Malé radosti

Malé vítězství

Ta facka jenom mlaskla. Pavla se chytila za tvář, sklopila zrak a mlčela.

„Nebudeš na něho se zírat takovým způsobem, jasný?“ křičel na ní přiopile její manžel Mirek.

„Ale já na něho za celý večer skoro ani nekoukla,“ pípla.

„Nechat se od něho takhle ožužlávat!“ rozhodil konsternovaně rukama a tvář měl zkřivenou vztekem.

Letmo zvedla oči v sloup, ale rychle je opět sklopila. Bála se ho dráždit ještě víc. „Vždyť mě jenom letmo líbnul na přivítanou. Ani se mé nedotkl rty tváře. Copak jsem mu měla ucuknout?“ snažila se bránit. Marně. Mirek vystřelil ruku do vzduchu a zabořil ji ukazovák do hrudě. Zavrávorala. Chytil ji pod krkem a přiblížil k ní svou alkoholem brunátnou tvář. Táhlo to z něho a ona měla co dělat, aby se ubránila úšklebku odporu.

„Jo!“

„Co pořád blázníš! Nikdy jsem s ním nic neměla. Byli jsme kamarádi. Byli, teď už kvůli tobě se s ním přátelit nesmím. Měl bys mu být vděčný, že tě se mnou seznámil.“

Mirek jakoby neslyšel. „Takhle mě ztrapňovat! To si se mu tam mohla rovnou svlíknout!“ Zčervenal ještě víc. „Děláš tam přede všema paroháče!“ Zrudl ještě o další stupeň a viditelně přímo zlostí vibroval. Už to znala, začala pomalu couvat. Ale nebylo to nic platné. Přiskočil k ní a dal jí další ránu. Tentokrát ale zaťatou pěstí. Zakymácela se a upadla.

„Vstaň!“

„Prosím tě, buď zticha, ať nás ostatní neuslyší.“

„To mi je šumák. Vstaň!“

Poslušně se zvedla, přistoupila k němu a čekala na další ránu jako dobytek na porážce. Napřáhl, ale potom mu ruka klesla. „Viktorovi se budeš obloukem vyhýbat. Jasný?“ řekl jenom výhružně.

„Ano,“ řekla jenom potichu a pokorně.

Už dávno věděla, že nemá smysl manželovi Mirkovi odporovat nebo mu něco vymlouvat, i když ji napadal zase neoprávněně. Když to kdysi zkoušela, dostala ještě přidáno. Postupem času rezignovala a přijala svůj úděl. Mlčet hlavně mlčet, nabádala se. To pak většinou jeho vztek rychleji vyšuměl. Když se jí kamarádky ptaly, proč s tím nic nedělá, obvykle odpověděla: „Máme tři malé děti. Živit je sama? Kdyby nás opustil... já nejsem manažerka. Jsem zdravotní sestřička.“ Dál už nepátraly a i Pavla o tom raději přestala mluvit a svěřovat se. Stáhla se do sebe a obrnila se. Měli přece tři malé děti. Ty ten víkend hlídala tchýně, takže mohli vyrazit na rozsáhlé hospodářské stavení kousek od Pelhřimova, které patřilo jejich přátelům. Měl to být pro ní po dlouhé době svátek. Žádné starosti, žádné starání se. Těšila se, že bude klid. Nebyl. Zase si něco našel, aby padla rána.

Měli spát v křídle pro hosty. Ve vedlejší místnosti byl ubytovaný Viktor, ale ten ještě popíjel s Petrem a Katkou venku u grilu. Mirek už byl dostatečně pod parou, vypil toho opět přes míru a začal se s ostatními hádat, takže ho Pavla raději diplomaticky podsunula, že by měli jít spát, aby si pořádně odpočinul na zítřejší golf a více méně ho odvlekla na jeho alkoholem ztěžklých nohou.

Druhý den, když přišla Pavla k snídani, Katka se zarazila a zhrozila se. „Proboha co se ti stalo? Kde si přišla k tomu monoklu?“ řekla konsternovaně, ale potom jí vzápětí důvod napadl. Významně se podívala na manžela Petra a ten jenom pokrčil rameny. I jemu to bylo hned zřejmé. Znali se vzájemně dlouhá léta a nebylo to poprvé, co byla Pavla takhle zmalovaná. Bylo vidět, jak zatnul zuby a lícní svaly se mu napnuly.

„Ále... včera jsem upadla na futra. Když jsem šla spát. Byla tma a...,“ řekla Pavla slabým hlasem.

Petr se jenom neznatelně ušklíbl. Pavla to postřehla. Bože, jak mi je trapně, pomyslela si. Vypadám jako kráva, mluvím jako kráva a asi kráva taky jsem, shrnula to lakonicky. Ale mám tři děti. Krásné tři děti. A své malé radosti.

„Vezmi si co chceš, pořádně se najez,“ řekla Katka.

„Díky,“ řekla a posadila se k bohatě prostřenému stolu. Katka s Petrem bývali vždy vynikajícími hostiteli. Obvykle tam byla spousta dobrot.

„Mirda ještě chrápe, co?“ zeptal se Petr s úšklebkem. „Nedivím se, včera nám to tady skoro všechno vychlastal on.“

„Ale, Peťo...“ Katka se podívala káravě, ale Petr pokrčil jenom rameny. „No co je? Copak to není pravda? U jiných mi to je jedno, ale u něj? Já vždycky cestou sem vykoupím skoro celý Winefood, natahám sem samej archív a gorgonzolu a Mirda přiveze nějakej krabicák, nebo co to je, který je hnusnější než bejvalo čučo a buřty s godhajem navrch. To ať si klidně nabalí zpátky a s pánembohem.“

„Ale tak, Peťo...“ snažila se Katka zabrzdit manžela, když viděla, jak se Pavla za toho svého stydí.

„To je prostě Mirek, no,“ řekla Pavla a kousla se do rtu. Petr se ušklíbl. „O futra, jo? To tedy fakt žeru. Hele, já ho půjdu asi vzbudit a trochu mu domluvím, ne?“

Pavla se zhrozila. „Ježíši jen to ne! Copak ho neznáš? Víš, co by mi udělal? Řekl by, že jsem vám tady plakala na rameni zas bych to schytala. Nechte to plavat. Prosím.“

Petr pokrčil rameny. „Tak jo no. Já se na to můžu ostatně vykašlat.“

Do kuchyně přišel Viktor. „Nazdar vespolek,“ řekl, zívl a protáhl se. Zarazil se, když si všiml Pavlíniny modřiny. Katka rychle dala nenápadně ukazováček přes ústa. Viktor kupodivu pochopil a polkl poznámku.

„Viktorku, dej si, co hrdlo ráčí, ano?“ pobídla ho Katka. Viktorek si spokojeně pohladil bříško. „Máme nějaký rohlíky?“ zajímal se starostlivě.

„To víš, že jsem na tebe myslela. To bych si neodpustila, abys trpěl,“ řekla Katka pobaveně a posunula k němu ošatku. Viktorovi zasvítily oči a okamžitě si vzal rovnou tři.

Pavla místo aby začala jíst, začala na talíř připravovat snídani pro manžela. „Můžu mu udělat čaj?“

Petr obrátil oči v sloup.

„Jasně, Pavli, udělej. Jako doma, jako doma,“ řekla Katka.

Petr užasle hvízdl. „Já to asi dělám blbě, Mirda se ožere, nastaví futra a ještě ráno dostane čajíček, to se mi snad zdá. Kači, to taky nacvičíme, ne?“ přisadil si.

Kači našpulila rty a upřela na Petra pohled z kategorie hlubinný vrt.

„Nemáte med? Po flámu ho má rád s medem,“ zeptala se Pavla od sporáku.

Petr se chytil za hlavu. „Ještě medíček!“

„Horní skříňka dolní foch vpravo,“ řekla Katka, když se otočila směrem k Pavle. „Jo tam. Nevím, jak je tam ale dlouho, už bude asi zcukernatělej.“

„To nevadí.“

„Ještě aby vadilo,“ řekl Petr a Katka po něm sekla přísným pohledem.

„Můžu si vzít jednu dvanáctku? Mirek potřebuje vždycky vyprošťováka,“ zeptala se Pavla pokorným hlasem.

Petrova vidlička s nabodnutou parmskou šunkou se zastavila na půli cesty k otevřeným ústům. „Mou dvanáctku?“ zeptal se s úžasem.

„Jen si vezmi,“ nabídla Katka obratem a udělala na Petra významný obličej.

Pavla otevřela ledničku. „Díky. Ale koukám... nevadí, že je poslední?“

Petr vrátil vidličku zpět na talíř, aniž by se šunky dotkl a upřeně se zadíval na Katku. Ta ho nenápadně kopala pod stolem. Petr si zhluboka nadechl, ale udržel se a mlčel. Podíval se na Viktora, ten se jenom cpal dvěma rohlíky najednou a nic neříkal. Stejně měl plnou pusu a tváře vyboulené jako křeček. Zajímal se jenom o jídlo.

„Nevadí, Pavli, hlavně že mu pomůže,“ rozhodla Katka. „Když mu je zase špatně.“

„Ty vole, Viki, pořiď si už konečně manželku, podívej, jakej je to ráj. Nachlemtáš se jako dobytek a pak přijdeš k hotový snídani,“ řekl Petr konsternovaně.

Viktor se zašklebil. „Radši sám se suchým rohlíkem. Ale v klidu. Hlavně v klidu.“

Pavla vše narovnala na tác. „Tak zatím se mějte a dobrou chuť. Já mu to odnesu.“

Pavla zmizela z kuchyně s tácem s naaranžovanou snídaní.

„Já to prostě nechápu! Já to fakt nechápu!“ spustil Petr, když byla z doslechu. „On ji seřeže a ona mu takhle podstrojuje. Z našeho.“

„Petře, nebuď sobec.“

„Kači, já nejsem, copak mě neznáš? Pro mě za mě tady Viktor ať si dá, co hrdlo ráčí, já budu jenom rád, ale u Mirdy mě to prostě sere. Zkus se napít toho vína, co přivezl! Jenom to zkus! To je žíravina ne víno. Včera se ani neptal a rovnou mi chodil do vinotéky a bral si, co chtěl! Moji vinotéky! Choval se tady jako dobyvatel.“

Pavla si povzdychla. „Já vím, tak to prostě vydrž. Kvůli Pavle. Potřebovala vypadnout z toho dětskýho a domácího otroctví.“

Petr zavřel na několik sekund oči. Když je otevřel, bezbarvě řekl. „Viki, když si vezmeš takovou nějakou Pavlu, ne že jenom přijdeš k hotový snídani, ona ti rovnou přihopká k postýlce. Neměl sis Pavlu nechat ujít. Takhle si ji nechat od Mirdy vyfouknout. Ty vole, taková Pavla je reklama na manželství.“

„A já snad ne?“ zeptala se Katka sladce, ale v očích ji poskakovaly plamínky.

„Kači, ty samozřejmě taky!“ řekl Petr, pousmál se, naklonil se ke své ženě, jemně ji štípnul do tváře a dal ji pusu.

Viktor spolkl poslední kus rohlíku a zatvářil se požitkářsky. „Radši sám. V klidu, hlavně v klidu. Dokud se dělaj rohlíky tak se s žádnou hysterickou kuchařkou se doma otravovat nepotřebuju,“ nenechal se zviklat a žádostivě se podíval na ošatku. Katka pochopila a odsunula utěrku, aby si Viktor mohl vzít další rohlík. Vzal si opět tři.

„Tebe budeme mít taky na krku asi do konce života, co ty starej mládenče,“ řekla Katka, ale bylo vidět, že to nemyslí zle, i když se samotářský Viktor – Petrův dlouholetý kamarád stal vlastně dalším členem jejich rodiny. Katka to jednou komentovala, že vůbec netušila, že když si bere za manžela Petra, má Viktora jako svatební dar.

Petr zamyšleně míchal čaj. „Ty vole, Viki, stejně... je to normální? Viděls toho moncla? Ten ji musel napálit jako Kličko.“

„Viděl. Není to normální. Víš, že s ním nepohneš, snažili jsme se mu promluvit do duše už několikrát a nic. Dle mýho manželství vždycky vede uzurpování jednoho druhým. Vždycky. Tedy... vy jste výjimka potvrzující pravidlo. Ale já bych takovou kliku neměl, znám se, já bych vyfasoval nějakou saň a chodil s monclem jako Pavla. Proto já preferuju klid, i když jsem doma jenom na rohlíkách.“

„Skvělá rána!“ řekl Mirek odpoledne uznale a Petr v pozici s driverem za zády přikývl a pozoroval letící míček, který právě odpálil na jamce číslo šest. „Ale trochu hukuje, kruci,“ dodal rozmrzele.

„Viki, pojď si to taky zkusit,“ obrátil se Mirek k Viktorovi, který zíral do sluníčka. Viki mávl rukou. „Já se klidně spokojím s funkcí kedyho, stejně se to nikdy nenaučím. Jsem asi blbě rostlej, nebo já nevím. Fulda mě to zkoušel naučit a málem dostal infarkt. Nemůžu si ho vzít na svědomí.“

„Do háje, vona fakt hukla,“ řekl Petr rozmrzele po dopadu svého míčku.

„Můžeš hrát tady s holkama a chodit ve flajtu s nima. Na ty bys stačil, ne?“ řekl Mirek a zadíval se poťouchle na svou ženu. Ta se jenom letmo ušklíbla, ale radši mlčela. Petr vytáhl týčko ze země a přepustil místo Mirkovi. Ten vyndal svůj driver z bagu přistoupil na odpaliště, sehnul se, aby do země zarazil týčko a položil na něho míček. Zprudka se zvedl a v ten moment se mu tvář zkřivila bolestí. Zbledl. „Do prdele,“ vykřikl, odhodil driver a začal utíkat k opodál stojícím stromkům. Vzápětí ostatní slyšeli zvuky dávení. Petr se začal uculovat, Katka to nevydržela a také se jí na tváři objevil úsměv.

„Ten má ten žaludek fakt rozhašenej. Nic nevydrží,“ komentoval to Viktor. 

Pavla se zlehka pousmála, vytáhla krabičku cigaret, vyndala jednu tenkou slimku a svým starým rodinným zapalovačem ze zlata si zapálila. Zavřela oči a tvář nastavila hřejivým paprskům. Občas potáhla a cigaretu si pořádně vychutnávala. Kouřila velmi zřídka. Pouze při chvílích, jako byla tato. Ten okamžik byl její malá životní radost. Dokonce se jí zdálo, že i monokl bolí méně. Bylo ticho, jenom ptáci zpívali a do toho bylo slyšet, jak Mirek dál bolestivě zápasí se svým žaludkem. Pavla znovu potáhla a usmála se. Rázem měla výbornou náladu.

„Ty vole, ty jsi jak brčál,“ neodpustil si Petr rýpnutí, když se Mirek vrátil a utíral si kapesníkem koutek úst.

„Hele, neměl bys s tím už něco dělat? Vždyť je to už několik let, co ti bývá takhle blbě. To není normální,“ řekla Katka a tvářila se starostlivě.

„Jo jo, už jsem objednaný ke kámošovi na Vinohrady. Na gastroenterologii. Tenhle tejden mi provrtá střeva a žaludek.“

„Konečně. Pořád si se toho bál a odkládal to. Je lepší vědět, jak na tom jsi,“ přikyvoval Viktor.

„Takže hadička do prdele,“ usmál se Petr jízlivě. „To znám, to znám, máš se na co těšit.“

Mirek po něm seknul zlým a kyselým pohledem, ale Petrovi pobavený úsměv z tváře nesmazal.

Nakládali bagy do svých džípů. Petr měl bavoráka a Mirek volvo. Petr přistoupil k Mirkovu autu a poplácal ho. Tak co, jak ti jezdí ten čínskej šunt,“ řekl s úsměškem. Od doby, kdy převzal volvo čínský majitel, měl Petr další záminku k popichování. Mirek zrudl. „Jdi se bodnout.“

„Snad do Prahy dojedeš. Ty čínský produkty... znáš to. Možná bys měl jet přede mnou, já budu zastavovat a sbírat díly, který budeš ztrácet.“ Mirek pro změnu zbledl a rty pevně stiskl, až se z nich vytratila krev a proměnily se v tenkou čárku. Katka přispěchala a začala tahat manžela za rukáv. „Pojedeme zlato, ano? Musíme taky vyložit Viktora, a vyzvednout děti.“ Přišla akorát tak včas, aby zabránila hádce.

Rozloučili se a Mirek se podíval prosebně na svou ženu. Ihned pochopila. „Tak jo, budu řídit, když ti je tak zle,“ řekla. Bylo jí dobře. Potřeboval ji. V chvílích, kdy mu bylo špatně, byl jak mílius. Připomínalo jí to začátky jejich vztahu. Dokonce k ní přistoupil a políbil ji na tvář.

„Ach ta láska nebeská,“ ironicky zanotoval Petr.

„Prosím tě, už pojeď!“ zaúpěla Katka. Měla už plné zuby své diplomatické funkce. Ten víkend byl pro ní náročný.

„To myslíš vážně?“ zeptal se doktor Hnaníček a podíval se na sestřičku, která musela odvrátit tvář a dlaní tlumila smích.

Mirek roztrpčeně pokrčil rameny. „Já vím, je to asi divný, ale přece jenom...“

Mirkův spolužák ze základní školy pokrčil rameny. „To se mi tady ještě nikdy nestalo. O tohle mě nikdo nežádal. Kdybys to nebyl ty, tak bych to samozřejmě nedovolil. Jak myslíš, je to tvoje věc. Ale... jak chceš, no.“

Za půl hodiny ležel Mirek na boku a Pavla ho držela za ruku. „Neboj, to vydržíš, to bude dobré,“ povzbuzovala ho. Mirek měl vyplašené oči a ústa křečovitě stažená. Pavla mu stiskla ruku. Pan doktor Hnaníček zavedl začátek hadice Mirkovi do konečníku. Ten jenom hekl. „Vydrž!“ řekla Pavla, ale měla co dělat, aby vydržela nesmát se, když viděla manželův bázlivý výraz.

V pátek byl Mirek už zase ve své kůži. Dali si s chlapama fotbálek, dal dva góly, tak měl výbornou náladu. Následovala hospoda a pak jako obvykle nedaleký zastrčený privátek v rodinném domku s růžovou fasádou. Příchozí kýčovitě vítala červená lucernička. „Dneska si dám zase Nikolu, pánové. Zamlouvám si ji, ne že mi po ní dneska někdo hrábne, jasný? Dal jsem dva góly, tak mám právo výběru,“ poručil si Mirek. Nikdo neprotestoval.

Pavla měla ten samý večer doma dámskou jízdu. Když byl Mirek na svých pravidelných rejích, přišly její kamarádky a udělaly si dýchánek. Kamarádka Andrea kroutila hlavou. „Jak mu to můžeš takhle mlčky trpět? Jestli bývá v tahu dvakrát v týdnu... to já bych to Přemkovi pěkně rychle zatrhla.“

Pavla mávla rukou. „Naopak. Aspoň mám večer klid. A já... já jsem ráda, že si popije. Potom... potom druhej den, je mu špatně a vždycky mě potřebuje. Je pak na mě jak kdysi. Hodnej. Potřebuje mě, víte? Jsem pro něho důležitá. Ty dny... to jsou moje dny.“

Katka si povzdechla. „Když myslíš. A jak mu to dopadlo na těch vyšetřeních?“

Pavla pokrčila rameny. „Nic mu nenašli. Je absolutně zdravý. Absolutně. Má žaludek i střeva čistý jako novorozeně.“

Katka zavrtěla hlavou. „To je stejně tak divný, že mu bývá tak hodně špatně. A nic. Opravdu divný.“

„Ale v tý nemocnici si vytrpěl svý,“ řekla Pavla potichu a na obličeji se jí mihl letmý úsměv.

Martina si nalila víno. Byla přiopilá, takže už ztratila zábrany a takt. „Já ti nevím. To nechápu, spát s tebou nechce, ale žárlí jako tuplovaný Othello. A ty mu ještě k tomu toleruješ ty jeho bordely, to se mi snad jenom zdá. Ty si fakt úkaz tolerance, to není možný.“

Pavla si povzdychla. „Mám tě vzít vedle? Jsou tam tři malý postýlky.“

Martina mávla rukou. „Ale jo, já vím. Není to jednoduchý, já vím. Ale stejně... já bych ho zabila.“

„Zabití nic neřeší. Musíš se koncentrovat na sebe a na způsob, jak přežít.“

„Hm. Tak si dej aspoň ještě víno, ty náš otloukánku,“ řekla Martina a dolila jí až po okraj. Potom si připálila. Nedáš si taky?“ zeptala se Pavly a nabídla jí cigaretu.

Pavla zavrtěla hlavou. „Dám si až zítra.“

„Proč až zítra?“

Pavla mávla rukou. „Ale to je dlouhý vyprávění. Hele, víte, že si Viktorová ta primabalerína narazila nějakýho mlaďase a zdrhla od manžela?“

Martině se rozšířily oči. „Nééé.“

Druhý den hned ráno připravila dětem snídani a potom je předala tchýni, která si pro ně na Mirkovo přání přijela. Když byl po flámu, nesnášel rámus, který to dětské trio vytvářelo.

Poté, co tchýně si odvezla děti, poklidila po včerejší dámské jízdě a připravila si cigaretu a zlatý zapalovač, který dostala od svého otce jako svatební dar. Byl to starý zapalovač po dědovi, který ho kdysi přivezl z Anglie. Tam ho dostal jako odměnu za služby v královském vojenském letectvu od jednoho kapitána, kterému zachránil život. Mirek jí ho jednou dal do zastavárny s tím, že kouřit prostě nebude a on potřebuje peníze. Musela si potom půjčit od Katky a potají ho vykoupit. Od té doby ho před manželem schovávala. Několikrát zapalovačem zkusmo škrtla. Fungoval perfektně. Vyndala si krabičku dlouhých slimek. Zase vykouří jenom jednu cigaretu. Bude to obřad. Pustí si k tomu Vivaldiho. Když si připravila propriety svého rituálu, začala manželovi vařit čaj. Sladila ho medem, který přebyl tu pachuť. Slila vodu a nechala několik minut odmáčet pytlík čaje earl gray. Potom vytáhla novou dózu z krabičky přípravku, který mu pravidelně přidávala do čaje. Vypadl z ní i návod k používání. Znala ho už z paměti, ale její pohled zachytil větu: Po aplikaci antabusu nesmí dojít k požití alkoholu, jinak dojde k prudké nevolnosti, zvracení, bolesti žaludku a průjmu. Usmála se, otevřela dózu a dala do čaje štědrou dávku. Už za ta léta věděla, kolik je dostatečné množství. Vzala lžíci a pořádně vše promíchala. Čaj dala na tác a k němu přidala plechovku s prazdrojem a půllitr.  

„Jak ti je,“ zeptala se, když přišla do ložnice za manželem a měla při tom starostlivý výraz jako příkladná manželka.

„Docela to ujde,“ řekl spokojeně a říhnul si.

To se brzy změní, pomyslela si. Usmála se. „To je dobře. Přinesla jsem ti jako obvykle čaj a jedno na spravení.“

„Dík.“

Pavla mu podala hrnek s čajem. Zhluboka se napil. Chtěl jí ho vrátit zpět, ale ona zavrtěla hlavou. „Jen ho vypij celý, studený už tak nebude dobrý. A teplo udělá dobře žaludku.“

Přikývl a poslušně čaj dopil. Pohladila ho po tváři. Věděla, že jako obvykle se mu tak do dvaceti minut udělá strašně špatně. Těšila se na tu chvíli, kdy on bude na toaletě dávit a ona zatím bude poslouchat Vivaldiho a vykouří si svou cigaretu. Pohladila ho ještě jednou po tváři a usmála se. „Ukaž,“ řekla a vzala mu z ruky prázdný hrnek. otevřela mu plechovku piva a nalila ho do půllitru. „Krásně napěnilo, viď. Na. Napij se, broučku...“  

K O N E C