvakrát bohatí. Ale to mi nevadilo, i tak jsme si užili spoustu zábavy.
Vyrůstala jsem v panelovém bytě se dvěma staršími bratry, s mámou, tátou a s naším fantastickým kocourem. Byl to takový medvídek. Celý základem bílý, ale černé fleky se mu rozprostíraly všude po kožíšku.
Měli jsme také poměrně velký byt, ale i tak když k nám každé Vánoce přijížděla babička, neměli jsme pro ni samostatný pokoj. Vždycky jsem se musela, jakožto nejmladší člen, vzdát toho svého. A za pár let už nebylo jiné možnosti, než přidat do mého pokoje další postel. Byla velmi stará a nemocná, a tak se mi s časem Vánoce proměňovaly v něco jiného, než jsem si idealizovala jako dítě. Dělit se s ní v pubertě o pokoj nebylo snadné. Člověk v tomto věku lpí na svém soukromí víc, než-li dřív.
A rodiče? Ti měli o mě obrovské obavy kamkoli jsem šla. Museli vědět všechny podrobnosti mého života. Jak se pak má člověk vytratit na chvíli ven, když je pod neustálým sklíčkem mikroskopu? Čím dál víc ve mě rostla zloba a nenávist. Měla jsem je ráda, ale nic ani nikam jsem nesměla. V pokoji se mnou žila půl roku chrápající babička. Senilní a nemocná osoba drbající se v nose. A já nemohla nic - aniž bych svým rodičům nelhala. Je mi jasné, že to takto dělá spousta mladých i dnes, ale mrzelo mě, že nemůžu být upřímná. Proč to tehdy v jiných rodinách šlo, jen ne u nás?

S mým přítelem jsem byla už skoro rok. Jmenoval se Peter. Měl nádherné, krátké, světle hnědé, vlnité vlasy. Pubertou mu ztmavly - jako malý klouček byl blonďatý. Jeho hluboké modré oči mě vždy dokázaly absolutně zhipnotizovat. Obruba jeho duhovek byla tmavě modrá až šedivá, prostředek byl světle modrý a u zornice přecházela barva na chvilinku do světlounce zelené. Husté řasy, jaké by mu záviděla kde jaká modelka, a krásné černé obočí jen podtrhovaly jeho smyslný pohled. Díval jsem na mě vždy tak, jak uměl jen on. Bralo mi to vítr z plachet a mým kolenům v tu chvíli nebránilo nic v podlomení. Měl krásnou tvář se symetrickým nosem a plnými rty. Rozený Giacomo Casanova.
Milovala jsem ho. Plnými doušky jsem se snažila vychutnávat si každou možnou chvíli s ním. Bylo to vždy jako by se zastavil čas. Bohužel oba jsem byli ještě příliš mladí...
Chtěla jsem za ním přijet. Být s ním, s ním samotným. Ležet v posteli a oddávat se jen jemu. Ale - jak to jen udělat? Jak se dostat z domova, přespat u něj, aniž by doma vzniklo nepříjemné dusno? Řídila jsem starým pravidlem: Něco chceš? Dej něco na oplátku! Vydrhla jsem celý byt. Od prádla, přes nádobí až po prach na té staré almaře v obýváku. Když jsem se s nevinným pohledem a tázavýma očima upřela na tátu, věděla jsem že budu muset kápnout božskou. Začala ta jeho oblíbená a mnou nenáviděná hra na pravdu.

Seděl na gauči, v pravé ruce láhev piva a před ním rozložené noviny. Máma seděla v rohu v křesle a tiše pletla, jako by se jí to vůbec netýkalo. Ta herečka! Všechno to nechala na mě. To za ní jsem přišla jako první. Jenže ona snad poprvé v životě udělala něco, co jsem samozřejmě nečekala. "To já nevím, zeptej se táty." Takhle to přihrát na svého manžela! No, pěkně mě v tom nechala, jak se říká vymáchat. A tak tu teď sedím na židli u stolu, táta spod brýlí tázavě a stále mlčenlivě upírá svůj pohled na mě a otázka, mnou položená, stále visela ve vzduchu a teprve pomalu doznívala.
"Cože jsi to říkala? Přespat u Petera? Zbláznila jsi se? Víš kolik Ti je?! Co si o sobě vůbec myslíš Michelle?!" Pořád ty samé otázky... Nehledě na to, že se hlas s každou otázkou stupňoval. Říkala jsem si, že snad i kdekterý spící soused už ví, o čem se bavíme. Zatvářila jsem se nevinně, ale přesto se mi nepodařilo zamaskovat vzdorující pohled. "Ale tati, vždyť už přeci nejsem malé dítě." Litovala jsem, že jsem si přeci jen zase nevymyslela historku o přespání u kamarádky. Ale, Bůh ví proč, tentokrát jsem chtěla být upřímná. Zřejmě, jak jsem o tom později přemýšlela, když šlo o Petera, nechtěla jsem lhát.
Bylo to dlouhé přemlouvání, slibování a hádání, než konečně svolil a já pak mohla druhý den celá šťastná drkotat vlakem za Peterem.