Příběh mého života

Karty vylétly z klaunovy ruky vzhůru a za zvuku škodolibého smíchu se snesly zpět a dopadly na desku stolu. Všechny rubem na vrch krom jediné.
Oba muži na sebe pohlédli. Jeden se ptal, druhý se smál. Těžký vzduch ve stanu smíšený s pachem zvířat je i přes všechna ta léta tížil, škrábal v krku. Slabé světlo jedné ubohé lampy vykreslovalo jejich tváře. Klaunův krutý výraz se ztrácel pod líčidly, vystouplá brada se skrývala pod žlutými vlákny, jež také nahrazovaly jeho vlasy. Natrhnutý ret dobře skryl rudou barvou a stejně tak i jizvu na obočí. Jeho tvář tak hyzdil jen křivý několikrát zlomený nos.

„Pikové eso,“ zamumlal klaun skoro nevěřícně. Roztáhl rty do úsměvu, kterého bylo záhodno se bát, a dodal: „dáma,“ v očích mu přebíhaly jiskřičky a zhrdla opět vyklouzl onen škodolibý smích. Muž naproti němu v tichosti seděl dál. Prohlížel si onu kartu, jež mu měla mít osudnou. Dáma – pikové eso.

Muž se sesunul na židli. Přes jeho tvář přeběhl stín a pochybovačný úšklebek. Nevěřil kartám.

„Směješ se, Cizinče, ale pohleď…“ klaun namátkou vytáhnul z balíku karet jednu další a vyložil jí vedle pikového esa. „devítka srdcová, Cizinče, jezdec, cožpak to nevidíš?“ nahnul se přes stůl a dlouhým nehtem poklepal na tvář muže.

Výrazné lícní kosti, věrné čokoládové oči, kulatý obličej obklíčený mahagonově hnědým vlasy stáhnutými do culíku černou mašlí. Plné rty se kroutily do vřelého úsměvu.

„Nevidíš?“ opakoval klaun. „dvacet devět a jedna,“ klaun vytáhl další kartu z balíčku, aniž by se do něj podíval. „pikový král – Lilie, vždycky jsi byl ctnostný, ne?“ klaun se opět zasmál. „ctnostný a hlupák,“ pleskl dlaněmi o desku stolu. Muž naproti němu sebou cuknul. Mahagonové vlasy mu spadaly do obličeje. Mračil se a kousal si spodní ret.

„Co s tím?“ zeptal se nakonec, když klaunův smích utichl. „mám snad věřit tvým kartám? Hloupým obrázkům?“ máchl rukou, ale dřív než stihl karty smést ze stolu, zastavila ho klaunova ruka. Pevně ji stiskl a přitlačil na stůl.

„Věř si, čemu chceš, Jezdče,“ pohlédl mu do čokoládových očí. „ale karty nelžou,“ muž mu vytrhl ruku a vstal od stolu. „nikdy nelžou!“ zvolala za ním klaun a dal se znovu do smíchu.