Nové začátky kinematografie na Guayáně

Máme tady hodného a podnikavého prezidenta. Vedle Čínou částečně sponzorovaného projektu OLPF (One Laptop Per Family - Co rodina, to notebook) minulý listopad rozběhl i takzvaný President's Film Endowment Project (Prezidentův projekt filmových dotací, dá se číst i jako Prezidentův projekt filmového talentu). První výsledky se dostavily začátkem tohoto měsíce: osm krátkých filmů vytvořených během tříměsíčního rychlokurzu pod vedením režiséra Briana Zahma z Ohio University. Na tyto filmy jsme se byli minulou sobotu podívat do Guild Theatre na Parade street (vzeřením i velikostí odpovídající honosnější stodole, ale kupodivu s klimatizací).

 

Ráda bych zde popsala každý film zvlášť, což by si pozoruhodné výtvory nadšených studentů určitě zasloužily. Bohužel zde nepodám žádný objektivní ani úplný popis. Omezím se na osobní dojmy a ničím nepodložené úvahy a volné asociace. Jednotlivé filmy byly mezi dvanácti a dvaceti minutami dlouhé, celkem jich bylo osm a celkový čas promítání se vešel do dvou hodin i s uvaděčkou a následným tleskáním představitelům jednotlivých filmů, kteří tvořili asi polovinu publika. Druhá polovina sestávala z několika málo cizinců a snad několika nadšených Guayaňanů. Velká část hlediště zcela nepochopitelně zela prázdnotou, ačkoliv promítání bylo zdarma. Čekala jsem hlavu na hlavě, čekala jsem dychtivé davy lidí zvědavých na filmy z jejich vlastní země. Nic! Prezident své občany o svém projektu zřejmě nedostatečně informoval. Nebo vyhodil 10 milionů GYD z okna.

 

1. Backyard (Dvorek)

To bylo hodně špatné. Zajímavý moment nastal, když hlavní mužský protagonista nechtěně pokropil svoji sousedku, popovou hvězdu, která se na svém dvorku opalovala, což byla asi i hlavní zápletka. Trochu mi to připomnělo 'L'arrosseur arrossé' z počátků evropské kinematografie. Zajímavé byly dialogy vedené na internetovém chatu psané místní angličtinou a doprovázené smajlíky. Člověk tak byl milosrdně ušetřen hraných dialogů, které byly příšerné. Po technické stránce nebylo v pořádku vůbec nic. Za povšimnutí stojí, že mladý muž v tomto filmu nevykonával nic, co by se podobalo nějaké pracovní činnosti, viděli jsme ho pouze u počítače, nebo na trávníku za domem.

 

2. The Bottle (Láhev)

Tento výtvor byl inspirován místními indiánskými legendami o duchovi v láhvi. Z guayanských náhodně nalezených lahví vylézá zlý duch, který splní nějaké to přání, ale nikoliv pro nic za nic. Tenhle duch (`strašidelně` nalíčený, strašlivě se chechtající muž) hlavnímu hrdinovi sice nechal přes noc dozrát melouny na poli, ale za to (málem) zprznil jeho sotva zletilou dceru. Jakási zaříkávačka duchů ho vrátila do láhve, ve zmatku a řevu na plátně jsem však nepostřehla, jestli dostatečně rychle. Zvuk byl celou dobu puštěný tak nahlas, že člověk chvílemi málem zděšeně prchal ze sálu. Tento film byl výjimečný v tom, že se v něm pracovalo, hlavní hrdina vyznačující se zesměšňujícím slamněným kloboukem na hlavě se strašně lopotil s lopatou v jakémsi rákosí. Když mu překvapivě přes noc vyrostly melouny, radostí prováděl divoké tanečky. Sdělení filmu bylo jasné: práce je pro cvoky.

 

3. Beached (Vytažený na břeh)

Pravděpodobně nejvíce snesitelný počin. Dokonce jsem si zapamatovala režiséra: Kojo McPherson. Zajímavé byly typické detaily ze zdejšího prostředí, jako třeba mříže na oknech zevnitř a odpočítávací semafory. Hlavní postava čeká na křižovatce - záběr na červenou digitální číslici 76, 75, ... (tj. červená bude trvat ještě 75 vteřin) - kouká na polozříceniny kolem - masové troubení a záběr na zelenou digitální číslici 13, 12, ... (tj. zelené světlo bude už jen 12 sekund), což je taková typická georgetownská frustrace. Mě osobně ještě docela stresuje, že posledních pět vteřin - 05, 04, ... - to i výstražně bliká, to člověk dupe na plyn a řve jako poslední Samuraj, protože zůstat tam stát dalších 80 sekund je to poslední, o co člověk stojí. Ale zpátky k Beached. Hlavní postava je mile vyhlížející mladík s bradkou, který nějak nemůže zpracovat, že jeho přítelkyně (podle všeho) uhořela v domácím požáru, což je další Guayanská specialitka - dřevěné domy, neodborně nainstalovaná elektřina... Chvílemi to vypadalo, že ten mladík pracuje v baru, ale nejspíš si tam jenom chodil pro destiláty, ve kterých následně utápěl žal. Téma `zoufalství` bylo zpracované vskutku na úrovni: pomalé záběry zpustlého bytu, zpustlého mladíka, zpustlého všeho (v Guayaně žádný problém). Ke konci se dostáváme na pláž. V jiné zemi by to bylo veselé, ne však tady. Konečně jsem se dozvěděla, na co jsou guayanské pláže dobré. Aby bylo jasno: v Praze je Nuselský most, v Georgetownu je moře! Zoufalstvím zmožený mladík spatřil v hnědých vlnách svoji přítelkyni coby ducha. Brodil se odpadky, brodil se mělkou bahnitou vodou, odhodlaně kráčel dál a dál, až ho ten hnědý hnus pohltil úplně, dozvěděl se, že ještě není jeho čas a pak ho - ta úleva! - hnědé vlny vyplavily i s lahvemi od Coca Coly hezky na břeh. Prostě Beached. Herec byl v hledišti a já zde potvrzuji, že ve skutečnosti je stejně roztomilý, jako na plátně.

 

Ke zbývajícím pěti filmům uvedu pouze několik poznámek. Sebevraždou spáchanou v hnědých vlnách zdejšího moře končil i filmík `Hope` (Naděje) - mladík indického původu tak ukončil svůj život, protože jeho vyvolená, černošská tanečnice, byla brutálně zavražděna přímo ve své rákosové chýši. Zajímavé, obvzlášť pokud víme, že Guayana je zemí se statisticky nejvyšším počtem sebevražd na světě. Za úvahu také stojí fakt, že téma zakázané lásky mezi různými kulturami (tj. indickou a africkou) je zde stále živé. Asi to s tím národním sloganem `jedna země, jeden národ` nebude tak žhavé.

 

Zajímavý byl také způsob, jakým postavy ve filmech řešily své (existenční) problémy. Ve filmu `The Three Cards` (Tři karty) se snaží opuštěný otec, snad vdovec, zachránit život svojí dceři, která trpí nějakou epilepsii podobnou chorobou. V kapse má poslední dvě stovky, léky stojí tři sta a lékárník je neoblomný. Zoufalý muž na ulici hraje zdejší verzi skořápek - odtud název filmíku. Při prvním pokusu prohrává, sebere ze stolku hromádku peněz a utíká co může, skořápkáři ho však dostihnou a zmlátí. Poté ho jakože začaruje žebrák odpudivého vzeření, kterému cestou do lékárny dal svoje poslední drobné, muž jde zpět a hraje `tři karty` podruhé, tentokrát na něho správná karta pokaždé bliká, vyhrává a vyhrává a na závěr přináší své dceři kýžené léky. V komedii `Luck Beat Handsome` (Štěstí přeje hezounům) se hlavní postava dozví, že pokud nevrátí peníze bance, ve tři odpoledne mu všechno seberou (pokud jsem to správně pochopila, bylo to tak nahlas, že jsem si chvílemi nebyla jistá, jestli jsem ještě při vědomí). Celou dobu zmateně pobíhá po ulicích a nakonec si koupí los do loterie a vyhraje. Podělí se s kamarády a všichni se šťastně odstěhují do Kanady nebo do Států. Vypadá to, že koncept hledání si práce je zde neznámý.

 

Na celém tomhle fiasku je asi nejstrašnější, že v místním tisku je tento výsledek považován za zázrak a sám Brian Zahm (ve všech souvisejících zprávách bylo jeho jméno hláskováno jako `Zham`) byl citován, jak se rozplývá nad údajným guayanským filmařským talentem. Tahle věta se obzvlášť povedla: "The films are of a quality that can mirror any international production, and illustrate Guyana`s potential to make movies" (Guyana Times). Jsem názoru, že tyto filmy jsou zajímavé nanejvýš jako sonda do guayanské společnosti, kteréžto úpadek je zde obnažen v celé své bídě. A můžeme se těšit na další. Náš hodný a podnikavý prezident po tomto úspěchu usoudil, že co tahle země potřebuje ze všeho nejvíce, jsou další báječné krátké filmy a rozhodl se do svého projektu investovat dalších 30 milionů GYD.