Dopis pro dědu

Milý dědo....

Moc Ti chci poděkovat za krásné dětství! Možná se tomu trochu divíš? Já jsem šťastná za to, jak jsem ho prožila! Víš, že jsem byla vždycky hrdá na to, že mám dědu vozíčkáře? A vlastně mi i ostatních bylo líto, že nemají stejné štěstí jako já a Verča a kluci! Nikdy jsem nepocítila, že bys byl nějak omezený svým vozíčkem! Naopak!! Kolikrát jsme si užlili legraci, když si nás do svého křesílka posadil a párkrát ho otočil na místě! Jaký to byl príma kolotoč! Nebo to, jak si s náma hrál fotbal! Byly jsme na Tebe s Verčou dvě, ale stejně si dokázal vždycky dát hole tam, kam se zrovna chystal míč...a taky ty hry cos nám vyrobil! Třeba ten koník! Všichni čtyři jsme mu dávali k jídlu trávu...on totiž vážně vypadal, že je živý! A ty skříně a židle a stůl, co si udělal babičce? Vidíš...vždycky si povídal, že máš ruce gramlavé! A to byla další věc, na kterou jsem mohla být pyšná! Uměl si pracovat tak úžasně se dřevem a ani sis to nepřiznal! I nás si to učil! Koupil si nám malé dětské nářadíčko, pamatuješ? Už tehdy, když jsem byla malá, jsem mohla být pyšná na tolik věcí, které můj děda umí...

Ale až později jsem dokázala pochopit, kolik umění v sobě skrýváš! Za těch 20 let co jsem Tě znala jsem nikdy neměla možnost slyšet, že Tě něco bolí...nikdy si ani jediným slovíčkem nezmínil, že bys chtěl vrátit čas a nenechal se těmi doktory tak lehce vyhnat...nechápala jsem, jak můžeš s naprostým klidem přijmout fakt, že jediná omluva za to, co Ti udělali bylo jen, že: ,,Za nějakých 20 let by se to stejně stalo...a vůbec nepřišlo v úvahu stýsknout si nad tím, jak by co mohlo být!

Tohle všechno kladné je pro další lidi vzorem...mělo by být! Jenže to má i nevýhody...Neřekl si, že Tě bolívá břicho! Neřekl si, že všechna ta vyšetření, které si po Vánocích prodělal přinesla neveselý výsledek! Nepochlubil ses, že si Tě nechají v nemocnci...nechtěl si nikomu přidělávat starosti, viď? Dědo...ještě než to všechno zavřu do velké dřevěné bedny, abych nikdy neztratila žádnou z těch vzpomínek na Tebe, musím se Ti omluvit...měla jsem v tu sobotu přijít...ale já si řekla, že za pět dní přijdu s Verčou...představovala jsem si, že za Tebou obě nakráčíme do nemocnice a uděláme Ti radost...malovala jsem si, že už třeba budeš doma, ale stejně budeš mít radost, že jsme přišly...jenže pak v neděli zazvonil telefon...už jsem se s Tebou nestihla ani rozloučit...nestihla jsem Ti tohle všechno říct, to, že Tě mám moc ráda a že mi budeš hrozně chybět...to, že si vždycky byl a budeš jedním z mých tří vzorů a hrdinů...že jsem šťastná za ten dar, kterým si byl a že mi je tak líto, že až jednou budu mít děti, nebudou mít tak senzačního dědu, jako si byl Ty, protože Ty jsi nejlepší!! Nikdy nebude dostatečně vyřčeno: Mám Tě ráda, dědo!