Jarní věrnost

„Jsi pro mě jedinečný.“ se neslo poklidným parkem a rozhánělo to nejistotu jarního vánku ve vzduchu. Seděla mu na klíně, líbala ho vášnivě na krku a hubenýma rukama ho objímala kolem krku.

„Miluju tě.“ řekl a políbil jí na čelo. Jen se usmála, ale nic neřekla.

Běžel už desátý kilometr. Byl u konce sil. Bylo horko a vzduch byl těžký. Jehličnany v lese dělaly dusno takového rázu, že si Honza spíš myslel, že se prodírá mechorostem nebo plave bažinou než, že běží lesní cestou.

„Přidej, ty ulejváku!“ ozval se zepředu instruktor. Honza běžel úplně na konci (spíš pět set metrů za koncem) šiku běžců. Účastnil se fotbalového soustředění. V obyčejných zápasech byl vždycky třída, byl sprinter a měl dobrou mušku. Jinak na tom s fyzičkou byl bídně. Byl hubený, kost a kůže, a měl dlouhé nohy. Jinak se o nějakém svalstvu nedalo mluvit.

První dva kilometry se držel, běžel buď ve středu linie nebo lehce na konci, ale od toho pátého se jen bídně motal na konci. Strašně se snažil, bílé tričko měl přilepené na těle potem, že se mu pod ním rýsovaly růžové bradavky. Dýchal jako parní mašina s rukama pevně u těla se snažil běžet dál. Každý krok mu byl utrpením. Od bot měl sedřené nohy- na kotnících a u malíčků už krev prosákla i přes botu. Každým dotykem země si připadal zoufalejší. Jediné, co ho drželo na nohou, byla vzpomínka na ní.

Vzpomínal na linie jejího těla, na její vůni, na hebkost jejích vlasů, na světlou kůži posetou pihami. Takřka ji před sebou viděl. Jak se na něj smála a skoro cítil její dotyk... pak přišla krutá realita. Zakopl si o vlastní nohu a upadl. Byl tak vzadu za skupinou, že si toho nikdo nevšiml. Ležel tam- připadalo mu to jako věčnost než se zvedl. Oprášil si rozbitá kolena a rozhlédl se kolem sebe.

Poslední kilometr nebo dva běželi „zkratkou“ mezi stromy, kde nebyla cesta. Stál uprostřed stromové školky a kolem něj byly desítky smrčků. Byly již pěkně vzrostlé a mohutné a Honza přes ně neviděl. Zachvátila ho panika. Nevěděl, kudy má běžet. Ztratil se.

Zkoušel naslouchat okolní krajině a slyšel jen datla, jak tluče do stromů, dudka hrdě prozpěvujícího někde ve výšinách, dokonce zaslechl skřehotající káně, někde hledající potravu. Avšak žádný z těchto jarních vjemů ho nepotěšil. Nevěděl, jak se dostane zpátky do tábora, měl strach. V tu chvíli ho nenapadlo nic chytřejšího než se vydat první cestou, která mu padla do oka. Běžel několik hodin a pořád nenalézal žádné stopy po svých spoluhráčích nebo instruktorovi. Děsivě ho bolely nohy a krev už prosákla přes boty takovým stylem, že boty uvozovaly dojem toho, že jejích pravá barva skutku není šedá, ale červená. Jediná věc, která ho držela uprostřed rozsáhlých Krkonoš na nohou, byla myšlenka na ní.

Už se smrákalo a zpěv ptáku utichal. Honzovi začínala být zima, jeho tričko již bylo skrz na skrz promočené. Dostal se už na tolik lesních křižovatek, že by se nemohl ani vrátit na původní místo. Právě se prodíral křovím, byl celý poškrábaný a špinavý, nemluvě o tom, jak neskonale byl utahaný. Když se vydrápal ven, ocitl se na jakési louce. Připadala mu povědomá, ale neměl tušení čím. Chvilku se zastavil, aby se vydýchal, když uslyšel zurčící potůček. Vydal se po zvuku. Potok byl až na druhé straně louky. Takový malý nezbedný potůček klouzající přes pár oblázků, ale jakou dokázal udělal radost. Honza k němu šťastně poklekl a napil se. Opláchl si obličej, když si všiml něčeho na druhé straně. Otřel si oči a uviděl tábor. Oběhl celý les druhou stranu a teď koukal zezadu na jejich tábor.

Spíš dolezl než doběhl do tábora. Rovnou si to namířil do hlavní budovy, kde se konaly schůze, ale i jídelna a umývárna. Šel rovnou do jídelny, kde tušil přátele. Rozrazil z posledních sil dveře a zhroutil se na zem přímo ke stolu instruktora.

Dál už si všechno pamatoval jen velmi mlhavě. Bujarý smích, ruce, které ho umyly a odnesly do postele. Doktora, který mu dával nějaké prášky... nyní ležel v posteli a bylo mu krásně. Jasně na sobě cítil, že druhý den mu bude zle, že bude mít asi nějakou chřipku a ještě možná svalovou horečku, ale přesto byl šťastný. Splnil úkol a těšil se na svou milou. Vzpomínal na to, jak mu řekla, že je pro ni jedinečný. S úsměvem na tváři usnul netušíc, že to, co řekla jemu, říká právě jinému chlapci a že jinému chlapci právě sedí na klíně. Slastně nevědomý zabořil blonďatou hlavu do polštářů a tvrdě usnul.