Arn Dresko I. O počasí

Venku začínal podzim a zapadalo slunko. Seděl jsem v kuchyni a zíral do hrnku s kávou.
Pozoroval jsem v tý setmělý hladině svůj odraz. Díval jsem se sám sobě do očí a snažil se v nich najít odraz svý tváře. Byla tam – to je jasný, protože něco jako fraktál. Cítil jsem každej pohled každýho ze svých nekonečných já z těch nekonečně temných hlubin kávový hladiny.
Jsem si skoro jistej, že kdybych se podíval do hrnku s mlíkem, viděl bych úplný hovno, kvůli tý fůře temnejch věcí, co jsem stihnul za ten bezmála rok napáchat.
Když jedno roční období přechází v další, připomíná se mi všechno, co na mě v tu dobu předešlej rok zapůsobilo nejsilněj. Podzim a zima jsou v tomhle směru nejsilnější, protože dny jsou čím dál intimnější. Začínají se vytápět budovy. Chodby a místnosti čpí barvou z radiátorů a mně to není vůbec nepříjemný, protože tak voní teplo.
Byl to přibližně rok od chvíle, kdy jsem se zamiloval takovou tou opravdovou láskou.
Znal jsem ji už od léta a do dneška vzpomínky na ni voní tak nějak letně. Myslel jsem, že voní chlórem, protože její vůně byla svěží jako koupaliště, ale byl to jenom opalovací krém, který nakonec patří ke koupališti zrovna tak.
Sedělo to k ní dokonale. Všechno s ní spojený bylo tak nějak svěží. S ní jsem mohl dýchat. Měla tyrkysový svetr, kterej byl docela hnusnej, samej žmolek, ale patřil k ní a já ho na ní miloval.
Nějakou dobu jsem u ní potom během zimy bydlel. Měla pronajatej byt v prvním patře paneláku. Aby ušetřila, vypínala na noc topení, což bylo naprosto nesnesitelný, protože byt byl každý ráno děsně vymrzlej od sklepa. Okamžitě jak jsem vstal, jsem se navlíknul do županu a šel si uvařit kafe, který jsem podezříval z toho, že je studený ještě dřív, než se probudím a uvařím si ho.
Ten večer, co jsme si spolu něco opravdu začali, byl na náměstí nějakej koncert. Měl jsem se tam sejít s ní pár dalšíma lidma, což mi v tý době docela vadilo, protože kdekoliv jsem byl s ní, ostatní překáželi. Nebyla ještě moje, takže jsem si děsně vážil každý vteřiny s ní a sralo mě, když jsem se musel o její přítomnost s kýmkoliv dělit. Vedle ní byli všichni ostatní bezcenní.
Na místo, kde jsme se měli všichni sejít, jsem dorazil jako druhý. Po ní. Ve stáncích se prodávalo víno a pivo. Pili jsme a korzovali.
 Na chodníku před obchodním domem jsme narazili na děsně hnusnýho papírovýho draka. Vevnitř probíhala nějaká dětská soutěž a tam byla vystavená fůra těhle draků se startovníma číslama jakoby to byly závodní koně. Ten chcípák, co jsme ho venku našli byl děsně hnusnej. Na utracení. Tak jsme ho sebrali ho ke kašně, kde jsme ho pohodili do větví kolem rostoucích stromů.
Chvíli na to se začal trousit zbytek naší společnosti. Po příchodu posledního jsme se vydali do restaurace. Ne do baru nebo hospody, ale do takový tý opravdový restaurace, kde se vás ptají, jestli budete jíst a ne co to bude.
Tam jsme pili, kouřili a žvanili jeden přes druhýho. Čím dál víc mě sralo, že s ní nemůžu být sám, ale jinak to dost dobře nešlo. Nemohli jsme se scházet o samotě, protože v tý době ještě měla kluka.  
V průběhu večera se k nám přidala ještě jedna holka. Celej ten den jsem se děsil, že by se mohla objevit, protože jeden známej, co tam s náma byl – a byl gay – se kdysi zmínil, že se s ní zná.
Problém byl v tom, že přestože ji ta moje tehdy ještě ne kočička sice do tý nikdy neviděla, neměla ji ráda už předem, protože věděla, že jsem s ní spal a nesnášela ji, protože taky věděla, že měla kluka. Její morálka byla tehdy ještě neskutečně dětsky čistá a černobílá.
S tamtou to bylo jenom o sexu. Nijak zvlášť jsme si nerozuměli. Bylo to jako zakecat se s někým v MHD. Občas, v tý době, jsem se dával během cesty do řeči s úplně cizíma lidma. Bylo úplně fuk, že jsme ani jeden moc nechápali, o čem ten druhej vlastně žvaní a ani jednoho to nejspíš nezajímalo. Přesto jsme ale dokázali překonat tu lhostejnost, jakou cítíme k lidem v MHD, která pocit takový tý osamělosti dost často ještě stupňuje. Bývalo mi dost smutno, když jsem si uvědomoval, jak těžký je překonat tu dusivou odosobněnost davu.
Já nikdy nevěděl, co dělat, když po mně nějaká holka naprosto nepokrytě jela, protože v podstatě celou střední jsem byl zadaný trdlo. Takže ve chvíli kdy se moje hrůza z toho, že by se ty dvě měly potkat, naplnila, vzal jsem tu svoji milou stranou, protože jsem měl děsný problémy udržet si tamtu holku nějak rozumně od těla, když jsem ji zrovna nechtěl ojet.
"Musíme zdrhnout.“
„Co?“
„To je ona,“ a trhnul jsem hlavou směrem té, kvůli který se ten večer nakonec stalo, co se stalo a díky za to.
„To si děláš prdel, žes ji pozval!“
„Tak asi bych chtěl zdrhat, kdybych ji pozval.“
„Tak co tady dělá?“
„Tak asi je mi v patách.“
„V patách…“
„V patách… stalker. Taky by sis měla jednoho pořídit. Je to děsně příjemný vědět, že tam venku je někdo připravenej kdykoliv se ti vlámat do kvartýru a čichat ti k trenkám.“
„Trenkám…“
„… nebo čemukoliv, co je cítit…“
„Ty ses čuně!“
„Já? Čichám snad k nečemu já?“
„Čicháš?“
„Někdy… třeba když mě svrbí zadek a nejde mi podrbat se přes kalhoty dost citlivě, tak si do nich strčím ruku, pořádně se poškrábu přes trenýrky a pak si čichnu k prstům… jen tak pro zajímavost.“
„Seš nechutnej,“ jsem vždycky slýchával docela často.
„Někomu to přijde sexy.“
„Komu?!“
„Třeba jemu,“ a pokynul jsem směrem k tomu frajerovi, se kterým se ta holka, co jsem před ní chtěl zdrhnout.
„To skoro vypadá, že se znají.“
„Znají se… je tady kvůli němu,“ na to mě fláknula pěstí do ramena.
„Tak jdeme?“ zeptala se a šli jsme.
Šli jsme do kopce na místo, kde se nad městem tyčí takovej betonovej mini-amfiteátr.
Cestou jsme pili rum, kterej vytáhla ze svý bezedný kabelky. Holky vždycky mají bezedný kabelky.
Na tom betonovým plácku jsme si sedli a pokračovali v pití.
Vyptávala se mě na tu holku. Bylo jasný, že ji brala jako konkurenci, přestože sama byla zadaná.
Po chvíli jsme se začli líbat. Během toho se naprosto dementně ujišťovala, jestli vím, že už někoho má. Pochopitelně to připomínala jen sama sobě.
Byla to vážně neskutečně hodná holka, ale taky děsně živočišná s tím svým upřeným pohledem, kterej byl stejně vilnej jako provinilej.
Jednou mi vařila čaj. Já vždycky od pytlíku odtrhávám provázek a nechám pytlík louhovat celou dobu, co ho piju. Nejspíš se to nemá. Jsem línej vyndávat ho, protože je celej mokrej a kape. Ona mi chtěla udělat asi radost, tak provázek utrhla, a když jsem se chtěl poprvé napít, všiml jsem si, že v hrnku plave něco průhlednýho. Byla to lepící páska. Tu ona vždycky používala hodně a ráda. Snad až přespříliš. Jednou s ní zkoušela přilepit lampičku k poličce. V noci jí pak lampička rozbila hlavu.
Měla tehdy tak rozkošně provinilej pohled, když uviděla, že jsem si tý pásky všimnul.

Slunko bylo už pod horizontem a město v tom divným světle vypadalo krásně. Kdyby zapadalo na nějaký jiný straně, nemoh by ten výjev být kouzelnější. K západu se přes město zlověstně valily monumentální težký mračna hnaný sílící vichřicí a zbytky slunečních paprsků je jakoby v předvěsti příštích hodin barvily do ruda.
Venku mezi barákama pobíhal pes a já si říkal, že by bylo skvělý, kdyby to byl třeba vlk, aby prokousnul někomu přes noc hrdlo a já si moh ráno pročítat novinový titulky, který by konečně pro jednou vyzývaly k obezřetnosti před nějakou opravdovou bezprostřední hrozbou.
Dopíjel jsem tu kávu. Úplně ideálně nadávkovanou, zalitou i oslazenou a čekal jsem, až mi zavolá můj mentor. Okožnělej velkej frajer, co mi před pár měsíci rozmlátil na záchodě palici.
S každým douškem byla venku větší tma, jakoby už žádný další ráno nemělo být v plánu.