Lhaním se zlo nevyžene

Amnézie. Někdy se ke mně přitoulí. Zvláštní, že dokážu posoudit, jestli přichází. Cítím ji. Ovšem zvrátiť ten stav již nedokážu, valí se jako mrak, který se musí stůj co stůj vypršet.

Že chybí příběh? Vůbec ne. Tohle je příběh hlavy, myšlenek a pocitů.

Mám teď úkol, velmi napjatý a jsem z něho adekvátně uvolněna. Docela úleva. Najednou neviditelná ruka vzala bordel a shrnula ho někam do vesmíru a mám najednou tady den, slunečný zcela normální den. A cíl. Beru léky a jsem pod dohledem … jak se budu chovat. Jako v domácím vězení. Musím se chovat slušně, tak nějak to pociťuji. Žádné voči vampýra po cestě z práce, žádné malování květin do vzduchu, žádné šomrání si v metru, již žádný autistický výlet do sebe a konec mozkových horeček v práci, konec všem ujetým myšlenkám, konec pocitu božstva ve mně, konec konec... konec, je konec! Teď je to lepší! Dělej!

“Všiml si někdo z Vašeho okolí nějaké změny, Adriano?”
“Ne, ani ne.”
“Máte pocit, že jste se změnila?”
“Ano, výrazně.”
“Tak jakto, že si nikdo ničeho nevšiml?”
“Protože lžu.”

Kdy lžu? Jestli teď nebo předtím? Haha, je to i i.

“Nebo nelžu? Nejsem si jista. Nechápu jak se mám identifikovat.”

Válka je daleko. Nejsem tím, co jsem v ní byla. Nejsem již já, mé ego se rozplynulo, rozštěpilo do více fází vědomí a do více podlaží nevědomí. Každý den několik minut, téměř hodin brouzdám těmi rychlými schody do metra a z metra. Viděli jste mě někdy? Taková divná.