Pustověty

Snily jsme až k chorobám. Nezřídka se stávalo, že se některá z nás probudila s hysterickým řevem. Mně ujížděly nervy a Sára balancovala na okraji před zhroucením. Tlaky na nás byly ukrutné a den ode dne gradovaly. Ale nelámaly jsme se obě najednou, ta či ona pokaždé pomocí fragmentů zdravého rozumu vyhojila svůj protějšek prostými racionálními slovy.

Sářino snění bylo podobné dětskému. Viděla ve všem znamení, v pupínku na tváři v den, kdy měla jít ke kadeřnici, v zažitých událostech z pověr. Jindy přišla domů s tiketem a ohlásila mi, že úvěr už nepotřebujeme, že trefila jackpot a je to tutový, protože šlápla cestou z trafiky do psího lejna a podělal ji vrabec.

Ve statku na okraji vesnice jsem žila počínaje dědovou smrtí pět let. Stodole se mezitím propadla střecha a shnily krovy. Sára přišla před třemi roky a do mé domácnosti vnesla radost, která provází lásku. Obytné stavení jsme udržovaly jako vlaštovky svá hnízda. Lepily jsme opadané rohy sádrou a hubily plíseň, hmyz a myši. S lidmi ze vsi jsme se stýkaly zřídka, já při cestách do Rakovníka, kde provozuji obchod s věcmi pro děti a Sára při svých osamělých procházkách přírodou.

Tehdy jsme na záspí pily bylinkové odvary a předčítaly lidové písně sesbírané knězem Vojtěchem Nejedlým. Když se začalo smrákat, přinesla Sára někdy víno, opíjely jsme se pod hvězdami a nahé tančily na dvorku jako divoženky. Bezstarostnost zamilovaných.

Po dvou letech našeho vztahu se vášeň zaoblila, už nebodala v každém okamžiku, jen občas vystrčila růžek jako by líně. Pracovala jsem a rozvíjela svůj podnik. Sára se zatím starala o domácnost a vymýšlela nám program, když bylo volno. Vedly jsme spokojený život.

Jednu lednovou neděli ráno, po sněhové noci, jsem odklízela hromady kolem chalupy. Sára v poslední době moc nevycházela a hojně využívala domácí notebook připojený k internetu. Přišla za mnou jen v košilce, políbila mě na červenou tvář a dlaní mi otřela pot z čela. ‘Vymyslela jsem projekt snů, přijď se podívat,’ řekla mi a bez dalších slov se vrátila do tepla.

Jednalo se o realitní projekt na základech mého statku. Sára mi během dne popisovala, jak na pozemku po zbourání stodoly vyroste bytový dům s deseti luxusními byty a jak z naší chalupy budou garáže. Ukázala mi i své nákresy, překvapilo mě, že jsou docela věrné, co se týče výměry pozemku a umístění budov. Mluvila hlasem plným entusiasmu a podobala se dítěti, které popisuje čerstvý výkres. Já měla mít na starosti ekonomiku projektu, jeho financování a právní aspekty. Sára se měla postarat o stavební dozor, vybavení objektů a jednání s budoucími majiteli bytů. Jeden byt jsme si měly nechat pro sebe.

Tu noc a pár dalších jsme toho moc nenaspaly. Myslela jsem si svoje, ale Sára byla neodbytná a neustále se k projektu vracela. Věděla, že mám nějaké peníze z obchodu a mohu se bance pro případ úvěru zaručit svým majetkem. Nakonec jsem se uvolila, že necháme zpracovat projekt architektonickou kanceláří.

Sářina posedlost nápadem se stupňovala. V Rakovníku nesehnala projektanta podle svých představ, jezdila tedy do Prahy, kde obcházela kanceláře jednu po druhé. Domů se vracela později než já a sdílela se mnou zážitky ze schůzek.

Vtáhla mě do hry, zainteresovala mě na svých nápadech příslibem blahobytu. V předjaří jsme tancovaly na mokré zahrádce, opilé slivovicí a sněním jako za starých časů. Tady bude sezení a tady dětské hřiště, malovaly jsme do vzduchu ona místa. Na stole jsme měly zpracovaný projekt a žádost o úvěr.

Spala jsem málo, neboť bylo třeba připravit mnoho věcí. Sára však nespala vůbec, nevšimla jsem si toho hned. Byla bledá a vychrtlá, skoro nejedla. Oči jí hořely jako ohně na ledu. Všechno jsme si musely zařídit a vyběhat, v oboru jsme žádné známé neměly a cesta byla nevyšlapaná. Když jsem se podívala na Sáru, uhýbala pohledem a já se o ni začala strachovat.

Projekt mě stál dvě stě padesát tisíc a banka úvěr na něj zamítla. Odůvodnila to tím, že ručení není dostatečné a luxusní byty jsou za tuto cenu a v této lokalitě neprodejné. Vracela jsem se domů a připravovala si opatrnou řeč. Sára ležela s chřipkou, přesto vyběhla ven, když uslyšela branku a vrhla se mi v ústrety. Nebyla ochotná akceptovat nic jiného než kladnou odpověď. Dostala zápornou (co jsem měla dělat) a zhroutila se.

Zavřela jsem obchod a starala se o ni. Stále špatně spala a mluvila z cesty. Praktický lékař jí předepsal antidepresiva a doručil klid. Bohužel si nevšiml příznaků jiné nemoci, se kterou jsem já neměla pražádnou zkušenost.

Jaro propukalo a my ho trávily v křečích. Sára říkala věci, ze kterých mi běhal mráz po zádech. Jindy se chovala zcela přirozeně a já měla dojem, že už se začíná lepšit. Jedla málo, i když jsem jí připravovala to nejoblíbenější. Brala jsem si její hlavu do klína a vískala jí vlasy, aby usnula.

Sama jsem usnula únavou. Když jsem se v noci probudila, Sára u mě nebyla. Lekla jsem se a proběhla domem. Nikde nebyla. Vzala jsem baterku a šla ven. Na dvoře, mimo koček v říji, nic. Měsíc potáhl stodolu šedým povlakem, její vrata byla vždy pootevřená. Vešla jsem dovnitř a posvítila nejdříve na hliněnou podlahu, na žebřík a pak pod střechu. Ani hnutí. Ven nemohla jít, všechny klíče jsem měla u sebe. Prošla jsem chladným prostorem a vystoupala po žebříku na půdu. Pavučiny, prach, polorozpadlé seno a děravá střecha. Na hambalku se houpal provaz a na jeho konci smyčka. Rozběhla jsem se k tomu příšernému útvaru a téměř zakopla o Sáru spící za trámem na hromádce hadrů.

Sára je druhým měsícem hospitalizována a její stav se pomocí medikace stále zlepšuje. Chodím za ní, co se dá. Zase se dokáže smát a povídáme si.