Jak se bude jmenovat?

Je známo, že každá budoucí matka by na příchod svého potomka měla čekat hezky v klidu, bez stresu a zbytečných krizových situací. To by samo
o sobě nebyl takový problém, odmyslím –li ranní nevolnost a podobné těhotenské stavy.
Zásadní rozkol s klidem ovšem přináší výběr jména. Nikdy asi nepochopím, proč každý kdo s vámi přijde do kontaktu má pocit, že se debaty na téma JAK SE BUDE JMENOVAT, musí bezpodmínečně zapojit.
Když jsem s radostnou novinou přispěchala domů já, naše radost neznala
konce. Všem příbuzným a známým jsme ji hned za čerstva oznámili a všude narazili na otázku „A jak se bude jmenovat???“ Rozhodli jsme se tedy s manželem, že ukojíme touhy zvědavců a jméno vybereme.
Krásné, zvučné, aby bylo na první pohled zřetelné, že to nebylo první co nás napadlo. Od začátku jsem tušila, že se v mém břiše skrývá holčička a tak jsem si s mužskými jmény hlavu příliš nelámala. Zato jsem měla velmi silný pocit, že má dcera se musí jmenovat neobyčejně. Nakonec je to moje dcera. Ona sama bude velmi neobyčejná!
Ze strany mého muže začali padat první návrhy. Alice, Lenka, Martina, Jitka.
To jsem rezolutně zamítla a do hry začala nasazovat vlastní koně.
Nic proti Lenkám a Alicím, ale která z nich byla třeba královna???
Navrhuji Elizabeth, Viktoria, Izabela, Alexandra. Manžel nevěřícně zírá.
„Zbláznila jsi se??“ Co když bude mít metrák a bude jezdit s jeřábem!!!
Už vidím jeřábnici Elizabeth s lahváčem v ruce!!!“
 „Moje dcera nebude jeřábnice to jí rozhodně zakážu!!!“ oponuji.
„Tak si jednou vezme Vomáčku a bude Viktoria Vomáčková“.
Absolutně nechápu nízké myšlení svého muže a znechuceně vyklízím ring držíc se za břicho a šeptajíc své nenarozené dceři „Otec ti chce zkazit jménem život. Ale neboj se ještě jsem tu já. Já to nedovolím. Nakonec, koho se budou v porodnici ptát!“

Následujících několik měsíců probíhá celkem shodně. Jedna z protistran vymyslí jméno, soupeř ho radikálně zamítne, proběhne menší hádka
o příšerném vkusu a dva dny se mlčí.

Korunu celé věci nasazuje má kamarádka, kterou jsem si pozvala jako nestranného soudce. Vysvětluji jí, že má dcera se rozhodně nemůže jmenovat Andrea. Zní mi to příliš obyčejně. „A jaké máš návrhy ty???“ ptá se.
 „Samá krásná jména“ říkám a tasím dle mého soudu  absolutní trumfy.
„Lilien, Meredith, Ester… To jsou přece krásná jména,ale naprostý favorit
je Izabela“
Kamarádka mlčí. Po chvíli se ptá  „A jak by jsi říkala miminku???“
„Bella… chápeš??? Malá Bellinka“. Taktně přeslechnu manželovu trapnou poznámku „Moje babička měla ovci, co se jmenovala Bella!!!“.
Kamarádka se vzpamatovala ze šoku a začala vykřikovat.
„Bože tohle jí nedovol!!! Jí to těhotenství leze na mozek! Navrhla i normální jméno???“

Manžel se směje a připisuje si body. Nesnáším je oba a křičím
„Koukej, jsou to hezký jména. Až budeš čekat své dítě, pojmenuj ho třeba Kulihrášek!!!“
„Tak proč jsi chtěla radit??“ ptá se.
„Protože jsem blbá!!!“ zaječím a hledám úkryt.


Další měsíc. Čas se krátí a my pořád nemáme jméno pro mou krásnou
a jedinečnou dceru. Nenávidím všechny ty dotazy na jména a ještě víc poznámky o tom, že zapomínám, že se rodí i chlapci. Šmarjá… Jaký chlapec??? A i kdyby. Po vyřazení Květoslavů, Mojmírů, Věnceslavů
a Leopoldů nám zcela překvapivě vyšel jednohlasně Jakub. Tak proč je
s dívčím jménem taková potíž ??
V noci už ani nespím. Jen mi létají nad hlavou jména.
Doktor mi po vyšetření potvrdil, že v mém těle skutečně roste holčička.
Výrazně se mi ulevilo. Bylo by hloupé zjistit, že po všech těch hádkách budeme mít kluka, jehož jméno je jasné od začátku.
Smířím se s protivníkem. Přeci jen, je to otec dítěte a tak trochu do toho má co mluvit. Musíme už konečně najít společnou řeč. Nemůžu v sobě to dítě nosit do nekonečna a když už bude na světě, nějak mu říkat musíme.
Po několika ostrých výměnách názorů se konečně domlouváme. Řešení je tak jednoduché BARBORA. Jak je možné že tak hezkého jména jsme si v zápalu boje nevšimli??? Budeme mít malou Barborku!!! Listuji kalendářem a v tom mě to praští do očí. Skoro s pláčem běžím za mým znovuobjeveným manželem.
„Barbora to rozhodně být nemůže!!!“
„Proč???“ ptá se překvapeně.
„Koukni kdy má svátek!!! V prosinci!!!“
„No a??“ Pořád nechápe souvislost.
„Mám porodní termín na konec listopadu a začátek prosince!!! Rozhodně nemůže být Barbora. Každý by ji na narozeniny, svátek a Mikuláše odbyl jedním dárkem. To nedovolím!!!“ To už vzlykám a propadám hluboké depresi. K mému překvapení se mnou manžel souhlasí.
„Máš pravdu to by byla chudák.“ A zákeřně vrací do hry Alici. Přidávám se
a vracím již 30x vyloučenou Viktorii.  Maraton hádek se opakuje.
Jen s ubývajícím časem přibývá nervozita a agrese na obou frontách. Oba znepřátelené tábory se uchylují k úskokům. Já slibuji sex, manžel vyhlédnuté nové boty.
Nakonec nebyl ani sex, ani boty. Nečisté praktiky jsme si navzájem prokoukli dřív než na ně došlo. Po spoustě dalších hádek se řešení přeci jen našlo. Po důkladném zvážení všech pro a proti, kdy byli vzaty v úvahu i teorie o tom, že se dcera nebude mít před jídlem na pozoru, jako životní cíl jí osloví dělat jeřábnici a zamiluje se do muže jménem Vomáčka, nakonec co je po jménu když to bude hodný člověk, byla zvolena MAGDALENA.
Dost vznešené pro královnu i obyčejné pro jeřábnici s lahváčem a Vomáčkou po boku. Dokonce i svátek má až v létě. Byla jsem šťastná. Tolik měsíců,tolik slz, tolik hádek, ale stálo to za to. Už se nebojím dotazů na jméno. Jednoduše řeknu Magdalena.

Potkávám prvního zvědavce. Obdivně kouká jak mi roste bříško. Hrdě se naparuji.
„A jak se bude jmenovat???“ konečně se ptá.
„ Magdalenka!!“ odpovídám.
„Proč????“ ptá se zvědavec. Zírám, žasnu a chytám dech.
„ Co proč, jak proč… Co je to za otázku??? Prostě, protože to chceme!!!“
„Aha“ odpovídá zvědavec.

Loučí se semnou a v očích má výraz jako by viděl UFO. Ostatní zvědavci reagují velmi podobně. Pokládají otázky „Proč, proč ne Hanička, proč ne Eliška?“ a podobně.
To nemluvím o vysloveně blbých poznámkách typu „A to vás nic lepšího nenapadlo???“ nebo „Jak jí budete říkat???“ Myslím, že nechci chodit až
do porodu ven.Už se nechci potkávat se žádnými lidmi a nechci odpovídat na dotazy o jménech.

Vybaveni jménem vyrážíme k rodičům. Poučeni blbými otázkami a komentáři jsme vyzbrojeni zdůvodněním našeho rozhodnutí. První nevydrží tchán
„A už máte jméno???“
„Máme, Magdalena.“
„Proč???“ zní jeho další dotaz.
„Protože se nám to líbí!“ bráníme rozhodnutí s manželem.
Tchán přemýšlí a pak do ticha říká „No to je hrozný jméno… Magdalena… Magdalena Dobromila Rettigová…“
 V tom se do hovoru přidává babička
„A jak jí budete říkat??? Dobruško???“
„Babi nebude to Dobromila! Bude to Magdalenka, tak jí nejspíš budeme říkat Magdalenko!“ Brání jméno manžel. Rve se jako lev, ale je mu to houby platné. Útoky jsou vedené přímo a jen málo prostoru pro protiúder.
 Do toho vchází švagrová
„O čem se hádáte???“
„O jménu dítěte“ odpovídám ještě pořád slušně.
„Aha, a jaké máte vybrané???“
„Magdalena“ vykřikuje tchán.
„No a co??? Je to hezké“  přidávám se do boje po boku manžela.
 Švagrová přemýšlí a pak z ní vypadne dotaz  „PROČ“?
To už se neudržím a vedu velmi hlučný monolog o tom, že to může být každému úplně ukradené jak se naše dítě bude jmenovat!!!
„To se nemůžu zeptat“ diví se švagrová.
„Mě prostě jen zajímá, jak jí budete tedy říkat.“
V tu chvíli už vidím jen tmu a slyším se jak křičím
„Evžene… Evžene jí budeme říkat. Protože je zcela logické, dávat dítěti jméno Magdalena, když mu chci říkat Evžen!!!!“

Konečně je naše vytoužená holčička na světě. Všichni stojí u postýlky
a nešetří chválou nad její krásou. A jak komicky zní, když je na cedulce napsáno Magdalena a ze všech stran se ozývá „princezno, beruško, panenko“ Tak k čertu se jménem. Koho zajímá nějaké jméno, když ona sama je tak krásná a jedinečná…