Smeťák

Neúplatné slunce zlatými hřeby přibíjelo upocený úpal k mojí pleši. (Jestli vám ta věta přijde příliš stylizovaná, máte pravdu. To je holt taková moje libůstka a nikdy nevím, kdy mám přestat - přísahám, že to omezím. To samé by se dalo říct o mé slabosti neustále něco vysvětlovat v závorkách. Trochu mě to štve, a tak ji teď raději neuzavřu. 

Periferie jednoho malýho, uprděnýho městečka, nedaleko je zahrádkářská kolonie (mrkev, švestky, patizóny, znáte to), chlapík, věk okolo třiceti let, stojí vedle svýho auta. Parkuje před bránou z pletiva, do kterýho už nějakou řádku let hryže rez. Za ní se rozprostírá do smradlavýho nekonečna smeťák.

Ten chlápek jsem já. A je mi strašný vedro, mám žízeň a bojím se, že mám spálenou pleš, že si z ní zase budu nehty seškrabávat kusy odumřelý kůže (takovej zlozvyk). Jsem tady, protože to, co jsem si včera večer se zadkem na záchodové míse přečetl v místním zpravodaji, mě úplně dostalo, poslalo mě to do kolen. Prostě otevřelo mi to mluvidla dokořán. A tak tady stojím.

Zdá se, že se nějak nechytáte. Tak to zkusím jinak. Prostě, minulej týden jsem makal na té zatracené koupelně. Ta moje se rozhodla, že když měníme vanu a když teda musíme okolo omlátit kachličky, tak bysme je jako mohli sundat ze všech stěn a natřít to tam barvou (takovou tou voděvzdornou, rozumíte). Jsem kutil na baterky. To, co by hodinovej manžel stihl za den, mně trvá týden. Největší svinstvo je obrousit to maltový lepidlo, co tam po těch kachličkách zůstane. Zvlášť když je na sádrokartonu. To je zlo. Brusnej kotouč na vrtačce vám po pár dnech, kdy jste zavření v místnosti dva krát dva metry s rouškou přes hubu, abyste toho prachu, přes kterej není vidět, nadejchali co nejmíň, začne rotovat i ve snech. Vzzzummmm (tak nějak, ale mnohem hlasitěji... a omlouvám se za to nesrozumitelný souvětí, holt, co na srdci, to na jazyku.) Ale to jsem trochu odbočil. Důležitý je, co jsem četl v tom zpravodaji a co jsem dělal minulej týden s těma rozbitýma kachličkama.

Vždycky, když jsme s klukama vyrazili na čundr, naráželi jsme na místa, před kterýma varuje cedule: Zákaz skládky pod pokutou. Pneumatiky, matrace s vyhřezlýma pérama, suť ze stavby a jednou dokonce nahatá umělohmotná panenka bez hlavy. Nikdy jsem nedokázal pochopit, jakej člověk je schopnej investovat tolik energie na takovou sviňárnu - v tomhle já jsem skaut, já nevyplivnu ani žvýkačku na chodník. Takže jsem se rozhodl, že kachličky vyvezu na obecní smeťák, ať to stojí, co to stojí.

Počasí bylo zrovna jako dnes. Přesně to počasí, ze kterýho slabší povahy chytají amok a přejíždí malý děti na přechodu. Akorát tehdy byla brána otevřená, zrovna z ní vyjela zaprášená tatrovka. Zaparkoval jsem před unimobuňkou. Byla natřená nahnědo. Na zápraží na betonovým panelu ležely dva truhlíky s muškátama. To si pamatuju, protože ta sympatická ženská je zrovna zalívala. Byla starší a rozhodně se o ní nedalo říct, že byla hezká. Ale vyzařoval z ní klid ženské, která toho má hodně za sebou a která tím vším zmoudřela. Byl to prostě takovej kudrnatej buddhista s prsama. K Indii neměla daleko, protože na čele se jí černala taková ta tečka, jak mají Indky. Tyhle ženský vymyslí vždycky nějakou módní originalitku. Zeptala se, kolik toho mám. Plnej kufr bílejch kachliček, řekl jsem. "Tak to musíte tam za ten kopec s cihlama," ukázala prstem do dálky. Otevřel jsem kufr, že to tam odnesu. "To tam snad nechcete odnýst v rukách?" zeptala se mě nevěřícně a zavrtěla hlavou. Samozřejmě, že jsem chtěl. Měl jsem to naházený v pěti modrejch taškách IKEA (ty se totiž neprotrhnou), věděl jsem, že to bude dřina, ale nic jinýho mě nenapadlo. "To si tam zajeďte tím fárem." Polkl jsem naprázdno a mrkl na vyježděný pruh, který překonával různý nástrahy smetiště, samej hrbol, samá díra. Tady se předtím kolíbala ta tatrovka. Renoltík měl co dělat, tlumiče naříkaly a podvozek schytal několik políčků od nastražených kamenů.

Usmívala se, ale tak nějak smutně, snad jí bylo líto, že odjíždím. Možná jsem jí byl taky sympatickej. Scenérie smetiště byla podivně nasvícená - jakoby bůh na foťáku použil sépii. "Co jsem dlužnej?" "Nic, vždyť to nic nebylo. Takový plivnutí do moře, jak naše životy." Najednou mi bylo úzko. Řekl jsem jen: "Hmmm." (Ale trochu tišeji.)

A právě včera jsem se to dočetl v tom zpravodaji. V rubrice "Černá kronika". Já vím, že už to tušíte. Psali tam, že zaměstnankyně městské skládky byla brutálně zavražděna před vrátnicí (takhle oni v tom našem plátku píšou) a pod tím byla fotka té buddhistky. Prý ji kdosi střelil do hlavy. Blbý bylo, že ji podle novin zabili den předtím, než jsem tam jel s těma kachličkama...

Potřeboval jsem si o tom s někým promluvit, jenže manželka už druhej týden domlouvala nějakej byznys ve Francii a po telefonu to není ono. Stojí to peníze a ještě by si myslela, že jsem mešuge nebo opilej. V noci jsem nemohl zabrat a probudil jsem se zpocenej a unavenej. A taky napůl šílenej. Musím tam jet, rozhodl jsem se. 

Tak a teď tady stojím a mám strach. Opravdovej strach. Jako když venku prší, lidi sedí v teple u stolu, zábava je rozjetá, máte v sobě pět, šest piv a najednou přijde řeč na duchy. Na to, jak někoho ovanul studenej mrtvolnej vzduch v naprostým vedru, jak se v prázdným bytě zničehonic zavřely dveře, jak se od lesa u vašeho baráku vždyky za úplňku ozývá srdcervoucí nářek, zrovna z míst, kde byla kdysi znásilněna a zavražděna vaše prasestřenka. Společnost ztichne, zmlkne. Nikdo nechce sedět zády k oknu nebo ke dveřím. A i těm největším drsňákům běží mráz od zadku až za uši. Měl jsem strach a začala mi být v tom hicu zima. Třásl jsem se. Brána byla zavřená a přelepená nějakou izolepou.

Přelezl jsem ji. Ve vedlejší zahradě chlapík okopával zahrádku a dělal, že mě nevidí, dokonce mi ani předtím neodpověděl na pozdrav. Chápal jsem to, vždyť nedaleko jeho brokolice byl zabit člověk. Bylo to čerstvé. Došel jsem k hnědýmu stavení. Muškáty stále kvetly, vedle nich stála konev. Dveře byly pootevřené. Vešel jsem dovnitř. Na psacím stole ležely nějaký úřední papíry a propiska. Na okně stála nedopitá sklenice s vodou. Jinak nic. Vlastně jsem ani nevěděl, co tady hledám. Jen se mi vybavily slova té ženské: Takový plivnutí do moře, jak naše životy. Třeba to nakonec byl nějakej přelud. Možná jsem měl halucinace z té dřiny v koupelně. Třeba o té ženské už mluvili někde v rádiu a když jsem jel na skládku, tak se mi to nějak spojilo v hmatatelnej vjem.

V hlavě mi to šrotovalo a najednou mi svitla naděje, rozběhl jsem se za ten kopec s cihlama, cestou jsem zakopl o drát trčící ze země a odřel si koleno. Ale ty zatracený kachličky tam byly... Doprčic, jestli já fakt nejsem blázen. Jestli mi náhodou nešplouchá na maják. 

Bylo to jak v pitomým westernu. Vešel jsem do policejní služebny a ten kovboj se na mě ani nepodíval. Soustředěně ťukal něco náramně zbytečnýho do klávesnice. Sedl jsem si na židli a čekal, až budu, malej bezvýznamnej občánek, hoden pozornosti. Nervózně jsem podupával, ale polda nehnul ani brvou, čučel na klávesnici. Možná na ní hledal "ň". Vešel druhej, taky nezájem (snad na to mají speciální kurz).  Vypadal docela vzrušeně. "Byla tam ještě jedna, vzadu!" zahulákal. "Co?" hledač "ň" konečně promluvil. Druhej mu ukázal fotografii - sépiový odstín. A na ní bylo, jak už jistě víte, moje tělo.