NÁVRH NA VÝLET ZA DUCHEM

Fotograf Miroslav Tichý zemřel loňského 12. dubna, zhruba v poledne, dozvěděl jsem se nazpátek od jeho pečovatelky z jeho posledních let, když jsem se v rámci příprav před pár týdny zajímal.

Za živa všem kyjovským smrdíval, vyhýbali se mu, pokud je míjel na městečku ve vyplandaném svetru, s fotoaparátem schovávaným pod ním. Jiní pisatelé by se zastavili při popisu drátků, jimiž míval seštopovány cáry děr na kalhotách, nebo by neopomenuli vypočíst dlouhé vlasy a vousy, které si stříhával občas, dokonce ještě méně častěji nežli se třeba koupával.

Což činíval jen mimořádně.

Na konci života, když mu bylo v čísle více nežli 80, už jenom chlastal rum.

Hnusený si lidmi, avšak fotograf Bohem stvořený courající slovácký Kyjovem s fotoparátem, který si vyrobil kde z čeho, co bývává jinými určeno na smeťáky, a co našel, to kvůli světlotěsnosti poslepoval plastelínou, a získal tak vehikulum nebo dokonce přímo vehikl k cestě na samé původní niépcovské počátky vší fotografie, jimž se ostatní za dvě století natolik vzdálili, že si jich už ani nejsou vědomi.

Fotografie nikoli jako záznam – nýbrž fotografie jako zrovna přítomný zážitek.

Fotografie jako až cosi druhořadého, doplňkového, neboť dokumentace zažitého zážitku.

Záznam emoce, psychického chvění, nikoli fyzické podoby, shrnuto stručně.

Navíc čímsi tak netrvalým jako je světlo.

Smrděl, a zejména myslel, jinak nežli davy v jeho okolí, nenáviděn ještě více, když naprostým omylem díky tomu, co ostatní pominuli, nebo nepovažovali za závažné, on skrze to jeho lemplovské fotografování ještě ke všemu zcela nezaslouženě zbohatl a navíc se stal slavným po celém širém světě.

Loni v dubnu zemřel v kyjovské nemocnici, já se letos v zimě rozhodl, že se přesně ve výroční den jeho smrti setkám o polednách na kyjovském hřbitově s jeho duchem, vybaven k tomuto účelu videokamerou a nikonem.

Do Kyjova jsem ten čtvrtek přijel spěšným brňákem, tedy poránu vlakem osobákem taženým modrým motorákem krajem od Bzence, bylo někdy po deváté, odhaduji, nemám hodinky, pokud, kvůli případné rekonstrukci pro přesnost doplním, že cestu jsem načal v Českém Těšíně málem přesně v 5:43, přičemž i následné vlaky na sebe tentokrát navazovaly podle předpisu jízdního řádu ČD.

Od nádraží jsem se prošel okolo přízemního rožního domku, v němž fotograf Tichý celý život bydlel, zaznamenal, že jeho poslední pečovatelka přestavuje nemovitost za peníze páchnoucího zbohatlíka na muzeum, na dolním konci kyjovského náměstí chytil od místních směr vzhůru do mírného kopečka asfalkou vedoucí ke hřbitovu.

Posléze napravo brány hřbitova vešel do zdejší pohřební služby, její majitel mě podle předchozí domluvy dovedl těch pár kroků zkratkou k Tichého pomníčku v urnovém háji, chvilku mi povykládal o něm samém i sousedech, s nimiž zde pod stromy kousek od silnice tráví pan Tichý druhý život na tomto světě.

Jak jsem měl vymyšleno, postavil jsem před pomník stativ, na jeho hlavici našrouboval videokameru, chvilku srovnával linie kompozice, čistě technicky, vždyť jsem sem přece přišel pořídit dokument.

Mohlo být mírně po desáté, když jsem zmáčknul tlačítko a začal nahrávat. Tedy nikoli kamerovat, nebo dokonce snad natáčet. Dřepnul jsem si před stativ a sledoval soustředěně děj v okolí, zdali pohledem mimo kameru nezaznamenám nějakou dílčí změnu, abych nápověď čehokoli neobvyklého neminul. Po pár minutách jsem zjistil, že se moje přítomnost zrcadlí na ploše vyleštěného povrchu náhrobního kamene, stejně jako všechny pohyby dějící se za mými zády. Vše v podobě nezřetelné, jiný by již tady odkazoval na princip iluze jakožto zpřítomňování ducha, jelikož zcela náhodná moje kompozice dávala v pravém horním rohu vyniknout detailu fantomatických dějů za jakousi bránou napovídající již jinou dimenzi.

Iluze se podle mého předpokladu začala pozvolna mísit s realitou.

Abych získal takovýto entoptický pocit přímo v kameře, vymýšlel jsem a zkoušel již týdny předem vybudit nějak věrohodně a opakovatelně podobné výsledky. Už ani nevím, nevybaví se mi, jak či proč jsem přišel na nápad, že pro účel spouštěče nebo iniciace obdobných optických vjemů použiji čehosi odvozeného z principu siderického kyvadla.

Tedy bílou nit volně spuštěnou v půlmetrové délce ze středu horního dílu obruby objektivu kamery, cosi citlivě reagujícího na případné podněty bezprostředního okolí, závany tajuplna, i kdyby se jen o pouhý vítr jednalo.

Pohyb, tedy zachycování pohybu, je jedním ze základních atributů kinematografie, zde se ocitám až v přízračné shodě s oněmi mnou vyřčenými elementárními postuláty fotografie – a již v přípravě jsem si pokusy ověřil, že s jistou mírou nápomocné náhody se na dílčích oknech zaznamenávaného děje pohybem rozostřená bílá nit podobá čemusi jako záznamu světelných bytostí.

Dřepěl jsem soustředěn a uvědomoval jsem si, že vlastně kontempluji, a též se ladím s oním vším mě obestupujícím okolím, a byl si tedy o to více jist, že mnou vyhlížené nastane. Kamera snímala, co viděla a co já s ní průběžně na obdélníkové ploše vyklápěcího hledáčku.

Vlastně se nic nedělo, a přitom bylo načase.

Obloha se stále víc zatahovala, mohlo být jedenáct, ještě hodina tedy zbývala do chvíle loňské smrti, nevím, jaké počasí bylo v Kyjově loni, letos ve čtvrtek 12. dubna začalo drobně mžít.

Když pak za nějakou minutu začalo i krápat, rozhodl jsem se moje čekání ukončit.

Cosi jsem přece v kameře nataženo měl, spoléhaje se na efekt rozostřené bílé niti.

Když jsem sbalil kameru i nikona nazpátek do brašny a stativ seskládal a vložil do černého pytlíku, zatáhl zip, zcela nečekaně jsem úkosem periferijně zaznamenal, z čeho mě zamrazilo i teď při psaní.

Duch fotografa Tichého se dostavil a zveřejnil se mi, jsem si jist, dokonce s příslušným důkazem jakožto naučením, vždyť i každá slovácká lidová kšaft a poučení od pradávna, milá, mívá, nastokrát.

Minutáž jeho loňské smrti, moje přítomnost zde na hřbitově letos i stále více houstnoucí déšť jsou 3 na sobě zcela nezávisející náhody, které se ovšem tady na tomto místě spojily do jakéhosi mnou, i jinými, zcela nepředpokládatelného sjednocujícího výsledku, pro jehož označení použiji výrazu autentický okamžik.

Úkosem jsem periferijně sledoval, a jenom myslí uhranutě zaznamenával, dopadající kapky, které končily jako černé skvrny na černé ploše náhrobního kamene a postupně v různých místech vymazávaly stříbrná písmena, až do naprosté černi celé plochy bez jediné zmínky předchozího nápisu.

Když se dělo, když průběžně mizelo, napadlo mě, že se touhle průběžnou změnou písma zrovna mi jedinečného cosi vzkazuje, uvědomoval jsem si, že mám tyhlety dějící se vzkazy fotografovat a natáčet v jednotlivých okamžicích jejich náhodně nastávajících stavů podoby.

Třebas zrovna tohle je ta ona chvíle, kdy mi kdosi cosi píše, oznamuje, jiný by nemeškal – zatímco já stál a v úžasu obdivoval, jak si mě kdosi našel, jako kdyby mě naprosto nejdůvěrněji zevnitř znal: jsem člověkem intepretací, nikoli zájemcem o přímá pozorování, a proto skrze alegorii se mi zjevoval.

Představme si pohled do fotografovy temné komory, kdo zažil, každému se vybaví.

Z negativu osvícený zcela bílý papír se ponoří do vývojky a po pár tazích tekutinou tam a nazpátek se ze zcela bílé plochy začínají objevovat první části budoucího obrázku.

Zde na kyjovském hřbitově sleduji totéž jako v opaku připomínající fotografův negativ, původní obraz, namísto, aby se objevoval z bílé, naopak mizí v souvislé černi.

A bude stačit chvíle světla až se vyčasí, toho světla, které je prazákladem vší fotografie i veškerého dobrého filmovnictví, slunce se opře do předchozí vlhkostí naprosto černé desky, a na ní se stříbrem (tedy dalším z atributů fotografie) vybaví nápis opětně.

Mohl by mi dát někdo jiný nežli panpán fotograf o sobě takovou zprávu?

Jak ještě ilustrativněji nežli živly vody a světla, též i stříbra měsíčního kamene, prapůvodci tohoto žánru?

Za chvíle, v okamžik?

Analogie. Tautologie.

Stejnou zkratkou jako prve jsem teď sešupajdil začerstva s tímto ohromujícím zážitkem za panem majitelem pohřební služby, nedivil se, zažil jistě mezi hroby leccos, vyslechl mě a ihned předvedl na vzorníku používaných náhrobních kamenů, oč se fyzikálně před chvíli před mýma očima jednalo.

Je to v principu prosté, a platí to i v případě plochého skla, jak mi ihned demonstroval v kanceláři na obdobném případu jiné varianty každého jen lehce vybroušeného písmového reliéfu. Že se však cosi takového přihodilo jen před pouhou chvíli zrovna na fotografově hrobě, krapet znejistilo i jeho, který na zdejším hřbitově správcuje už málem patnáctý rok.

Možná jsem pro intepretaci minul zásadnější znění mene tekel nápisu psaného neviditelnou rukou, ale kdo má zájem si moji zkušenost ověřit, může přece před každým deštěm dojet do slováckého Kyjova na obhlídku, po naprosto soustředěné ukázněnosti mysli pořídit záznam vzkazu psaného jemu deštěm, zažít nebo obdržet dokonce ještě jakousi jinou můj zážitek ještě rozšiřující zkušenost.

Pan majitel pohřební služby napravo od hřbitovní brány kyjovského hřbitova je skvělý chlap, ohlaste se mu, jak mezi živými by mělo být zvykem, on vás jistě zkratkou k tomu hrobu pana mrtvého fotografa Tichého ochotně zavede.

Zatímco mi předešlou zkušeností již nastal příští úkol obdobný.

Předloni, přesně 3. května, zemřel v hanácké Olomouci slováckému Kyjovu ranním vlakem z Těšína o kus blíže jakýsi František Bílek.

Obdobně jako ono kyjovské individuum o sebe nedbal, a tak smrdíval olomouckým zhruba stejně i ve chvílích, kdy jim vyhrával za mince do klobouku na varhánky před Priorem, spěchávali okolo něj s odporem. Brali ho za lokální figurku hmyzovité povahy, a on zatím to byl i naivistický malíř a fotograf, pokud fotografie (jako způsob autorské tvorby) vůbec může být nazvána naivistickou, vždyť se jedná o přímý záznam reality, aspoň se tak povídává...

Před 2 roky zemřel na karcinom prostaty a průběh své nemoci si až do poslední chvíle zpodoboval podle pamětníka do jakéhosi náčrtníku, co má opravdový malíř sobě bližšího malovat nežli vlastní smrt – o tomto skicáři se zatím nic veřejně neví, dal jsem si proto schůzku s dotyčným svědkem zrovna ve čtvrtek 3. května, v pana Bílka úmrtní den.

Byl zpopelněn až za další tři týdny po úmrtí, možná proto, že jeho tělo předtím posloužilo na kterémsi z pitevních stolů medikům olomoucké lékařské fakulty jako anatomický exponát.

Zemřel jako chudák, za živa totiž neprodával až na výjimky kvůli nuznému živobytí, takovou měl zásadu. Obklopen obrazy, které se i dnes dobře prodávají, mohl být za živa milionářem, stejně jako ten Kyjovský, a zatím si třeba vydělal na vlastní pohřeb vlastním tělem, rozřezán na pokusy, předtím leže na regálu uvnitř lednice pitevny.

Dnešní místo následné urny s jeho popelem rovněž není veřejně známo, přesto se ve 3. den májový cestou pěšky kolem zastavím na olomouckém ústředním hřbitově před hrobem jeho mrtvé matky, kde by měl podle pradávného obyčeje ležet i její mrtvý syn. Třebas se zrovna před tímto kenotafem cosi doplňujícího dozvím, podle zkušeností dávně dávných balad se přece ve výroční dny cizích smrtí občas cosi návodného rozvíjejícímu myšlení přihodí.

Krchov hřbitova se hřbíty navždy rovně pod hlínou ležícími, prosektura, pitevna, krematorium, případný objevující se předloni mrtvého duch, co mám podobně nekrofilního vyjmenovávat ještě, nežli uzavřu svůj záměr vzpomínkou, že olomoucký pan Bílek byl původněji hodně zajímavým kopistou středověkých mistrů, z nichž zejména těch holandských, v jejichž časech například námět anatomické pitvy se stal slavným v díle samotného Rembrandta Harmenszoon van Rijn.

Prodával ty jeho náhražky úspěšně již v časech bolševika prostřednictvím jistého olomouckého starožitnictví, by měl na stravu pro sebe i nemocnou matku jeho, žili oba z malých důchodů. Dokázal i v nouzi věrně napodobit témata, čas i zevnější podobu – ve chvílích upřímnosti se pan Bílek svěřovával, že je Rembrandtovou reinkarnací, když se narodil v mistrův úmrtní den 4. října v roce čtyřicátém.

Jistěže: i mezi čísly 1669 a 1940 není na první pohled přece rovněž žádná viditelná souvislost...