Odpovědi poutníka propastí, životem a sněním:
...Člověk?
Jak prosté slovo, ale kdo ví, co znamená? Člověk, známe ho z vyprávění! Žádný není. Jsou jen bytosti, které se mu více méně podobají. Kdo je ten, který se nechává ovlivnit svými emocemi? Člověk??
...ale je vůbec dobré mít emoce?
Není na vybranou. Emoce jsou námi stejně jako ruce nebo srdce, které se rozbuší, jako ústa, která pijí.
...Proč nebo pro koho musím cítit? Pro sebe?
Asi ano. Nevím. Cit je duchovní obdoba pocitu. Tvor bez pocitu ztrácí ve světě orientaci. Ale cíl tušený šípem Tvé otázky jsem, soudím, minul.
...Cítí totéž i ostatní?
Ano, mnozi. Nekteří se stávaji svými city, jini je dokaží ovlivnit vice, nez se lidem zda mozne.
...Proč máme žít? Jaký je smysl našeho bytí tady na tomto nehostinném zlém světě?
Nenahlédneš za oponu divadla a jeviště je vším, co znáš. Neznáš svůj honorář ba ani to, zda-li existuje libreto a režisér. Smíš hrát a být předním hercem ve Svém vlastním životě, to je vše, co vím. Je to dar, který, jak se zdá, přijímá člověk dobrovolně.
...Má vůbec cenu pokládat si takové otázky?
Ano i ne. Pokud netrváš na tom, že dostaneš správnou odpověď, potom asi ano.
...Není lepší jen prostě žít a neotáčet se napravo nalevo, jen žít a snažit se přežít?
Co je lepší a čím to poměříš? Žiješ tak jako tak, můžeš si vybrat CO (hraješ), ne však ŽE.
...Jenže život je smrtelná choroba, řekl kdosi, život přece ještě nikdo nepřežil..
To je sporná otázka. Je mnoho lidí, asi tak 3/5 na Zemi, kteří si myslí-doufají-věří v pravý opak této věty.
...Nebo ano?
Záleží na tom? Záleží na tom, jestli za rok si přivoníš k růži, když dnes máš za úkol řídit trolejbus? Je dobré vědět, že ne vždy má člověk v ruce volant, ale když jede po silnici, je lepší se soustředit na provoz a ne přemýšlet, jak dobře okopávat zahrádku. TOlik soudím o budoucím životě.
...Proč se mi v hlavě objevují obrazy z krajiny, kde jsem nikdy nebyla?
A jsou ty obrazy krásné? Pokud ano, raduj se z nich. Jsou-li opravdu nádherné a umíš malovat, namaluj je. Jsi-li básník, vyprávěj mi o nich. Nebo odpočiň v jejich náruči při chvilce zastavení.
...Proč mám neodbytný pocit, že jsem někde něco zapomněla udělat, něco někomu říct, a nebo dát aspoň vědět to, že jsem v pořádku, byť bych třeba nebyla.
Znám ten pocit, znám jej a rozumím mu, neznám však opdověď, co s ním a jak se správně zachovat. Znám ten pocit, pocit příležitosti, kdy se zastavím a vím, že ještě záleží na tom, co udělám.
...Je podivné vprostřed řeči, vprostřed slova, vprostřed nádechu se zastavit a s velikým úžasem si uvědomit, že já vlastně žiju! Já opravdu žiju, tohle jsou mé ruce a jsou skutečné, cítí chlad a bolest…
I tento pocit znám. Znám ale i jiný, strašlivější, šedý jak ranní mlha na rušné křižovatce. Pocit, kdy si s velikým úžasem uvědomím, že vlastně žiji, že to není jen zlý sen! Že toto jsou skutečně mé ruce a čas opravdu plyne a já cítím chlad a bolest v srdci. A že žiji v příběhu, který jsem vždy věřil, že nebude tím mým. Je to podivné.
...A pak si uvědomit, co je to za nesmysl, vždyť to, že žiju, již vím nějakých pár desítek let..
Opravdu? Potom gratuluji. Zdá se mi, že lidé žijí aniž toto vědí, je málo těch, kteří vědí: "že žijí!". Sám to určitě nevím tak dlouho, ačkoliv jsem o pár pátků starší.
...Źivot jde dál, škola, práce, rodina, přátelé, jen ve skrytu duše, až v zadním koutku vědomí, na samotné hranici povědomí, tam kde začínají už jen nejasné pocity a tušení, se stále někdo diví, že opravdu žiju. A jeho druhá myšlenka patří nevím komu, pro kterého on nebo já nebo nevímkdo zapomněl udělat cosi, něco, co mi stále uniká. Příliš mnoho otázek najednou, příliš mnoho pocitů najednou, příliš mnoho vjemů najednou, příliš mnoho všeho najednou. Kdy se systém zahltí a přestane poslouchat?
Možná už zítra, možná nikdy. S prací a všedními povinnostmi se rozplývají starosti a čas věnovaný vzpomínkám a myšlenkám na vlastní život je stále kratší. To je jedna cesta. Druhá vede k naslouchání sama sebe.
...Kdy se objeví hláška, že systém provedl neplatnou operaci a všechno spadne...
Možná. Je to však jen jeden z možných konců. Takto si mnozí představují vykoupení a Nirvánu. Ateisté mají vstup zdarma, budhisté na tom tvrdě pracují, křesťané si takový konec vůbec nepřipouští. Nikdo mi nedokázal říci, jak se to vskutku dozvědět. Vím jen jedno - konec nastane brzy, dřív, než přejde jediné století. Život je krátký a podle pána Tolkiena je to DAR lidem. Myšlenka věčného života v tomto světě není to, po čem moje srdce a mysl touží. Už mi totiž nejsou čtyři roky a vím i, že jsem ve svém těle smrtelný a že některé rány jsou hlubší, než aby se kdy v tomto životě zacelily bezestop.
...Černá obrazovka, tma, ticho, milosrdenství nebytí, blažená nevědomost.
Kdo je však člověk, který ještě žije? Ten tu totiž stále zůstává a čte tyto řádky. A je to ten, kterého mohu jednoho dne potkat a stisknout mu ruku, která žije, mohu spolu s ním dýchat jarní vzduch a zpívat za slunce i šera, milovat hvězdy i toulky krajinou snovou i noci bezesnění. Je to člověk, který je druhému člověku nejblíž v jeho příběhu. A jsou to emoce, které je k sobě přivedou a dovolí jim prožít společnou chvíli, snad krásnou.
Písmák