Sára a Tom

Moje milá pohádková...

 

Stvoření

Dnes se v domě zedníka, narodila dvojčátka, dvě krásné holčičky. Maruška a Kristýna. Jejich matka jim sotva stihla dát jména, než naposledy vydechla.

Porodní bába pro ni už nemohla udělat vůbec nic. Vyšla s dětmi v náručí ze světnice.

    ,,Tady je máte, dvě krásné a zdravé holčičky.

    ,,Proč nejsou se svou matkou?“ ptal se otec.

    ,,Vaše žena…“ dál pokračovat nemusela, její pohled mluvil za vše.

    ,,Musím jí vidět, to není pravda, byla naprosto v pořádku, co jste s ní udělala!?“ zajíkal se otec.

Protáhl se dveřmi do světnice a přiřítil se ke své mrtvé ženě. Zlehka se jí dotknul.

    „Má drahá, otevři oči, nenechávej mě tady samotného, jsi pro mě vším“ plakal.

    ,,Pane, vaše holčičky mají hlad, podojte kravku a převařte jim mléko,“ poradila porodní bába, když opatrně vešla za ním.

    ,,Odneste ty ďáblovy zrůdy pryč,“ křičel, když mu chtěla položit holčičky do náruče.

    ,,Jsou to přece vaše dcery,“ snažila se otce přesvědčit, aby si je pochoval.

    ,,Odneste je, říkám vám,“ zakřičel ještě hlasitěji a nervózněji.

    ,,Dobrá, já vás ještě chvíli nechám o samotě,“ odkráčela pomalu zpět a posadila se na dřevěnou židli, na níž ještě před chvíli seděl otec děvčátek.

    Minuty ubíhaly, holčičky plakaly čím dál hlasitěji, ale otec nevycházel. Porodní bába tedy opět opatrně vkročila a připomenula mu, že děti mají hlad.

    ,,Tohle nejsou žádné mé děti, mé děti by nikdy nezabily svou vlastní matku, a teď opusťte můj dům!“ řval už hystericky.

    ,,Tak je odnesu k jejich babičce nebo- nebo ke strýci,“ zoufala.

    ,,Už nikoho nemáme, byli jsme jen my dva, jen my dva, jen my dva, byla pro mě celým světem stejně jako já pro ni a teď jděte, vypadněte už, nechci je vidět, nechci je znát!“ vzlykal a vytlačil porodní bábu s holčičkami v náručí až ven před dům. Zabouchnul dveře a křičel, ať se už nevrací. NIKDY!

Tohle se jí ještě nikdy nestalo. Otec se nejspíš dočista pomátl, tady by nemohly zůstat, jistě by jim i dokázal ublížit pomyslela  si.  Ráda by se holčiček ujala, ale sama měla svých starostí a dětí až nad hlavu, proto ty dva hladové uzlíčky jen doma nakrmila a odvezla je do nejbližšího sirotčince.

 

    Byla to těžká doba, dětí všude plno a každý měl co dělat, aby je všechny uživil a tak sirotci vyrůstali pospolu v místech pro ně určené.

    Z miminek vyrostla zdravá děvčátka. Měla plno kamarádů, protože jejich fantazie všechny kolem fascinovala. Maruška byla vypravěč a Kristýna k příběhům kreslila obrázky.  Při jejich příbězích se dětem až tajil dech.

Holčičkám bylo zanedlouho šest let a už se moc těšily, až půjdou do školy a poznají další kamarády.

    ,,Děti, poslouchejte, zítra zase bude jeden z velkých dnů, přijdou se na vás podívat manželé Rawensbergerovi,“ oznámila sestra představená Agáta, která celý sirotčinec řídila. To znamenalo, pořádně se vydrbat pod vodou, obléci si ty nejlepší šaty a až zazní zvonec, seřadit se na dvoře.

Jak řekla, tak se stalo. Krátce po poledni přijel černý nablýskaný automobil, z něhož vystoupil tlustý pán s cylindrem na hlavě a jeho paní ověšená drahými šperky od hlavy až k patě.

    ,,Ta je ale nafrněná, co?“ šept Marušce do ucha rezatý lišák, jak mu všichni říkali.

Maruška se usmála do svých dlaní, aby ji nebylo vidět ani slyšet.   

Manželé si u každého dítěte něco zašeptali a šli dál. Děti za nimi zvědavě nakukovaly a šklebily se na sebe. 6ádnému nebyla tahle rodina příliš sympatická.

    ,,Chceme tyhle,“ ukázala na děvčata madam svým dlouhým prstem se zlatým prstenem.  Jako by si vybírala porcelán u obchodníka.

Kristýny a Marušky se nikdo neptal, jestli k těmto lidem chtějí nebo ne. Jeptišky spíš byly rády, že budou mít o dvě starosti méně.

    ,,Děvčata, vy počkejte támhle,“ ukázala Agáta na lavici před vchodovými dveřmi.

    ,,Pojďte se mnou do kanceláře, připravím vám nějaké papíry a trošku si spolu popovídáme,“ vyzvala manželé sestra Agáta.

    ,,Jsou opravdu rozkošné, ty dvě malé a jejich jména?“

    ,,Kristýna a Marie,“ odpověděla sestra Agáta.

    ,,Och, krásná jména. A jsou děvčata poslušná?“ zeptala se madam zkoumavě.

    ,,Nikdy s nimi nebyl nejmenší problém.“

    ,,To je skvělé, nic zkaženého doma nechceme, viď drahá!?“ podíval se na svou choť její muž.

    ,,To tedy nechtěli,“ zamrkala souhlasně.

    ,,Tak ještě dva podpisy tady a tady, od vás obou, prosím,“ a je hotovo, usmála se sestra Agáta.

Vyšli z kanceláře, potřásli si rukou, Agáta jim popřála hodně štěstí a manželé si mohly dojít pro své zboží. Tedy, pro své děti.

    ,,Tak pojďme,“ natáhla po děvčatech madam ruku.

    ,,Ještě se musíme rozloučit,“ pofňukávaly holky.

    ,,Tak běžte, ale ať vám to netrvá moc dlouho,“ křikla za nimi.

    ,,Budete mi moc chybět, i mě, mě taky,“ míchaly se hlásky dětí.

    ,,Já ale nikam nechci,“ plakala Maruška nešťastně.

    ,,Co blázníš?“ Vyšla z davu všemi nazývaná panenka Ladunka. Myslela si o sobě jak je krásná a chytrá, když je tady nejstarší, ale opak byl pravdou, proto si z ní ostatní dělali legraci.

    ,,Mlč, prosím tě, ty tomu nemůžeš rozumět,“ utrhnul se na ni Lukáš. Zelenooký střapatý rošťák.

    ,,Klidně bych si to s vámi hned vyměnila,“ zatvářila se tak důležitě, že Kristýna měla chuť jí zatahat za ty její blonďaté pačesy.

    ,,Dej nám pokoj a hleď si svého, s tebou jsme se rozloučit nepřišly,“ zamračila se Kristýna.

    ,,Já s vámi taky ne, jen je mi vás líto. Jste takové…“

    ,,Jen to dořekni a jednu schytáš, ty jedna náno!“ křikla na ni blonďatá Anička.

    ,,Šmudly, které se k takové nóbl rodině vůbec nehodí,“ hodila si ofinu na stranu.

    ,,Já tě varovala,“ skočila po ní Anička a začala jí škubat vlasy.

    ,,Co se to tam děje, ječela na ně z dálky sestra Adéla. Následovali ji to dva snobové. Madam běžela jak slepice, které se právě podařilo snést vejce a její muž ten kousek cesty nemohl vůbec udýchat.

    ,,Kdo to začal?“ křikla Adéla.

    ,,Snad ne VY!?“ podívala se hystericky madam na dvojčata.

    ,,To ona, ne to ona,“ ukazovaly na sebe vzájemně Ladunka a Anička.

    ,,Snad bychom jeli, drahá,“ lapal po dechu pan Rawensberger.

    ,,S tím naprosto souhlasím drahý, ještě nás tady rozsápou,“ dívala se na děti znechuceně jako na nějakou prašivou zvěř.

Madam děvčátka div netáhla za sebou, jak jim pevně svírala ruce. Kristýna se naposledy otočila a se slzami v očích dětem zamávala. Maruška plakala tak moc, že přes slzy neviděla. Zamávala do prázdna a už je madam tlačila do auta.

    ,,Sedět a nemluvit, dokud se vás rodiče – nezní to vznešeně? RODIČE,“ zopakovala madam, aby se víc zaposlouchala do svého hlasu.

    ,,To zní, konečně máme všechno,“ pokyvoval si spokojeně podbradkem její manžel

    ,,Hned musíme našim dcerám, („ach“) koupit ty nejkrásnější šaty, ať nevypadají jako, že jsme je našli na nějakém pochybném místě,“ řekla madam rozhodně.

Holky seděly vzadu a jen na sebe kulily oči. Co je tohle za strašné lidi? Ptala se sama sebe Kristýna. Snad budou alespoň hodní, doufala si Maruška.

    ,,Raději bych je přenechal naší švadleně na panství, přece nechceme, aby je někdo viděl takhle,“ kývnul hlavou směrem dozadu k děvčatům.

    ,,Máš pravdu, to nechceme,“ přeměřila si holky znechuceným pohledem.

Jakmile se otočila, holky si začaly šeptat: ,,Dívala se na nás jako na nějaké špindíry, všimla sis?“ vyprskla nasupeně Kristýna.

    ,,To všimla,“ zakroutila Maruška divoce hlavou.

    ,,Co si ta ženština o sobě myslí?“ syčela Kristýna.

Maruška jen pokrčila rameny se zkřiveným obličejem.

Za pár chvil auto zpomalilo před obrovskou kovanou bránou.  Přiběhli dva pánové, otevřeli, počkali, až auto vjede dovnitř a hned zase bránu zavřeli.

    ,,To byli vojáci?“ zeptala se Maruška.

    ,,Ano, drahoušku, na nás dům si už dělal zálusk nejeden zlodějíček, proto jsme si pořídili strážné,“ odpověděla madam důležitě.

    Holky se teď už dívaly jen před sebe, pusa jim zůstala otevřená údivem.

    ,,Vidíš ten palác? Páni,“ vypískla Kristýna.

    ,,Bude se jim tady líbit,“ uchechtla se madam.

    ,,Ještě aby ne,“ zaburácel hromským smíchem pan Rawensberger.

Auto zastavilo, pan všem otevřel dveře, prvně samozřejmě své ženě. Dveře jim ihned po zazvonění otevřela malá a mladá služebná.  Mohlo jí být klidně jen dvanáct let.

    ,,Žanet, odveď děvčata k Anežce, ať jim vezme míry na šaty i na boty. A potom je přiveď rovnou do jídelny,“ poručila madam.

    ,,Ano, paní,“ mírně se poklonila. ,,Následujte mě,“ pokynula rukou.

Holky za ní cupitaly dolů po schodech. Prošly loučemi osvětlenou kamennou chodbou a zastavily se u dřevěných dvířek. Žanet zaklepala a vstoupila. Holky popošly za ní.

    ,,Máš jim vzít míry, vzkazuje ta … naše paní,“ prskla Žanet.

    ,,Jistě, a vy jste?“ zeptala se Anežka

Holky se překřikly při odpovědi.

    ,,Těší mě,“ pousmála se Anežka.

    ,,Co tě na tom těší? Akorát budeme mít víc práce,“ prskla Žanet znechuceně.

    ,,Nebuď stále tak nedůtklivá,“ okřikla Anežka Žanet.

    ,,Tobě se to povídá, v takovém klidu jako máš ty, bych taky chtěla pracovat,“ zamračila se Žanet.

    ,,Nevíš, o čem mluvíš. Když chce paní šaty, neustále sem, někoho posílá, aby mě kontroloval a popoháněl, myslíš si, že to je v klidu!?“

    ,,Ano, to si tedy myslím!“ nedala se Žanet odbýt.

    ,,Tak já tě naučím šít a můžeš si to vyzkoušet, pokud paní dovolí,“ pokyvovala Anežka hlavou.

    ,,Nemyslím si, že paní dovolí,“ zamračila se Žanet s pokrčením ramen.

    ,,Hotov, teď ty,“ ukázala na Marušku, když si pečlivě doměřila její sestru.

    ,,Tak si vás konečně našla. Své dokonalé princezničky,“ ohrnula Žanet nad děvčaty nos.

    ,,My jsme sem ale nechtěly,“ utrhla se na ni Kristýna.

    ,,Nepovídej, nevěřím ti,“ zakroutila Žanet hlavou.

    ,,To je pořád takhle vzteklá?“ zeptala se Maruška Anežky.

    ,,Většinou ano. Nenávidí to tady, ale nemá, kam jinam by šla,“ odpověděla.

    ,,Má kam jít? Kdo to řekl?“ zeptala se Maruška překvapeně, protože kromě děvčat tady nikdo jiný nebyl.

    ,,Nikdo nic neřekl, jsi bláznivá nebo co?“ prskla na ni Žanet.

    ,,Ty jsi ten hlas taky neslyšela?“ hledala oporu ve své sestře.

    ,,Vážně ne,“ zatřepala hlavou a poté se na ni starostlivě podívala.

    ,,To se mi asi muselo něco zdát,“ pokrčila rameny. ,,Nic se ti nezdálo, jsem s tebou a pomůžu ti dostat se odsud, jen mi naslouchej,“ uslyšela opět někde vzadu v hlavě.

    ,,Už jsi taky změřená, tak běžte za paní, ať na mě zase nepřijde, že mi to moc dlouho trvá,“ řekla Anežka.

    ,,Zase jsem ho slyšela,“ šeptla Maruška Kristýně do ucha v domnění, že to Žanet neslyšela, ale spletla se.

    ,,Jsi vážně blázen,“ poklepala si na čelo.

Maruška na tuhle poznámku nic neodpověděla, ani se na Žanet pro jistotu nepodívala.

    ,,Tady jsou naše dcerušky,. „Zítra si musíme (tím madam myslela JÁ) vybrat tu nejhezčí látku na vaše šatičky,“ rozplývala se a měla při tom podivně zkřivený obličej.

    ,,Teď si dámě večeři. Noste na stůl,“ zařval pan Rawensberger až se holky lekly. Zatleskal a ihned se otevřely dveře do jídelny.

    Vyrojilo se z nich snad deset sluhů a služebnic. Na stůl nosili jídla, která Maruška s Kristýnou viděly poprvé.

    ,,Jezte, děvčata, jako předkrm si vyberte, co jen chcete,“

  

 Nejprve na pozlacené talíře nalily hustou polévku. Voněla ale hůř, než vypadala. Až se Maruška bála ochutnat.

    ,,Dojedly jste děvčata?“ zeptal se pan Arnošt (jeho jméno Kristýna zaslechla od jednoho, pod nos si mumlajícího mladíka, říkal něco jako, že tu polévku vypije, ne sní. Tomu se musela nenápadně uchechtnout.

    Služebná, která stála vzadu u dveří do kuchyně, bedlivě hlídala, jak s jídlem postupují. Kristýně to nebylo moc příjemné, že jí někdo neustále kouká do pusy.

    ,,Další,“ křikla služebná, jakmile všichni odsunuli talíře.

Konečně dojedli. Holky se přecpaly jako ještě nikdy.

    ,,Adélo, připravte děvčatům koupel a mě v mé umývárně taktéž,“ zařvala madam na služebnou, která teď byla kdo ví kde, a proto jí to vzkázala jiná služebná. Všichni tady byli perfektně sehraní.

---