Starý vlk - Kapitola osmnáctá románu

Intermezzo:

„Byla to láska?” řekl jsem.

„Ona ovšem hledala sponzora. Možná taky pro to dítě nějakýho náhradního tatínka,” řekl pan Marek. „Ale jinak jsem tam nepostřeh nic hlubšího. Je mi líto, pane Antoníne.”

„A co ten muž?”

„Já, když jsem byl mladej  a zamilovanej, jsem se byl ochotnej bavit jenom o tý mý holce. A co ten váš hrdina, pane Antoníne?”

„Občas si k nám přišel popovídat. Ale vždycky to bylo o včelách, co je kdysi míval. A když se mu k těm včeličkám připletl nějaký člověk, tak to byla jen ta jeho nebožka.”

„Tak proč to dělal? To byl tak senilní, že nevěděl, o co tý mladý jde?”

„Nejspíš věděl, byl to do konce života velice bystrý muž. Spíš si myslím, že pes byl zakopán někde jinde.”

„No právě,” řekl pan Józef. „Já si myslím, že  jeho případ byl typický pro člověka v podobné situaci. Znal jsem u nás ve Slezsku chlapíka, co se šíleně zamiloval do děvčete ze sousedství. Nebylo to žádné náhlé vzplanutí, láska na první pohled nebo podobně. Ti dva vyrůstali vedle sebe, jejich rodiny chodily do stejného kostela, rodiče se přátelili a snad i tajně plánovali budoucí sňatek těch dvou. Jejich vztah tedy všemožně podporovali a těšili se pohledem na ten hezký páreček. Jeníček a Janička. Jako z pohádky. Víte, těm dětem bylo spolu opravdu fajn.

Když dorostli a on ji pozval na první rande, šla s ním. Ale poté, co se ji pokusil políbit, mu dala mu košem. Pořádně. Její reakce na ten jeho nemotorný polibek byla tak prudká, že sletěl do hlubokého příkopu. Ona sice milovala vše, co mu bylo vlastní - jeho charakter, vzhled, povolání a společný dialekt, ale reakci svého těla přemoci nemohla. Z toho příkopu mu musela pomáhat. Byl celý zablácený a plakal jako dítě. A ona plakala s ním.

Zakrátko se seznámila s nějakým budižkničemu a bez váhání se za něj provdala.

Jan nějaký čas smutnil, ale pak začal pátrat po náhradě. To děvče muselo mít stejnou figuru, muselo být taky blond, mít tmavé oči, což je u blondýnek vzácnost, no a hlavně se muselo jmenovat stejně: Jana. Našel ji až na druhém konci republiky.

Vzali se, ale když jí v posteli říkal ‘Jani’, začala cosi podezřívat. To bylo sice její jméno, ale ten tón, ta vroucnost, a sem tam i pár ukápnutých slz jí prostě nepasovalo k jeho chování jindy. A pak se jednoho dne zhroutil s bolestmi břicha. Přivolaný lékař kroutil hlavou, dlouho dumal, a nakonec se zeptal, jestli náhodou není jeho žena těhotná.

Nebyla z toho všeho chytrá. Všecky souvislosti jí došly teprve ve chvíli, když se doslechla, že ta jeho bývalá láska onoho dne, kdy on ležel, držel si břicho a sténal, hekala v porodnici. Vyzvěděla i přesnou hodinu a minutu porodu. Ve stejnou chvíli se její muž ‘uzdravil’.

Že jejich manželství pak už nemělo žádnou perspektivu, snad nemusím vysvětlovat.”

„Tak já vám povím ještě o jednom takovém pokusu,” řekl pan Antonín. Vzpomínáte si na mého přítele Juliana, polského básníka? Bude to o jeho zkušenosti. Ale taky o pár jiných věcech.

Jenže teď je už pozdě, takže až zítra.”

Starý vlk

(Povídka dle vyprávění pana Antonína)

Když jsem onoho pošmourného rána jel na kole do práce, náhle se mi do cesty postavil muž.  Poznal jsem Juliana. „Co robisz?” houkl jsem v jeho řeči. Ze zadní kapsy kalhot vytáhl úhledný balíček a strčil mi jej pod nos.
„Něco jsem napsal. Mrkni se na to,” řekl.
„Já…” chtěl jsem namítnout, ale on mě přerušil:
„Jsi učitel, ne?”

„...fyziky.” Julek mne už neposlouchal. Obrátil se na podpatku a chvátal ke skleněným dveřím předsíně banky, kde řada bankomatů čekala po celou noc na zákazníky nebo zloděje.

S Julkem jsem se seznámil před mnoha lety na letní brigádě v Polsku. Dostavovali jsme pár tříd ke staré škole uprostřed sosnového lesa. Jeho dobronzova opálené tělo bylo samá šlacha a sval. S kolečkem naplněným betonem tančil na fošnách jako baletka. Nejvíce jsem mu záviděl jeho vlasy. Vždy je dokázal mít upravené do frajerské, bujné kštice. Večer, po celodenním tělocviku pod horkým sluncem jsem se dívával do zrcadla a sledoval, jestli se i mé tělo nezačíná podobat tělu jeho. Ale špek zůstal špekem a kůže mi netmavla jako bronz; spíš rudla jako měď. Ani vlasů mi nepřibývalo.

Tehdá mi Julek pověděl historku o vlku, kterého tam u nich, v divočině severovýchodního Polska, zastřelil hajný. Přivezl jej ke škole. Vlk ležel ve školní zahradě a všichni se na něj chodili o přestávkách dívat. Hajný posedával s chlapy opodál a pil pivo. Bylo horko a vlk páchl. Mouchy se slétaly v celých hejnech a sedaly na něj. Děti vřískaly, popotahovaly šelmu za ocas a šťouchaly do ní klacíky. Kterési dítě vytáhlo z kapsy sirky a už začal huňatý ocas doutnat. Hajný rozehnal děcka a zašlapal vlčí ocas do prachu. S chlapy naložil vlka na koňský potah a mrzutě odtáhl.

Pod pouliční lampou jsem roztrhl balíček, vzal do ruky první stránku a začal luštit polský text. Když jsem dočetl poslední báseň, byl už bílý den. Jel jsem a v hlavě mi zněly některé úryvky a já je vychutnával jako na jazyku dobré sousto. Jen jedna věta mi kazila chuť. Na konci básně, jež je monologem lampy stojící v parku, kterou očůrává kdejaký pes, u které se rozhodne piják vyzvracet a prostitutka se svěřit se svými zklamanými touhami, dodal anglicky větu očividně opsanou z nějakého banálního, amerického šlágru:
„I wanna be there,
I wanna be there with you.”
Chci být tam, kde jsi ty.

Chci být s tebou.

Tehdá o prázdninách sbíral pro Urszulu, dívenku z kanceláře školy, květiny, ale nikdy se neosmělil jí je dát. Nechával je u školníka. Ale jednoho dne si oblékl místo pracovních kraťasů světlé, plátěné kalhoty a stejné tričko. Věděl, že v tom jeho bronz vynikne. Vyšel z ubytovny a propašoval do kanceláře pozvání na rande v neobvyklou dobu, tedy hned. To aby si zjistil, jestli jí na něm záleží. Navíc navrhl hru na schovávanou.

Psaníčko vyvedl veršem.

Urszula hru bez zaváhání přijala a vydala se na cestu z kanceláře ke květináči na chodbě, kde našla další vzkaz, vyběhla až na půdu, sešla do šaten ve sklepě, a ještě do páté bé. Pak už věděla, kde Julek na lavičce pod lipou sedí. Ale pohledala ještě poslední lístek pod keřem levandule, než k němu přicupitala a přisedla si.

Tak začal jejich společný život. Julek vycházel do polí a lesů a ona mu k tomu připravovala krajíc chleba a láhev čaje. Nosil jí květiny, které si spolu prohlíželi pod lupou, sušili a nalepovali do herbáře.

Po letech mu jeho Urszula onemocněla. Lékaři vedli svou bitvu proti nemoci chemií a ozařováním, on vitamíny a bylinnými čaji. Vlastně bývala docela zdravá, jen měla po těle pár mateřských znamének, se kterými by se bývala mohla dožít vysokého věku. Ale ona z nich byla nešťastná, a i když ji Julian ujišťoval, že mu nijak nevadí, že to jsou vlastně znaménka krásy, nevěřila mu. Denně si je prohlížela v zrcadle. Zdálo se jí, že se zvětšují. Zvláště to ve tváři, co bylo porostlé dlouhými chloupky. Jednoho dne se tajně objednala na kliniku a nechala si je vyřezat.

Ale výsledky se těšila jen pár měsíců. Jizvy po operaci začaly svědit, brnět a bolet. Nakonec se znovu otevřely a ničím se nedaly vyhojit. Pro Urszulu začala pouť nemocnicemi. Když už se lékaři vzdali, vrátila se domů a tam, vyhublá na kost, zemřela.

Zprvu se jen trápil, ale po několika měsících se mu až z daleké Austrálie ozvala jeho stará láska z mládí a on se pokusil najít zapomenutí v jejím náručí. Šeptala mu do ouška, že si prý byli souzeni. To přece nemůže být náhoda, že jsou oba najednou volní, to musí být řízení Prozřetelnosti!

Uvěřil jí, a tak se vzali.

Ale pak jí párkrát řekl „Ulo!” Ona se načepýřila a tvrdě požadovala, aby ‘tu svoji bejvalou’ ze své mysli vytěsnil. „Buď ona, nebo já!” křičela mu do tváře.

Julian hledal radu u psychologů. A ti mu předepsali pravý opak; že musí dát věci volný průběh. Což Julek s vděčností přijal; vždyť ani jinak nemohl.

Ta jeho nová ho však jednoho dne zastihla v zahradním domku, kam si schoval relikvie po své první ženě, jak v dlaních žmoulá šaty a jiné kousky oděvů, jak je líbá, k nim se tulí a pláče. Nechala ho tam plakat, vrátila se domů, sbalila si své věci a navždy zmizela do té své Austrálie.

Julian za ní nejel, ani ji zpátky nevolal. Uklidil po ní a z krabic ve sklepě si přinesl pár starých zarámovaných fotografií a rozestavěl je všude po bytě.

A tehdy se vrátil ke svým básním. Ale marně jsem hledal mezi těmi, co mi ukázal, aspoň jednu o Urszule. Když jsem mu ty stránky za pár dní přinesl  domů, pozval mě dál a poděkoval za mé komplimenty. Vytáhl zásuvku komody a balíček tam uložil.

“Byl jsem u doktora, “ řekl, když usedal na gauč, „bolí mě noha.” Zněl vážně. Povytáhl si nohavici a ukázal mi lýtko, stejně opálené a svalnaté jako vždy. Byl ovšem ve věku, kdy každého něco pobolívá. Ale Julka, který většinu života tráví v zahradách svých zákazníků? O tom muži jsem si představoval, že bude žít pořád pryč, a jestli vůbec zemře, tak až jednoho velice vzdáleného dne na sešlost, nebo jej bude muset přejet auto.

„Bolí to moc?” zeptal jsem se.
„Už skoro vůbec,” odpověděl.
„Tak to je dobře, ne?”
„Včera jsem byl na kontrole. Opozdil jsem se, a tak jsem kus cesty běžel.”
„No a co?” pověděl jsem. Běhal jako zajíc. Navzdory své šedesátce.
„Když jsem tam vletěl, hned mě brali a naměřili mi puls 160.”
Rozchechtal jsem se. Ale on se na mě podíval tím svým vážným pohledem.
„Začali mě ‘zachraňovat’. Položili mě na lehátko, přiběhl doktor, vrazil mi do pusy tabletku a zalil ji vodou. Div že jsem se neutopil.”
„Řekls jim, žes běžel?“
„Nepustili mě ke slovu.”
“Tys nic neřek?” Zavrtěl hlavou.
“Křičeli na mě, že jsem měl přijít hned, jak jsem měl první potíže.”
„Jaké potíže?” zeptal jsem se.
„Se srdcem,” řekl tiše a svěsil hlavu.
„Julku, ty že máš potíže se srdcem?” Zakroutil hlavou.
„Tak jsi to měl, sakra, vyjasnit. Nebo prostě odejít.”
„To se ti dobře říká…” hlesl.
“Co?” opáčil jsem.
„Doktor říkal, že bývají nemoci i bez symptomů.”
„To nemyslíš vážně?!”
„Když tam tak sedíš, oni v bílých pláštích proti tobě… ”

Začal pohupovat horní částí těla a jeho oči byly upřené do jednoho bodu naproti. Podíval jsem se tam. Na poličce knihovničky stála fotografie Urszuly, opřená o bachratou Bibli. Zdálo se mi, že si Julek něco brouká. Naklonil jsem se k němu. Poznal jsem melodii šlágru: „I wanna be there, I wanna be there with you.”

„Julku, nedovedeš na ni zapomenout, viď?” řekl jsem po chvíli.
Prudce se napřímil, nasál nosem vzduch a vybuchl jediným vzlykem, tak, jak pláčou jen staří chlapi.
„Julku, vždyť ty jsi věřící, a ten váš Bůh slibuje…”
„…že ji v nebi uvidím?!” křikl mi do tváře a odtáhl se ode mne. „Tak z toho mám prd. Já jeho pomoc potřeboval tady a hned, ne až v nějakém nebi!”
Slzy mu tekly a on se zalykal buď potlačovaným pláčem, nebo hněvem.
I wanna be there… Chci být tam, kde jsi ty. Chci být s tebou.

Stmívalo se. Rozsvítil jsem stojací lampu po mé straně gauče. Byl čas jít domů.
Vstal jsem a přistoupil ke komodě. Otevřel jsem zásuvku a zpod štůsku Julkových básní vytáhl pár nepopsaných stránek. Položil jsem je před něj, vedle nich pero.
„Zkus to sepsat. O sobě, o ní.”

Vzal do ruky pero a prohlížel si ho.
„Až s tím budeš hotov, najdi si jiného doktora.”

Vyšel jsem na chodbu. Oblékal jsem se a díval na Julka. Zamyšleně si pohrával s perem. Zapínal jsem si pomalu jeden knoflík za druhým. ‘Sbohem, Julku,’ chtěl jsem říct, ale on odšrouboval pero a začal psát.

Přistoupil jsem k němu a podíval se mu přes rameno. S údivem jsem si přečetl první řádek. ‘Julku, piš o ní, o Urszule!’ chtěl jsem jej napomenout, ale Julek se mi podíval do očí a usmál se.

„Mieć przyjaciela,“ stálo tam, mít přítele.

Stiskl jsem mu rameno a odešel ke dveřím. Tiše jsem je za sebou zatáhl. Zůstal jsem však stát na rohožce, zatajil dech a naslouchal.

Uslyšel jsem klepnutí hrdla láhve o okraj skleničky.

A pak už nic.

...