Oblast

OBLAST

Úvod

            ………Po pár hodinách spánku se zase ozvala rána. Tentokrát to byli jen dveře, spojující tuto místnost s nehostinným venkovním světem. Objevil se v nich muž s velkými rameny, armádní zbraní, oblečený do místy roztrhaného pláště, který zakrýval neprůstřelnou vestu. Zamířil přímo ke mně. Nic jsem neříkal. Doufal jsem jen, aby to nebyl jeden z těch, kteří k vám přijdou, z ničeho nic vás popadnou a odtáhnou nevědomky kam. Pár takových případů jsme tu už měli. Tenhle však jen došel k místu, kde jsem seděl, poklekl a řekl: „Už je čas!“ A já přesně věděl, co tím myslí. Zvedl jsem se, protáhnul unavené svaly, ve kterých byl ještě cítit včerejší bouřlivý večer. Sebral jsem všechny své věci, i když jich bylo po málu a vykročil pravou nohou do té bohem zapomenuté Oblasti. Venku bylo jako vždy zataženo. Vlastně tu nikdo neznal něco takového jako je slunce. To už se tu neukázalo dobrých 20 let. Spousta z vás se nejspíš ptá, co se tu vůbec stalo. Nebude od věci, když začnu od úplného začátku.

Vznik oblasti

Psal se rok 2015. Zemí otřásaly nepokoje, které vyprovokovala zpráva o nedostatku pohonných hmot. Nebyl by to až takový skandál, až na to, že všechny ropné pole, plošiny a jiná zařízení. Přišla o přísun drahocenné látky ze dne na den. Začali se vést spory o tom, kam všechny látky zmizely. Svět nepřišel pouze o produkci ropy, ale i zemního plynu. Vědecké instituce všech velmocí, se sjeli do centra IPAF(Institute for the production of alternative fuels). Cíl byl jasný. Vytvořit alternativní palivo, které se bude moci vyrábět z rychle obnovitelných přírodních zdrojů, dříve než svět zjistí, že dodávky ropy jsou omezené, v horším případě nemožné. Veškeré snahy o výrobu alternativního paliva selhali v testovací fázi. Prostor odkoupený pro zkoušky těchto paliv, byl odkoupený v té době na neznámém místě v Rusku, nikdo o této lokaci nevěděl. Prý všechny obyvatelé, kteří na tom to území žili, vyhnali rojnice americké a ruské armády. Zvláštní na tom bylo, že se o tom nikdo nedozvěděl, nikde ani zpráva o odkoupení tak velkého množství půdy. A lidé, kteří na tomto území žili, už nikdy nikdo neviděl. Postupem času okolo této zóny vzrostla deseti metrová betonová bariéra a okolo celého území kruhového půdorysu bylo po obvodu po každých sto kilometrech jedno proti letecké dělo s proti-pancéřovými střelami a kulomet. Když pár lidí chtělo do této Oblasti jet, tak byli zdrceni při příjezdu k této zdi. Obraceli se s jedinou vzpomínkou a tou byla vysoká šedivá překážka, která jim bránila v průjezdu. Obludné opevnění se začalo dostávat do novin, televize a jiných multimédií. Přicházeli k ní denně skupinky zvědavců a pokoušeli se opevnění překonat, ve snaze zjistit co ukrývá. Odpovědí pevnosti byla nejdříve výstraha a později střelba, na kterou ve většině případů nedošlo. Později však k pevnosti přicházeli lidé s těžkou technikou a s žoldáky, kteří by za peníze v této době udělali vše. Informace o nedostatku paliva, se začali dostávat na povrch. A to především díky masivnímu krachu čerpacích stanic a to malých i velkých společností. Začal chaos! Alternativní palivo v nedohlednu a hromada nespokojených lidí, věřící vládním blábolům, že ropa nedošla, pouze někdo vypustil do éteru klamnou informaci.

Dne 9. Září roku 2019 vědci objevili, podle nich stabilní látku, která poskytovala dostatečný výkon a její výroba byla nenáročná. Avšak přišel již zmíněný den. Právě na toto datum připadla testovací fáze. U výzkumné laboratoře č. 9, někde uprostřed území, byla připravená věž plná testovacího paliva, napojená na přístroj simulující jízdu běžného vozu a jiných potřebných zařízení. Přesně v 14:00 byl spuštěn test. Vše vycházelo do nejmenšího detailu. Až po dvou hodinách testů začal počítač ukazovat nečekaný nárůst energie. Avšak hodnoty stále nebyly příliš nebezpečné. Vědci proto nechali test dále běžet. Netrvalo to ani hodinu a hodnoty během několika minut začali přesahovat nebezpečné hodnoty. Vědci okamžitě spustili nouzový režim a test ukončili. Nicméně i přes snahy test ukončit látka stále nabírala na síle. Ve výzkumném institutu zazněly první tóny sirény. Vědci shromažďovali potřebné informace. Notebooky, disky a jiná přenosná média jely na plný výkon. Začal odpočet, který měl celý objekt uzavřít a předejít tak rozšíření nebezpečného paliva do okolí. Vědci, kteří zůstávali v místnosti s testovacím zařízením nejdéle, při útěku ještě stačili zpozorovat display počítače, ukazujíce skoro trojnásobnou energii vydávanou v činné fázi. Výzkumný institut byl již zcela vyklizený. Vrtulníky IPAF přistávali nedaleko objektu. Bíle odění vědci do nich nastupovali po deseti členných skupinkách. Schylovalo se k šesté hodině, když se zem kolem objektu začala otřásat. Vrtulníky nakládali posledního vědce, který ještě před odchodem z budovy stihnul, zapnou dálkové sledování počítače napojeného na testovací zařízení. Během dvaceti minut, kdy evakuace probíhala, stihla látka vygradovat na neuvěřitelný pětinásobek původní hodnoty. Vědec v tu chvíli otočil hlavu a zakřičel na pilota: „Okamžitě nás dostaňte pryč!!!“  Třes země dosahoval již nepříjemných hodnot. Na oknech budovy, z tvrzených skel, byly vidět praskliny. Některá už se rozbila. Vrtulníky se v tu chvíli nacházeli zhruba 5m nad zemí, když zařízení napojené na testovací počítač začalo ukazovat konec testu s neuvěřitelnými hodnotami a stav procesu byl 100%. Vědec držící toto zařízení se opět obrátil na pilota se slovy: „Můžete přistát, žádné nebezpečí už nehrozí.“ Helikoptéry IPAF ještě ani nepřistáli na zem a vědci už ze samé zvědavosti vyskakovali ven. Všichni vytáhli zařízení na měření škodlivých látek v ovzduší, ale zařízení nevykazovalo žádné nebezpečné hodnoty. Vedoucí vědec přistoupil k hlavnímu vchodu, zadal heslo a následujíc zbytkem skupiny, vešel do laboratoře. Místnost s testovacím zařízením se zdála byt neporušená. Sem tam nějaké vysypané sklo od otřesů, ale jinak vše v pořádku. Když se vědci dostali až k nádrži na palivo, byli překvapeni, že nebyla poškozená, ale měřicí přístroje jednoho vědce začali hlásit neidentifikovatelný plyn v ovzduší. Všichni vědci toto varování nebrali na vědomí, s nasazenými plynovými maskami si nemuseli dělat starosti. Dále zkoumali nádrž a nahrávali soubory, které počítač uložil v době poplachu. Jeden z vědců si však náhle všiml malinké skulinky v palivovém přívodu, u které se lehce tetelil vzduch. Stále klidní vědci však pokračovali ve své práci, nezávisle na této skutečnost. Člen týmu, který zpozoroval prasklinu, vzal modelínu s přídavkem drceného hliníku a díru zacpal. Po přetažení všech dat a zkontrolování celého prostoru, se vědci shodli, že tuto laboratoř nechají zavřít. Všichni se shromáždili před laboratoří, zkontrolovali a naložili důležité materiály z výzkumu a laboratoř celkově uzavřeli. Nasedli do připravených vrtulníku a začali se přemisťovat. Jejím cílem byla centrální laboratoř s krycím názvem ŽELVA. Laboratoř se takto přezdívala, pro svou jedinečně pevnou a vzhledově podobnou architekturu krunýři želvy. Dva vchody, z nichž jeden mířil na východ a druhý na západ, umožňovali vchod do neuvěřitelného výzkumného zařízení. Želva pod sebou skrývala 10 pater plných vědců, nejmodernějšího vybavení, inkubačních, izolačních a testovacích místností a to vše hlídala americká a ruská pěchota, která byla nepřetržitě 24 hodin v plném bojovém nasazení. Zvenku, za betonovou zdí, neměli lidé nejmenší ponětí o tom co se za ní děje. Každý se mohl jen domnívat. Avšak pokusy o prolomení této zdi, nebo jakékoliv překonání neustávali. Lidé byli zvědaví, měli mnoho otázek a chtěli odpovědi. Jednoho dne se nějaký dobrodruh rozhodl, že to zkusí po svém. Vzal si lano zakončené kotvou a v noci se takto pokusil zeď překonat. Jenže jakmile hodil kotvu na vrchol zdi a začal šplhat. Přišlo první varování armády. Lezec stále nepřestával ve svém úsilí. Druhé varování přišlo, když byl lezec v dobré polovině zdi. Třetí a zároveň poslední varování bylo zdůrazněno střelou do vzduchu. Lezec jakoby poháněn chtíčem po odpovědích na toto varování reagoval zrychlením a vynaložením většího úsilí o vyšplhání. Pět natáhnutí rukou mu stačilo k dosažení cíle. Raz. Dva. Tři. Čtyři. Pět. Ozval se výstřel doprovázený trojnásobnou ozvěnou a lezec se řítil s prostřelenou hlavou zpět tam, odkud přišel. Tímto incidentem se strhla vlna pozdvižení a nenávisti vůči zdi, armádě a tajemstvím skrývající se za ní. Noviny začali tisknout články s tituly „Betonové monstrum dobro nebo zlo?“, „Šedý netvor nikdo nezná jeho tajemství.“, „Betonová zeď bez známky života“. Mnozí si mysleli a dále mezi sebou šířili fámu o přistání mimozemské civilizace. Jiní zase hádali, že tam testují biologické zbraně. Jisté je však jedno, nikdo si v tuto chvíli nemohl myslet, že za zdí se snaží vědci z celého světa pomoct. Každý se na zeď koukal jako na překážku, která mu sebrala jeho blízké, oblíbené místo, nebo mu bránila v cestě. Na satelitních snímcích bylo toto místo vyšrafováno rudě červenými pruhy. Zkrátka nikdo neměl ani tušení co se za tímto šedým obrem skrývá. Armáda tyto informace nemohla pustit na povrch z důvodu financování tohoto projektu a hlavně jeho vedlejších produktů. Ne jen, že při výrobě alternativních paliv unikalo do ovzduší značné množství škodlivých plynů, ale odpad z výroby se vyvážel do jezera, z kterého pronikal dál do podzemních vod a zamořoval zdroje pitné vody daleko za hranice zdi. Tudíž jakákoliv mediální či jiný prezentace tohoto projektu byla vyloučena. Vše by se to podařilo. Možná by se žádné informace z Oblasti nedostali, kdyby se neobjevil tunel vykopaný pod zdí a vyvedený daleko od dohledu stráží ze zdi. Pár zvědavců bylo přistiženo při pohybu za zdí a byli mučeni, aby řekli, jak se do prostoru dostali. I přes nesnesitelná muka připravená ruskou armádou nikdo nic neprozradil. Ostatní, kteří se naučili v Oblasti žít a vyhýbat se hlídkám, převáděli další a další zájemce tunelem do Oblasti. Chycených za zdí přibývalo, ale tunel se stále objevit nepodařilo. Oblastí začali procházet rojnice vojáků, psovodové a byli nasazeny noční hlídky. Nic se nenašlo. Ani po měsíci pátrání, kdy armáda prochodila celou Oblast od východu na západ, nic nenašli. Nikdo nechtěl vynakládat drahocenné peníze na další průzkumy Oblastí. A tak armáda dále křižovala celou Oblastí a doufala, že jednou imigranti udělají chybu. Dny míjeli měsíce a chyba stále nikde. Nikdo ani nevěděl, zda na území pořád někdo je, nebo jestli hledají naprosto zbytečně. Jednou, když už se zdálo, že něco našli, byl to jen stará opuštěná chatička, kterou zde v minulosti používal nějaký lovec kožešin. Marný boj proti takzvaným hledačům odpovědí pomalu ustával, když dne pátého května roku 2020 odehrál tehdy ještě neznámí incident mezi hledači a skupinou ruských průzkumníků. Tato skupina měla za úkol, jako spousta takových skupina na tomto území, střežit přidělenou lokaci v Oblasti. Počet členů skýtal něco kolem 10 speciálně vycvičených mužů s lehkými armádními zbraněmi typu PP  19-01, mimo to byli nastrojeni do neprůstřelných vest, armádních bot a armádního nepromokavého tmavě zeleného kompletu, složeného z bundy a kalhot. Každý člen nesl batoh s mapou Oblasti, municí, plynovou maskou, stanem, spacím pytlem, jídlem a vybavením, pro přežití i ve stavu nouze. Jednoduše řečeno každý takovýto průzkumník musel denně nachodit kolem 100 km a být schopný nést 45 kg, což je váha plné výzbroje. Hledači jim tehdy sebrali úplně všechno. Od zbraní, munice až po boty a ponožky. Takto převlečení se pak vydali do středu Oblasti, kde byla zbudována vojenská základna, vydávající rozkazy do celého území a mimo jiné zde ukryli taky materiály nejvyššího utajení. Odhodláni dosáhnou tohoto bodu, brodili se nehostinnou přírodou Oblasti, ve které i přes chemické úniky a neustálý pohyb lidí, stále existovala, v hojné míře fauna i flóra. Skupina měla zásoby od vojáků, takže nemuseli lovit a díky tomu se neprozradili střelbou nebo jiným neopatrným pohybem. Avšak nic netrvá věčně. Následující den potkali stejnou skupinu, kterou pár dní předtím přepadli a zabili. „Stát, odkud jdete!“ Zakřičel na přicházející skupinku Hledačů Americký velitel skupiny průzkumníků. Skupina popsala místo odkud přišli a velitel se na ně podezřívavě podíval. Pokračujte velitelství je tímto směrem, jistě dostanete další rozkazy tam. Hledači bez jediného pohledu na velitele prošli kolem jeho skupiny a vydali se směrem, kterým jim velitel ukázal. Opět následovalo spousty dní, kdy se skupina brodila bažinami, houštím a polními cestami, než došli k základně. Rozprostřela se před nimi obrovská příjezdová cesta s bránou střeženou několika desítkami vojáků. Skupinka směle přistoupila k bráně a shora se ozvalo: „Už na vás čekáme!“ Brána se s lehkým skřípěním rozevřela a skupinka vešla. Všude kolem jezdili ostatní v Hamrech, jiní čistili tanky, další cvičili na střelnici a zbylí se jen tak váleli se svou zbraní na klíně. Přišli na jakési nádvoří, kde byli vyvěšené dvě vlajky Ruska a Spojených států amerických. Před nimi stála mohutná betonová stavba s nápisem Velitelství. Skupina se vydala ke vchodu. Za zády náhle uslyšeli zvuky přijíždějících džípů. Strnula jim krev v žilách, tak hluboko v hlavním táboře a o Oblasti neví zhola nic. Vojáci vystoupili z džípů a namířili si to přímo k nim. Hledači ani nedýchali, krok co krok se jejich tep šplhal do závratných čísel. Vojáci zrychlili krok. Hledači ustoupili ode dveří. Načež skupina vojáků reagovala velmi překvapivě. „Díky“ řekla jednohlasně celá probíhající skupina. Hledači se chvíli vzpamatovávali a pak se odhodlali také vstoupit. Za vchodem byla něco jako šatna na zbraně, jakýsi ženista jim nařídil složit zbraně do stojanů a dále pokračovat bez nich. Skupině se toto nařízení moc nelíbili, ale nakonec všechny svoje PP 19-01 nechali vedle ostatních zbraní. Zeptali se ženisty, kde najdou velitele, ten se na ně podíval jako by tu byli poprvé a řekl jim „rovně nakonec chodby a třetí dveře nalevo“ Skupina se blížila ke dveřím. Ze dveří, kam měli namířeno, vyšli nějací vojáci a v rukou drželi americké armádní M4 Carabine. Hledači se na sebe udiveně podívali a zeptali se: „My jsme museli nechat zbraně u…….“ Než to dořekl, měli všichni včetně něho na hlavě červenou tečku od laserového zaměřovače. Začal koktat a z kanceláře vylezl velitel se slovy: „Vy jste první co se dostali takhle daleko, jak se vám to kurva povedlo.“ Jednotka hledače svázala a odvedla do cely. Dnem i nocí je mučili. S vidinou jediného cíle. Zjistit, kde je východ z tunelu. Na mučení se stála fronta, každý z vojáků měl možnost, vyzkoušet svoje metody. Jedinou podmínkou bylo je nezabít. Byli příliš důležití než aby je mohli hned odsoudit, ale příliš nebezpeční na to aby je pustili zpět do Oblasti. Nikdo z nich nepromluvil. Hrozba vypálení oka pro ně nic neznamenala. Chtěli uchránit tajemství tunelu. Když už uplynuly 3 měsíce a oni stále mlčeli. Nechal je velitel pustit. Byli natolik vyčerpaní, aby někam došli. Na cestu s sebou nedostali nic. Nechali jim jen oblečení, které ukradli vojákům. Roztrhané šaty od mučení, je nemohli uchránit ani před slabým větříkem. A prošlapané boty je už taky dlouho neochrání, před kamenitými cestami. Skupina se vydala jiným směrem, než přišla. Přeci jen, i po tom hrozném mučení měli stále na paměti, že je může někdo sledovat. Šli nevědomky kam, ale víra a vytrvalost je drželi na nohách. Nevěděli, kam dojdou, nebo zda se dožijí dalšího dne. Jedno bylo jisté. Nesměli dopustit odhalení tunelu a to se jim stále dařilo. Po pár dnech bloudění oblastí s rozedřenými chodidly a tělem odřeným on trnitého porostu, dorazili k uzavřené laboratoři č. 9. Obešli objekt, aby zjistili, zda tam někdo je. Nenašli nikoho, ani stopa po nedávném pohybu člověka. Laboratoř lehce zarůstala mechem a popínavými rostlinami a vchod byl zapečetěný masivními ocelovými dveřmi. Malými okny se dovnitř vlézt nedalo. Skupina si posedala před laboratoř a zahájila dlouhý odpočinek. Jeden z nich však rychle vstal a zašeptal: “Neslyšíte něco?“ Ostatní se na něho vyděšeně podívali. Ve vteřině se otočili na nedaleké křoví, ve kterém se cosi vrtělo. Pomalým krokem se začali vzdalovat. Křoví se stále zmítalo sem a tam. Všichni čekali, co se bude dít dál. Šustění přestalo. Kolem laboratoře nastalo ticho. „Mohla to být veverka“ ozvalo se vystrašeným hlasem. Skupine se pořád vzdalovala dál a dál od křoví. Po pár krocích jeden zařval: „co to sakra…..“ Za nimi se objevil urostlý muž asi o hlavu vyšší než všichni ve skupině a odhodlaným hlasem řekl: „K zemi!“ Všichni ihned zalehli. Uslyšeli ohlušující ránu a viděli, jak se k zemi řítí obrovské monstrum podobné vlkovi. „Kkkkdooo jsstttee?“ zakoktal jeden z hledačů. Vysoký chlap odpověděl: „Mé jméno je Malhos Korinsky,(jméno i přezdívku asi ještě změním, takže brát orientačně) ale říkejte mi Mako, jsem Chodec“ Ten chlápek měřil snad metr devadesát a ruce měl mohutný jak nohy. Na zádech mu vysela velká krosna narvaná k prasknutí. Na rameni nesl automatickou pušku HK MP5 A4 a u pasu měl obrovský desert eagle, kterým předtím skolil toho „vlka“. „Co prosím?“ ozvalo se ze skupinky. Mako se posadil na spadlý kus stromu, zapálil si cigaretu a řekl: „Aha vy jste tu noví co? Chodec znamená, že jste sami, k nikomu nepatříte ani k armádě ani k hledačům, prostě k nikomu. Je to jen mezi vámi a touhle divočinou.“ Hledač se zeptal: „Když s nikým nejste tak proč jste nás před tím monstrem zachránil ?“ „To je jednoduchý, kdyby vás zabil, bylo by mi to jedno, Ale  mohl vás pokousat pak by jste někam odběhli si to ošetřit a do dvou dnů by jste nejspíš plivali krev a začal by se vám zvětšovat hrudník, rostli by vám svaly a v hlavě by se vám to všechno přeházelo.“ Odpověděl Mako „Přeházelo?“ divil se jeden ze skupiny. „Jo přeházelo, jako že kámoš už by nebyl kámoš ale dobrej oběd. Nejhorší na tomhle je, že když se proměníte do takový svině, máte hlad pořád a pokud se vás pokusí někdo zabít tak jinak než půlkou zásobníku přímo do srdce se mu to vážně nepovede.“ Všichni koukali, jak kdyby si to ten člověk všechno vymyslel. Chodec se zvednul a vytáhnul nůž. Namířil si to přímo k „vlkovi“. „Pojďte se podívat“ pobídl ostatní. Celá skupina nevěřícně vstala, došla k němu a postavili se dokola, jako na nějaké přednášce. Chodec se napřáhl a přeťal nožem hrudní kost, rozříznul „vlka“ napůl a roztrhnul mu hrudník, aby bylo vidět srdce. „Vidíte, jen jsem mu to srdce škrábnul, takže jsem ho jen ochromilo, ale mrtvej je až TEĎ! “ s těmito slovy se rozpřáhnul a zabodl nůž „vlkovi“ hluboko do srdce. V tu chvíli se zastavilo. Kolem dokola bylo ticho a chodec do toho pravil ustaraným hlasem: „A takových tu běhají celé stovky či tisíce, možná právě teď někde okusujou vaše kamarády, takže jestli příště za sebou nechcete vláčet svoje střeva jako kačera, když jste byli malý. Obstarejte si nějaký zbraně a to hodně rychle.“ Domluvil, otřel nůž o kalhoty, zasunul ho do pouzdra, ledabyle zasalutoval a rychlým krokem zmizel v houští. Skupina to ještě chvíli rozdýchávala a pak jeden zaraženě řekl: „tisíce, kde se to sakra vzalo?“

Příchod do Oblasti

Jmenuju se Alex Mayhotr. O oblasti jsem se dověděl z televize. Bylo to krátce zastřelení „horolezce“, jak se mu po sestřelení začalo přezdívat. Řekl jsem si, že někdo jako já se tam rozhodně musí podívat. Nenechte se zmást. Nejsem ani novinář ani hledač pokladů. Jsem jen člověk co má rád dobrodružství a hledání odpovědí. Rodinu jsem už neměl a moje žena zemřela před pár lety na rakovinu. Od té doby se můj život změnil v jedno velké dobrodružství a hazard se životem. Adrenalin a balancování na hranici smrti jsou na denním pořádku. Vždy si říkám, to nejdražší jsem už ztratil, už nic víc nemám. Možná se ptáte, kolik že mi vlastně je. Věřte mi, že se svým třiceti šesti roky, jsem si něco prožil. A Oblast pro mě bylo něco nového, nebezpečného, tajemného, ale nejvíc mě lákala ta touha nalezení odpovědi. Co jeto vlastně Oblast? Ptal jsem se sám sebe. Ale jediným řešením jak odpověď nalézt. Bylo vypravit se tam. Ještě ten večer, co odvysílali zprávu o sestřeleném muži, jsem si zamluvil letenku z New Yorku do Moskvy, vybral veškeré úspory, zrušil veškeré předplatné, dal výpověď v práci a zapečetil dům. Druhý den ráno, jsem si to namířil přímo na letiště. Kde jsem se svou krosnou na zádech vypadal jako horolezec. Po vyzvednutí letenky a asi hodinovém čekání jsem se šel posadit do letadla. Let trval něco málo přes devět a půl hodiny, tvrdší přistání v Moskvě mě ihned probudilo ze spánku. V Moskvě jsem našel ten největší pajzl a začal jsem se vyptávat. Od některých jsem slyšel povídačky a třímetrových monstrech, které pojídají lidi a řídí je armáda, jinde zase o chlápkovi, co zvedá lidi jednou rukou a tou druhou jim trhá srdce z těla. Nikomu z nich se nedalo věřit, když z nich táhl rum až na druhou stranu hospody. Jednou, když jsem popíjel na baru sám vodku, všiml jsem si člověka v kápi sedícího úplně v rohu místnosti. Vedle sebe měl položený kulomet AK-47 s hledím. V puse převaloval doutník a před sebou měl tuplák piva. Zeptal jsem se barmana co je to za podivného chlápka. Hostinský odpověděl: „Říká se, že se jako jediný vrátil z Oblasti, prý všechny jeho kamarády před jeho očima roztrhala nějaká bestie a on jediný stačil utéct.“ S napětím jsem poslouchal tuhle historku a zároveň jsem hleděl na člověka, který jistě zná cestu do Oblasti. Koupil jsem dvě piva, dva rumy a šel si sednout proti němu. Chvíli jsem jen tak zíral a usrkával pivo. On se ani nehnul, jako by neměl zájem se mnou mluvit. Povídám: „Hej, kámo slyšíš mě?“ V tu chvíli sebou trhnul, vzbudil se, šáhl po zbrani a namířil mi ji přímo na hlavu. Celá hospoda ztichla. Muž v kápi zhluboka dýchal. Mě se orosilo čelo jako na poledním slunci, ruce jsem měl vzhůru a třásl jsem se hrůzou. Z pod kápě se ozvalo: „…Ani netušíš, kam chceš jít ty zelenáči, jeden krok vedle a skončíš v rukou armády, nebo tě sežere nějaká potvora, to není procházka parkem, to je nový peklo, byl jsi už někdy v pekle zelenáči?“ Zavrtěl jsem hlavou, že nebyl. „Tak se kurva seber a táhni odkud jsi přišel, nebo z tebe zítra bude chodící mrtvola“ odpověděl muž. Ani jsem se nestačil zeptat, co se mu vlastně stalo. Vstal, sebral ze stolu rum, kopnul ho do sebe a pomalým krokem odešel. Podíval jsem se na barmana, který jen krčil rameny a umíval při tom špinavé půllitry. Přesedl jsem si od stolu k baru a ptám se: „Chodí sem často?“ Barman přikývl, že prý se tu ukazuje každý večer a sedává na stejné místo. Došel jsem si pro svoje pivo a celý večer přemýšlel nad tím, co mi muž v kápi řekl o Oblasti. Ráno jsem se probudil někde v uličce přikrytý svým kabátem a pod hlavou mě tlačil můj batoh. Na ulici už bylo pěkně rušno, nejbližší hospoda právě otevírala. Vešel jsem a barman mě vřele přivítal. Náš rozhovor ihned zamířil k Oblasti. Barman znal mnoho povídek i pár údajně pravdivých příběhů, ale jen pár těch, kteří se z Oblasti vrátili. Blížilo se poledne a do hospody začali přicházet další hosté. Za pár minut byla hospoda narvaná k prasknutí. Většinou mezi hosty probíhala běžná výměna názorů, ale jeden stůl byl svou konverzací ojedinělí. Sem tam prohodili slova jako: „Kulomet, Vlci, Bunkr, Armáda“ Přišel jsem ke stolu a zeptal se, zda mohu přisednout. Pohublí, ale svalnatí muži na mě chvíli hleděli a pak řekli: „Ty si nás poslouchal?“ Očekávali mou reakci. Nervózně se mi klepali ruce. „Jo, poslouchal.“ Byla má odpověď. Chlapi se na sebe podívali a řekli: „Už jsi byl někdy v Oblasti?“ „Nebyl, ale rád bych se tam podíval.“ Tak si přisedni, zrovna probíráme další převod. Hovor probíhal něco málo přes 5 hodin. Informacemi o Oblasti jsem byl doslova přeplněn, ale jistě mi budou užitečné. Nastal večer a já se přesunul do hospody, kam měl opět přijít muž v kápi. Sedl jsem si za bar a objednal si pivo. Když odbila jedenáctá hodina večer, objevil se ve dveřích. Pomalým krokem došel až ke svému místu. Sedělo tam pár chlapů. Přišel k nim a poprosil je, jestli by si mohli sednout jinam. Oni se mu jen hlasitě zasmáli a dál se bavili mezi sebou. Trochu zvýšil hlas a řekl: „Můžete si sakra sednout někam, tohle je moje místo.“ Tři chlapi vstali od stolu a vyhrnuli si rukávy. „Opravdu si myslíš, že si sem sedneš, máš to tu podepsaný?“ řekli chlapi rozhořčeně. Muž v kápi nic neodpověděl, vytáhl kudlu a zarazil ji skrze ruku jednoho z chlapů se slovy: „Teď už jo.“ Ostatní se sebrali a utekli pryč. Muž v kápi vyndal kudlu z ruky jednoho z nich, otřel ho do kabátu a usadil se na svoje místo. Po chvíli jsem se sebral a šel se posadit opět k tomu muži. Poznal mě a tak se hned zeptal: „Co tu zase hledáš?“ „Dnes odpoledne jsem mluvil se třemi muži, kteří mi řekli všechno o Oblasti a taky, že existují lidé, kteří pomáhají převádět zájemce do Oblasti.“ Odpověděl jsem. Muž si sundal kápi. Odhalila se zjizvená tvář, na které byli vidět i známky nedávného boje. A řekl: „Jo převádím zelenáče, ale nezodpovídám za to, co tam dělají, ani jím tam nijak nepomáhám.“ Chvíli jsem přemýšlel a pak jsem se jen zeptal: „Převedeš mě teda?“ Muž si opět nasadil kápi, potáhl si z doutníku a řekl: „Tak zítra v osm hodin večer, vezmi si sebou jen to nejnutnější, žádné zbytečnosti, nebo neutečeš ani vlastnímu prdu.“ Po našem rozhovoru, už bylo kolem jedenácté hodiny. Všichni návštěvníci z hospody začali odcházet a já se chystal ustlat si tuto noc ustlat v nějakém hotelu. Přeci jen se chci poslední večer pořádně vyspat, protože nevím, kdy se z Oblasti dostanu a jestli vůbec. Procházel jsem městem a vyhlížel hotel. Když najednou se přede mnou objevili čtyři muži. Byli zahaleni do dlouhých plášťů sahajících až na zem a u pasu měl každý colt 1911. Zastavili mně se slovy: „Kampak máš namířeno zelenáči?“

„Do hotelu.“ Byla má odpověď.

„Tak chlapeček se chystá spinkat.“ Vybouchli smíchem muži.

„Je s tím nějakej problém?“ Vykřikl jsem.

Muži se přestali smát. Jeden mě popadl a ostatní mi ukradli batoh. Naštvalo mě to a jeden z nich schytal ránu přímo do obličeje. Ostatní ho zvedli a vytáhli bouchačky. V tu chvíli jsem se nemohl pohnout, nohy jako by byli z kamene a tep mi stoupl na maximum.

„To jsi neměl dělat.“ Řekl jeden z mužů.

Snažil jsem se pomalu couvat, ale jeden z nich natáhl kohoutek a řekl: „Ani se nehni nebo ji schytáš přímo mezi oči!“ Vypadalo to se mnou bledě. Zavřel jsem oči a smiřoval se s osudem. Někdo za mými zády řekl hlubokým hlasem: „Až řeknu, tak uskoč.“

Z uličky se ozvalo: „Téééééď!“

Odrazil jsem se co to jen šlo a skočil do postranní ulice, ze které v ten okamžik vyběhl muž v kápi, který mě slíbil, že mě převede do Oblasti, vytasil svou pistol a vystřelil. Zloději padli jeden vedle druhého. Každý dostal jeden zásah přímo do srdce. Vstal jsem, oklepal ze sebe bordel, který se na mě nabalil, při skoku do uličky. Avšak muž už tam nebyl, nejspíš někam pospíchal. Když jsem došel do hotelu, na recepci byl velmi ospalý muž, který mi podal klíče a popřál dobrou noc. Pokoj nebyl nic extra, ale aspoň tam byla čerstvě povlečená postel. Z okna byl nádherný výhled na město a obrovské náměstí. Dostihla mě únava, ulehl jsem do postele a nastavil si budík. Ráno bylo sychravo a na parapet skapávala voda ze střechy. Někdo mi zaklepal na dveře. „Dále!“ Zakřičel jsem na osobu za dveřmi. Dovnitř vešla Krásná brunetka a před sebou tlačila vozík. Ptám se: „Co to má být?“

„Pozornost podniku.“ Odpověděla číšnice.

Tohle bych si nechal líbit pořád, ale večer budu převeden do Oblasti. Už se nemůžu dočkat věcí, které se tam dozvím a objevím. Přeci jen jsem cestoval do Moskvy kvůli tomu. Sprcha mi přišla vhod a snídaně tak též. Nikdy bych nevěřil, jak se změní svět, když dojdou pohonné hmoty. Večer jsem čekal na muže v kápi, před hospodou, na které jsme se domluvili. Přesně v osm hodin dorazil.

„Jsi připravený?“ zeptal se muž.

„Jo, ale nemám žádnou zbraň, vždycky jsem byl spíše pacifista.“ Odpověděl jsem.

„Neboj, jakmile se dostaneme skrz tunel, dostaneš devítku.“ Ujišťoval mě muž.

Pokynul rukou a vydali jsme se za město, kde čekal džíp, který nás vezl dlouho lesem. Teda alespoň doufám, že to byl les, za městem mě zavázali oči a odkryli mě je až když jsme dorazili.

„Jsme tady.“ Řekl jeden z kabiny džípu.

„Díky chlapi, máte to u mě“ řekl muž s kápí a kývl na mě, ať vylezu ven.

Vystoupili jsme a šli ještě kus lesem. Po asi dvě stě metrech se muž skrčil, důkladně se porozhlídl a zvedl obrovský poklop, který byl už pořádně rozvrzalý. Při průchodu, mě muž ještě vysvětloval pár základních zásad pro přežití v oblasti. Když jsme došli k oknu s výdejem zbraní, dali mi skoro novou devítku colt 1911.

„To máš štěstí ta není ani zrezlá.“ Řekl  muž v kápi.

„Jo vypadá pěkně a kdo mě.....CO TO SAKRA JE?“ zakřičel jsem, když se zatřásla země.

„To je tu úplně normální.“ Odpověděl chlápek ve výdejním okýnku.

„Tak dál už jdi sám, jsou tam ukazatele, tak snad trefíš.“ Řekl sarkasticky muž v kápi. Rozešel jsem se a směrem k východu v Oblasti.

„POOOZZZZOOOORRRR!“ zakřičel muž v kápi. Neslyšel jsem ani celé varování a zřítila se na mě část stropu. Hlína mi ležela na celém těle, nedalo se hýbat nohama ani rukama, hlavou mi běželo, že když už jsem se dostal až sem, musím to dotáhnout dokonce. Oči se mi zavřeli a já upadl do bezvědomí.  Přepadlo mě blouznění. Křeče prostupovali mým tělem. Dýchalo se mi hrozně těžko. Byl cítit chlad. Všude kolem šeptalo spousty lidí. Sem tam se ozvalo pípnutí a pak opět dlouho nic. Pořád se mi v hlavě opakovalo varování mého průvodce a sesypání stropu. Řval jsem, ale nikdo mě neslyšel. Všude kolem byli rozmazané postavy, které pobíhaly sem a tam. Přišla ke mně jedna a za chvíli jí vystřídala druhá a tak pořád dokola.

„Musíme ho udržet při životě!“

„Podržte tu svorku“

„Krvácí to, potřebujeme odsávat!“

„Další infuzi.“

„Držte to nahoře“

„Pojďte mě někdo vystřídat.“

„Puls klesá, ztrácíme ho.“

„Přineste adrenalin.“

„Puls se stabilizuje.“

„Můžeme pokračovat, zbavte se toho zatracenýho, vnitřního krvácení, ať ho můžeme probrat, už je v narkóze příliš dlouho.“

„aaaahhhhhh, co to k čertu je“ vykřikl jsem.

„Ležte, ať si nevytrhnete kapačky,“ řekla nějaká žena, stojící po boku mé postele a upravující množství léků proudící kanylami do mé ruky.

„Co se stalo,“ ptám se ženy po mém boku.

„Zasypalo vás kamení, utržené ze stropu, leželo na vás tak čtyři sta kilogramů,“ Odpověděla mi.

„Takhle jsem si opravdu vstup do Oblasti nepředstavoval,“ odsekl jsem.

Žena se na mně obrátila a řekla: „A ještě si tu poležíte, měl jste vnitřní krvácení, zlomená 4 žebra, naštípnutou stehenní kost a vyhozené rameno“

Mé nesnesitelné bolesti, i přes dotaci prášky, byly vysvětleny.

„Slečno, kde to jsem?“ zeptal jsem se.

Žena se obrátila se slovy: „V polní nemocnici zřízené hledači.“

„Takže už jsem v Oblasti?“ řekl jsem s úsměvem.

„No tak na půl“ ušklíbla se sestřička

Zvědavost mi nedala, ale moje bolest byla unavující a tak jsem si radši zase lehl. Postel byla příjemná a dobře se na ní leželo. Na polní nemocnici, zřízenou hledači, to vypadalo moc hezky zařízené. Moderní vybavení, plno léků, kvalitní lékařské vybavení a přístroje. Moje přítomnost v tomto zařízení nebyla nijak ojedinělá, bylo tu spousty nemocných, postřelených a zmrzačených. Leželi tu chlapi bez nohou, s prostřelenými rameny, ukousnutými stehny, ustřelenými pažemi. Všechno to byli chlapy, kteří tu byli už delší dobu a já jsem ani neprošel tunelem a už mě museli vynášet na nosítkách, jak ironické. Bylo tomu už 20 dní, ode dne kdy jsem byl přinesen. Prý se všechno hojí dobře, takže bych mohl co nejdřív odejít. Jednou večer, se mi chtělo na záchod, už jsem skoro vstal z postele. Otevřely se dveře.

„To jsem rád, že nemusím až na záchod, mohl bych dostat bažanta, díky.“

Ale, při bližším pohledu, jsem zjistil, že dveřmi nikdo nejspíš neprošel.

„Hej dostanu toho bažanta?“

Nikdo neodpověděl. Byla tma, tak jsem se posadil. Byly slyšet kroky, ale nikdo nebyl vidět. Zrychlilo se mi dýchání a adrenalin mi začal proudit žilami. Kolem mé postele něco prošlo. Naklonil jsem se přes okraj postele. A uviděl jedno z těch monster, kterých jsou po celé Oblasti tisíce. Říkám si, co to sakra dělá tady, jak se to sem kurva dostalo. S tou největší opatrností jsem se položil zpět na postel.

„Hej pssst, vezmi si moji devítku a zkus ho trefit přímo do hlavy, ale to ho jen omráčí, pak snad přijde ochranka, chce to alespoň tři nebo čtyři přímé střely, dokážeš to?“ Řekl muž vedle mě na posteli. Sebral jsem devítku z jeho pouzdra. Sedl si. Natáhl kohoutek. Zamířil monstru přímo na hlavu a stiskl spoušť.  Ozval se výstřel. Čekali jsme, co se bude dít. Ve tmě toho nebylo moc vidět. Ozvalo se vrčení.

„Jen si ho omráčil, dělej, střílej!“

„A kde sakra je?“

Chvíli bylo ticho. Ubíhala vteřina za vteřinou.

„Slyšíš ho?“ Zeptal se muž vedle mě.

V místnosti se začali ozývat kroky.

„Sestro, jste to vy?“

Na postel u nohou mi vyskočila ta potvora.

„Zastřel to, zastřel to!“ Řval muž vedle na posteli.

Do rozklepaných rukou jsem uchopil pistol, namířil na monstrum a vystřelil dvakrát za sebou. Monstrum se svalilo na zem s velkými záškuby.

„Jak to, že nikdo nepřišel po tom prvním výstřelu?“

„Nevím, možná něco oslavujou.“

„No do prdele, to snad namyslej vážně.“

„Jak se to dá zabít úplně?“

„Musíš mu proříznout srdce, ale není zrovna jednoduchý dostat se mu přes hrudní kost.“

„Jo tuhle povídačku jsem slyšel od chlapů v hospodě, ale myslel jsem si, že si to vymysleli“

„Ne kámo, to měli naprostou pravdu“

„Mám ještě 9 nábojů, tak mu nasolím přímo do srdce, zbytek zásobníku.“

Muž vedle mě se hlasitě zasmál, až si roztrhl steh na paži.

„Co je tady sakra k smíchu?“

„Tyhle potvory, mají tak pevné kosti, že se ti o ně kulky akorát taky rozdrtí na prach.“

Zůstala mi akorát otevřená pusa.

„Tak co s tím mám udělat, než se to probudí.“

„NO, můžeš sebrat tamhle ten skalpel a zkusit se trefit mezi žebra, když se ti to nepovede, nejspíš se probudí.“

„Ok, tak já to udělám.“

„Cože?“

Bez odpovědi jsem vstal z postele a sebral skalpel z lékařského stolečku. I přes ukrutnou bolest, která mi projížděla celým tělem.

Tělo monstra se pořád škubalo sem a tam.

„Jak se mám sakra trefit, když sebou tak škube?“

„No budeš se muset snažit.“

Obrovský nápřah, zamíření a mohutný švih. Zasekl jsem skalpel do dřevěného podkladu pod příšerou.

„Takhle ji vážně nezabiješ.“ Zasmál se

V tu chvíli se příšera probrala a skočila mi přímo na hrudník. Zařval jsem bolestí. A příšera mi začala slintat na ksicht a vrčet na mě. 

Dílo je psané na pokračování, každý den přibude cca jedna A4 textu.