Písmák U tří sviní
Jožo a Karel a Pepa vešli do hospody U tří sviní a už po sto tisícé usedli k dubovému stolu mezi výčepem a pánskými toaletami. Netřeba, doufám, zdůrazňovat, že každý z těch tří měl za ta léta u stolu vyhrazeno své vlastní místo. Jožo – věčnej zmrzlík, jenž nejmíň stokrát vyprávěl, že na vojně si užil kosy dost a dost – nejblíž topení. Věčnej zvědavec Karel v čele stolku – zády ke zdi – takže mohl pohodlně sledovat dění v krčmě.
Rychlý prachy
Probral jsem se a ještě v posteli jsem si střihnul krátkou povídku pro erotickej časák - online časák, to dá rozum. Prostě web. Rád bych psal na opravdickej papír, ale kdo by dneska čet z papíru, no ne. No bodejť.
A svět je tak romantický místo k žití
Kupříkladu já - vždyť já jsem vám děsněj romantik, fakt. Úplně nevyléčitelnej. V hlavě mám jedinou, a je to holka z masa a krve. Nejsem zamilovanej do láhve rumu ani do obrázku na zdi.
Zlatí Češi aneb Perný týden Ing. Loutky
Krátce jsem se zdržel v kavárně. Zaplatil jsem si půlhodinu a do jednoho z počítačů jsem nastražil aplikaci pro automatické rozesílání Otova posledního pamfletu. Netrvalo to dýl než deset minut. Správce si toho dřív nebo později jistě všimne, dokument se ale do tý doby rozešle ven.
A jak se od sebe odštípnout
„A tak nehleď už na mě tak. “ povzdechl si zle rozcuchanej chlapík. Jeho prosba směřovala kamsi do protějšího rohu podkrovního kutlochu. „Bylo přece zřejmý, že to musí skončit, že to tak nejde dál, bylo to jasný jak facka,“ brblal si ten zoufalej mužík dál a dál.
Štěňátko
ŠTĚŇÁTKO
Jakákoliv podobnost se skutečnými událostmi či osobami je čistě náhodná.
Existuje jistej specifickej typ člověka, jenž se mezi všema ostatníma tyčí jako hora. Jedná se o časem ošlehanej živoucí monument ztělesňující obnaženou podstatu, naivitu a krásu bytí. Je to život samotnej, osekanej až na kost, svědeckou pečlivostí zašitej přímo dovnitř vybranejch lidskejch kusů.
Detektiv Fremont
Sluneční paprsky pražily do zažloutlých rolet a ventilátor líně rozháněl mouchy, zatímco detektiv Fremont se převaloval na sesli a pokoušel se pohodlně usadit. Dusno vkanceláři bylo ubíjející.
„Neměl jsem tehdá do čeho píchnout,“ pravil Fremont komusi. „Pak přišel on.
Nehoda
Kráčel jsem takhle po bulváru, byl to jeden ztěch krásnejch slunnejch dnů. Broukal jsem si nějakej popěvek a bylo mi děsně fajn. Všecko bylo perfektní, jenom na hlavní třídě něco neštimovalo, přímo uprostřed silnice stál hustej chuchvalec lidí. Tlustí, tencí, mladí, staří, no prostě byl to naprosto náhodnej výběr.