Pan Šfejcárek a Velikonoční samička - 3.

 Venku to zatím vřelo jako f prádelním hrnci. Lidi se pohádali. Někteří tfrdili, že pan Šfejcárek je Pražák, tak to je jasní, že je pjekní kfítko, jako fšichni tidle panáčci. Nesmjelost na Růženku pjekně hrál a tak to dopadlo. Růženka je důvjeřiví mladí děfče a má f lásce po čertech smůlu. Jiní křičeli, že je to pjekní nesmisl. Pan Šfejcárek je čestní muš, Růženku miluje nadefše na sfjetě a nesmjelí je, to je jistí. A taki je víborní básník, Růženka bi se přece nezahazovala s nějakím neumjelem.

Do toho každou chfíli vikřikovala samička, „tadi pot srdcem nosím dítě pana Šfejcárka, plod naší velké lásky.“

Ke fšemu přicourala stará Karcofka, převlečená do suchího. Kmitala jazikem f klevetiví hubje a nadávala f duchu na Francka. Dibi mje blbec nepolil, vjeděla bisem co se děje. Ale richle bila f obraze a začala vikřikovat, „tak je, tak je to, sňatkoví podvodník to je!“

„Jooo, Karcofko, vi blecho redardovaná, to jistě. A co bi si na Růžence asi tak vzal, nevíte?“ chechtal se starí Winter.

„Gdo je u tebe retardovaná blecha? Cooo? Tí alkoholickí piromane!“

„Coooo? Piromaneee? Lidi drště mje, nebo ti sfraštělou opici uškrtím a pudu sedět za plnohodnotního človjeka!“

„sfraštělá opice? Tí sprostí paviáne!“ zařvala Karcofka a majzla Wintela palicí, co požívala jako hůlku, po kebuli.

„Uááááá!“ zařval Winter. „Vraždááá!“ s kebule mu teklá kref.

„Pan Šfejcárek miluje jen mně,“ křičela samička.

Najednou, „me e e e e e e,“ fpadla mezi lido koza Otílka a trkla samičku do prdele, aš se ta bláznifka natáhla jak dlouhá, tak široká.

F tu samou chfíli vijeli před domek pan Šfejcárek s Růženkou na kolobješce. On mjel na zádech batoch, za zádi Růženku s očima navrch hlavi, držící se ho jako klíště.

„Já tu ženskou neznám,“ zavolal pan Šfejcárek tak překfapivje mocním hlasem, aš fšichni utichli a otevřeli huby. Samička ležela na břiše, vipadala jako bi pásla koníky a sípala, „je to on, moje láska, toho miluju.“

„Vidíme ji poprvé f životě,“ řekla Růženka. Známe se jen virtuálně a vona se chudák pomátla láskou k panu Šfejcárkovi, páč je to velkí básník.“

„Pro ráni Božííí, Růženko, jedem!“ zaúpjel pan Šfejcárek. Oba zabrali a prosfištěli středem, aš fšichni uskakovali. Samička se snažila zachitit Šfejcárkovu nohu, ale majdla se a skončila nosem v prachu Lhotky. Pustila se jí hnet červaná, prostě krvaví Velikonoce.

Karlík Potmjechuť pomohl samičce galantně na nohi, dal jí sfůj kapesník a řek, „viste ale vášnivá žena, moc se mi líbíte.“

Bil při tom červení, jako pálivá paprika, samička na něj zvjedavje pokukovala nat kapesníkem a zeptala se, „umíte psát básně?“

„To se ví, že umím,“ zavolal Karlík šťastně. „U nás je to samí básník a domek mám pjekní pohodlní, tu bi se vám líbilo. Chcete si ho omrknout?“

„Deme,“ řekla samička rázně, „ale nejdříf na pivo.“

Fšichni se začali řehonit a volali, „do hospodiii!“

...

pan Šfejcárek s Růženkou dojeli k lesu. Naštěstí bilo sucho, tak nemjeli vážnější problémi. Z lesa vikoukli vlci, Šedí chlup a Křiví zub.

„Gde ste byli tak dlouho?“ volali radostně a potřásali si tlapama se sfíma známíma, co o nich tak heski píšou.

„Kluci, ani se neptejte,“ řekla Růženka, „však mi vám to fšechno poviprávíme. Hlavně hlídejte, dibi se tu objevila šílená ženská, co se menuje samička, tak ji klidně sežerte.“

„Růženko, neblázní,“ řekl pan Šfejcárek a oba se začali chechtat.

Diš padla na les a srub vlahá jarní noc, bili uš oba úplně klidní a seděli u krbu. Oheň heski praskal, Růženka bila mazlivá, tulila se k panu Šfejcárkovi a viprávjela mu, jakí za noví pláni. Pan Šfejcárek se pochechtával, vískal ji ve vlasech a oba bili šťastní.

Venku hlídali vlci. Višel mjesíček.

„Šedí chlupe, zavoláme na sfí btratri?“

„Zavoláme, Křiví zube.“

„Úúúúúúúúúúúúúú...“ neslo se lesem aš k nebi a mjesíci, gde žijou stříbrní vlci. Ti zase vijou na krásnou modrou planetu, gde žijou jejich pokrevní bratři a to volání se potkává f půli cesti.