Z Evženova deníčku

 

 

 

                                    Z Evženova deníčku

 

Válka pokračuje.

Stojím u hranice dvou proti sobě bojujících stran a dalekohledem slídím za nepřátelskou linii. Snažím se zachytit alespoň ždibínek obyčejného života.

Po chvíli jsem se dočkal, v dáli na kopci byl jasně vidět muž se ženou. Nesli proutěný košík, zřejmě byli na houbách nebo pašují zbraně pro partyzány.  Posadili se do trávy.

Nejdříve jí sahal na prsa a pak celí rozradostnění začali válet na louce sudy. Nakonec vstali a zase padali, nejspíš se jim z toho svobodného konání točila hlava.

Při pohledu na ty dva, jsem si vzpomněl na Irenu. V  zablácených kalhotách se mi cosi pohnulo a já po dlouhém čase začal zase vnímat jako pravý muž.

„Ach Ireno, chtěl bych tvá ňadra zase tisknout ve svých dlaních“.

Pět měsíců bez ženy, jak jsem to mohl jen vydržet.

Ten pohled do dalekohledu na mě působil, jako injekce morfinu.

Byli to civilisté!

 

                 

Můj dalekohled je jediná věc, která mi přináší vizuální spojení se světem, se svobodným světem, jediná věc, tady na strážním stanovišti, která má pro mne význam.

 

                                                                ´´

 

Manželka Pavla s mými kluky Pavlíkem a Karlíkem jsou v bezpečí hluboko v zázemí, denně mi volají a posílají MMS.

Když válka vypukla nikdo nevěřil, že potrvá tak dlouho, bohužel se válčí bezmála půl roku. Propadla nám i dovolená, kterou jsme měli letos trávit ve Španělsku u moře. Pro chaos, který zapříčinilo vypovězení války, jsem ji stačil odhlásit až moc pozdě, vrátili nám jen 10% z uhrazené ceny. Je to na sviňu !

Pavla s dětmi nechtěla jet sama, poněvadž se neumí moc dobře pohybovat na neznámém území. Ale já jí to nakonec schvaluji, alespoň tolik neutratíme.

 

                                                                                               

 

Žaludek už mám úplně zkažený, to jídlo, co nám dávají, se prostě nedá žrát. Denně hamburgery a cola. Naše vedení objednalo stravování u MacDonald´s spol.s.r.o. Od jednoho zajatce, kterého máme už přes měsíc připoutaného na zahradě k jabloni, jsem se dozvěděl, že strava jejich vojska je zajišťována stejnou firmou. Je to opravdu zvláštní, že obě výběrová řízení vyhrála jedna a tatáž společnost.  To se zase, kurva, někdo napakuje. Pepík, můj kolega ve zbrani, s kterým se střídám na strážním stanovišti, přišel dokonce s myšlenkou, že válka, jejíž jsme účastníky, byla vyvolána záměrně, aby si McDonald´s mohl namastit kapsu. Jedno je ale jasné, už to nemohu ani cítit, natož jíst………….pořád jen Big Mac se sýrem.

Když jsem to o tom stravování telefonoval na začátku války domů, mysleli, že si dělám srandu. Nakonec mi Pavla nespokojeně vyčetla, že já si prý pěkně budu v zákopu žrát a oni doma zůstanou jen o dvou kůrkách.

„Ach jo, válka je tak nespravedlivá!“

                                                            

            

 

Systém této zákopové války mě už dlouho zžírá. Nic se neděje, žádná akce, prostě nic. Mé myšlenky již několikrát směrovaly do historie, na frontu 1. světové války, kdy se nad zákopy válela oblaka jedovatých plynů, které Němci vypouštěli z ocelových lahví. To musel být adrenalin. Buď jsi se otrávil chlórem nebo tě „snajpři“ ustřelili hlavu, když jsi jí neopatrně ukázal nad zákopem.

  

  

 

Dnes mám ale hlavu prázdnou a nemyslím na nic, jen civím před sebe a čekám, zda se někdo objeví. Neustále myslím na to, co mám dělat, když se ukáže nepřítel. Bez jakékoli výzvy střílet. Má vzduchová puška ČZ je neustále v pohotovosti.

 

                                                                                                     

 

Už si ani přesně nepamatuju, jak se to všechno seběhlo, jak to začalo. Vím jen, že je to všechno absurdní.

Hranici mezi oběmi znepřátelenými stranami , vytyčuje i obvodová zeď našeho domu. Za fasádou žijí tedy oni, naši nynější nepřátelé ve zbrani. Sousedské vztahy dříve bývaly, co se pamatuji, velice vřelé a přátelské. Takový vztah nemají lidé kolikrát ani v manželství. Když se sousedům zaběhla slepice na náš pozemek, chytili jsme ji, nakrmili a vrátili, naopak, když jablko z našeho stromu spadlo k nim přes plot, dali jej na ošatku a omyté zanesli před náš práh. To vše je, žel Bohu, v nenávratnu.

                                                                                                                                        

 

Jak jsem již řekl, jednoho dne byla dlouho se rodící rovnováha mezi oběmi stranami narušena.

V našem domě, na našem WC, se nachází větrací okénko a to se stalo příčinou k vypovězení této války.

Tenkrát, před tím než se okenní otvor budoval, se hlavy obou stran setkaly na neutrálním území a jednali v místním pohostinstvím na bilaterální úrovni (stejně je zvláštní, že hostince si vždy zachovávají neutralitu).

Z tohoto setkání se provedl zápis, který se stal základem pro sepsání smlouvy, jež nám zaručovala zbudování okénka a jeho používání i do budoucna pro příští generace. Vše bylo tehdy zveřejněno na krátkém brífinku s novináři a právní zástupci obou stran do měsíce tuto tzv. větrací bulu ratifikovali. Hlavní body této smlouvy visí dodnes ve vývěsce u kapličky na návsi. 

 

  

 

Původní návrh říkal, že tohoto větracího otvoru bude možno použít, jestliže v ovzduší bude přítomno více než 2,5 mg/m³ sirovodíku. Později se však zjistilo, že vyprodukování takového hodnoty sulfanu, není lidská bytost schopná. Podobný smrad je možné totiž čichat pouze v průmyslových čistírnách vod nebo podobných zařízeních. Měřidlo, které nebylo opatřeno zrovna z laciného kraje,  se tedy odstranilo a od té doby se okýnko začalo používat vždy po vykonání potřeby. Podmínkou bylo pouze časové omezení a to na 15 minut. Tento čas mohl být kdykoli přeměřen komisařem, jenž se honosil zelenočervenou uniformou a který ve volném čase pásl kozy našim sousedům Kozelkovým. Až po čase při rozboru důvodu vyhlášení války  naše strana odhalila v této nápadné spojitosti očividnou podjatost. Od té doby osobu komisaře neuznáváme a po válce, teda podle toho jak dopadne, budeme požadovat buď komisaře s jiným příjmením nebo zrušení chovu koz, popřípadě změnu v chovu na ovce či krávy.

 

                                                                                             

 

Ten osudný den jsem seděl na záchodové míse jako přikovaný a přemýšlel, co jsem všechno požil. Bohužel díky dlouhotrvajícím střevním křečím, jsem opomněl hlídat čas a tak proces větrání nechtěně prodloužil.

Druhý den byla vyhlášena válka.

 

 

 

---