Arn Dresko II. Děvky, drogy, chlast

Dopil jsem to kafe. Při posledním loku jsem přes zuby procedil pár zrníček a podrtil je mezi zubama. Pak jsem si zapálil a šel si nalít panáka whisky. Byl jsem děsně nervózní, protože jsem netušil, co mě ten večer čeká. Během odpoledne mi přišla od mýho mentora jenom zpráva, ať jsem večer nachystanej.
Víc jak týden jsem o něm neslyšel. Víc jak týden jsem nedělal nic jinýho, než že jsem chlastal.
Bylo to víc než týden, co jsem zabil svoji první děvku a zbavil se těla. Neskutečný klišé.
Nikdo kolem toho nedělal žádný velký cavyky, jakoby to bylo něco naprosto běžnýho a právě ten klid a pohoda, co kolem celý tý záležitosti panovaly, mi naháněly hrůzu.
Nikdo se mi od tý doby neozval až do toho odpoledne. Počítal jsem s tím, že mi řekne, ať se s ním potkám na nějakým opuštěným staveništi, v opuštěný tovární budově nebo na nějakým podobným obvyklým místě. Byla by to děsná ironie, kdybych měl skončit v základech stejnýho baráku jako moje mrtvá děvka.
Chudák holka. Vůbec jsem ji neznal. Výhoda mý nový profese byla v tom, že jsme mohli každou chvíli zkoušet nový maso.
Vždycky, když dorazila z východu nová várka, pořádal se takovej něco jako firemní večírek v penthousu místního businessmana.
Nejdřív mi to přišlo docela skvělý - čistý čerstvý děvky, chlast a drogy, co se do koho vleze. Jenže po pár týdnech jsem se začínal nudit, takže jsem si vymýšlel různě ujetý perverznosti.
Ten večer začal na naše poměry naprosto nevině. Já si jen tak popíjel a vybíral si holky, který chci během večera zkusit, a můj kožeňákovej mentor si tradičně hned z kraje vzal do ložnice holku, která vypadala nejvíc jako malý děcko. Nešlo mu o věk, protože si nevybíral přímo ty nejmladší holky, ale o to jak vypadaly. Říkal, že ho nic nenakopne víc, než rozmrdat prdel holce, která by mohla být jeho vnučka. Táhlo mu na padesát, takže jsem si jistej, že před nějakýma deseti rokama říkal to stejný o holkách, co mohly být jeho dcery.
Vždycky si s sebou brával nůžky, aby si moh vystříhnout kus zakrvácenýho prostěradla na památku.
Ten člověk si vážně dokázal výhody svý profese užívat na rozdíl ode mě. On měl svoji rutinu, která ho naplňovala, zatímco já potřeboval jít pořád dál, protože mě to na rozdíl od něj nenaplňovalo ani maličko.
Každopádně mrdat holky do zadku bylo něco jako další iniciační rituál. Spíš ale víc pro ně než pro nás. V podstatě se čekalo, že jim naložíme tak, že cokoliv přijde po nás, bude pohodička.
Já byl vždycky docela náladovej, takže jsem je někdy šukal pěkně něžně do číči a jindy jim s chutí rozmrdal prdel anebo taky obojí.
Ten večer mi nebylo úplně dobře. Po pár skleničkách jsem zvracel – voda po zvracení chutná děsně sladce – kvůli tomu jsem si poprvý v životě dal kokain, abych nemusel být úplně střízlivej.
Protože jsem děsnej posera, nikdy dřív jsem si ho až do tý doby nehecnul. Dal jsem si jen maličko, na povzbuzení, ale stejně jsem si přišel jako nějakej kosmonaut na orbitě.
Děsně rychle jsem vyprávěl asi třem holkám o tom, že bych byl výbornej monarcha, že bych byl děsně spravedlivej a že by všechno fungovalo tak jak by mělo. Bylo úplně fuk, že mi ani jedna nerozuměla.
Byl to neskutečně příjemnej pocit, kterej si čas od času rád zopakuju i přes to, co se stalo. Přišel jsem si děsně bystrej a taky jsem s maximální rychlostí registroval veškerý dění kolem sebe, což je důvod, proč jsem byl první na terase, když se strhla rvačka mezi dvěma holkama.
Vlítnul jsem tam a užíval si to představení s pár dalšíma lidma, než se přisral ten nechutnej chcípák kvůli, kterýmu jsem vlastně nakonec skončil v tý organizaci.
Nenáviděl jsem ho. Nejhorší bylo, že i když byl podrazácká falešná svině, snažil se působit jako poslední spravedlivej. Obvykle, když se do něčeho vesral, bylo po zábavě.
Holky už si navzájem stihly porvat oblečení, takže na nás v zápalu boje vrhaly každou chvíli odhalený bradavky. Ne že bychom nic z toho nemohli mít tak jako tak, ale v tý situaci to působilo děsně sexy.
Všichni jsme svorně fandili, každej svý favoritce, a kolovala vodka. Protože jsem netrhal partu, byla vodka zrovna u mě, když je přišel ten zaprděnej chcípák rvát od sebe.
Normálně by mu to prošlo, jenže já byl po tý lajně tak všemohoucí, že jsem ho drapnul za ty jeho slizácký vlasy a trhnul jím do zadu tak silně, že zapackal a fláknul sebou o zem.
Potom jsem začal lít těm holkám na kozy vodku, aby to bylo ještě víc sexy. Jenže ten dement se zvednul a začal mě od nich tahat. Bránil jsem se a lil to po nich dál. Úplně mi rozhodil mušku, takže trocha tý vodky skončila v oku jedný z těch holek, která zakňučela a složila se na zem. Druhá se na mě vrhla a chtěla zmlátit pro změnu mě. Celýho mě poškrábala, než jsem jí třísknul flašku o hlavu a ona odpadla.
„Jestli bude mít jizvy tak to zaplatíš,“ řval po mě ten chcípák, když nakonec trhali od sebe ještě nás dva.
„Jdi do piči! Zkurvenej buzerante!“
Nemyslím, že by byl nějakej hošišuk, ale v tu chvíli jsem nechápal, že ty holky prostě bere jako movitej kapitál.
„To zaplatíš!“ on totiž vyřizoval pro ty holky víza a podobný dokumenty, takže to minimálně bral jako ztrátu svýho dementního času, kdyby měla zůstat nepoužitelná.
„Co kdybych tě raděj ošukal do prdele?! Co?! Dal by sis říct, ty jedna kundo?!“
Já byl tak nepříčetnej, že bych to snad vážně udělal, kdyby kývnul.
„Skončils! To ti říkám, žes skončils!“
„Naser si a zatři si tím tu humusáckou držku! Ty píčo!“
Rozseknul to až příchod mýho kožeňáka.
„Co to má znamenat?!“ a v tý svý mohutný pracce třímal kus prostěradla nasáknutýho krví, která ještě nestihla zaschnout.
„Ten tvůj debil nejspíš zničil držku támhle tý nový…“ žaloval na mě chcípák.
„Protože mi ta čubka poškrábala celou držku kvůli tomuhle čurákovi,“ kontroval jsem já.
„Držte hubu!“ a nikdo ani neceknul, „neposerte se kvůli jedný děvce… Když se jí to nezahojí dobře, bude si to prostě muset odedřít.“
Pak se podíval na nějaký dva frajery a zaúkoloval je, ať ji odnesou do druhý ložnice.
„Ty se na to vyser, protože když už jsou tady je tě po nich hovno,“ taky toho chcípáka neměl rád.
„A ty se seber a nalož jí, že se z toho posere, jinak bych ji musel osobně vyhodit z balkónu za to, že budu muset čumět na tu tvoji podrápanou držku,“ mě rád měl.
Šel jsem. Jemu se prostě neodmlouvalo. Přestože nebyl na nijak vysoký pozici, měl obrovskou autoritu. Myslím, že by mu nedokázal odmlouvat ani pan, zastupitel, šéf. Na druhou stranu si nedokážu představit situaci, kdy by se on dostal do pozice, že by odmlouvání bylo na místě. Jestli jsem na světě někdy potkal nějakýho opravdovýho posledního spravedlivýho, byl to on. Skoro bych řekl, že se řídil nějakým, po svým zvráceným samurajským, kodexem cti nebo tak něco.
Poslušně jsem nakráčel do pokoje, kde byla na posteli rozhozená pořád ještě omráčená ta děvka, a dal se do díla.
 Prohrabal jsem šuplíky. Pokoj byl výborně vybavenej, ale našel jsem jenom troje pouta s chlupatinou, proto jsem jí musel přivázat levou nohu vlastní kravatou, který mi pak bylo  docela líto, protože se nikdo nesral jejím odvazováním a prostě ji uřezali.
Pomalu začínala přicházet k sobě, když jsem jí zaváděl anální kolík. Dalo mi to dost práce, protože ještě nebyla zvyklá.
Řvát bolestí nemohla – pusu jsem jí zároveň s poutáním ucpal roubíkem. Byla to taková ta klasická červená koule na koženým pásku.
Já byl na ni vážně nasranej kvůli těm škrábancům. Jindy bych to přešel. Normálně by mi prostě došlo, že jsem si za to moh sám, ale po tý lajně jsem byl nějakej pomstychtivej. Chtěl jsem, aby trpěla.
Nakonec jsem jí do číči vrazil takovej ten vibrátor s výstupkem pro klitoris, omotal jí celej klín lepicí páskou a spustil ho.
Asi deset minut jsem sledoval, jak se v těch slastně bolestnejch křečích svíjí. Pak jsem usnul.
Když mě vzbudili, byla mrtvá. Udávila se. Měla vytřeštěný oči a bradu oslizlou slinama.
Byl jsem strašně vyčerpanej. Několikrát mi vyklouzla, jak jsme ji vláčeli do auta. Vřeštění chcípáka jsem úplně vypouštěl. Jediný, na co jsem myslel, byl spánek.
Od kožeňáka bylo děsně milý, že se rozhodnul nerozřezat ji na kousky a rozházet různě po městě do popelnic nebo tak něco.
On byl svým způsobem děsně milej chlap. Naporcovat tělo po mně chtěl jenom jednou za celou dobu – poprvý. Zvracel jsem tenkrát asi milionkrát. Já totiž dost dobře nesnáším oddělování částí těla ani ve filmech. Jediný, co mi nevadí je useknutá hlava, protože vím, že ten člověk to má za sebou, že nebude mrzák. Jenže já jsem tak empatickej, že mi mrzačení  vadí i u mrtvoly.
Mít známý mezi developerama, je v týhle oblasti podnikání podle všeho naprosto nezbytný. Není totiž nic jednoduššího, než zvednout telefon a zeptat se, kde se bude ráno betonovat.
Hodili jsme ji úplně nahatou do smluvený díry na jednom staveništi, vysypali na ni tři pytle vápna a nakonec jsem ji musel sám maličko zaházet hlínou. Byl jsem tak unavenej, že bych neraděj chcípnul.
Když bylo hotovo, odvez mě můj mentor domů. Nikdy dřív mě nikam nikam nehodil. Ani jednou za celou dobu, co jsme spolu pracovali. Celou cestu ke mně domů na mě nepromluvil nic jinýho, než konkrétní pokyny, proti kterým jsem si nedovolil protestovat.
Po víc než týdnu, mi přišla jenom zpráva, ať jsem nachystanej a pak večer ať se s ním sejdu za půl hodiny u šéfa, pana zastupitele, doma. To mě na jednu stranu maličko zmátlo, ale na druhou zase děsně uklidnilo, protože frajer by si nesvinil svůj kvartýr, kdyby se mě chtěli zbavit.