Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte se44. SUPERKOULE - stěhování - dílo č. 6 - kšeft
05. 05. 2012
4
3
1007
Autor
soutěž KOULE
Jó - stěhování?
To můžu... vzpomínka (já už opravdu jen ty vzpomínky) stará skoro padesát let, pravda, ale zá-ži-te-ček, který mi ani po tolika letech nevymazal z paměti jinak milosrdný čas ... tedy aspoň v těchto případech milosrdný bývá.
Byl jsem poměrně čerstvě ženatcem a ještě čerstvěji otcem. Bydleli jsme všichni tři v minibytečku na svobodárně. Šestnáctimetrový pokojík, osmimetrová kuchyňka, čtyřmetrový záchod se sprchovým koutečkem a umyvadlem. Korunováno čtyřmetrovou síňkou s věšákovou stěnou a zrcadlem. Čtyřiadvacet metrů čtverečních.
Tedy kuča...
Na jaře před druhými synkovými narozeninami jsem čekal na přípravu léku, prý půl hoďky - tak jsem zašel na jedno žbrďo do restaurace, spíš tedy putyky, velice nedaleko lékárny. Dopoledne, poloprázdno, protože čas dlouhých svačin nejrůznějších pracovníků, kteří k pracovištím nebyli přikováni, ještě nenastal. Jeden z asi deseti hostů, známý, Jarda - jako já - jen příjmení měl jiné ... Svěřil se mi se starostí, která vyplynula z faktu, že se od něj odstěhovala manželka s dětmi (o důvodu moc nemluvil, ale mělo to něco společného s místem, kde jsme právě seděli a s tím, co jsme měli před sebou). Jára přemýšlel (a on na velké přemýšlení nebyl stavěný) co podniknout v situaci, kdy dostal výpověď z podnikového bytu. Bylo mi ho líto, i když... no - každý svého štěstí strůjcem... aspoň trochu. Co však bylo důležitější, byl nápad. Můj! nápad... Povídám: Jarouši, ty máš nůž na krku a já mám taky potíž. Tohle je příležitost, jak vyřešit obě záležitosti jedním vrzem. No - a hned jsem mu naservíroval možnost směny bytů, svobodárna byla totiž stejného podniku...
Uspěl jsem. Jarouš pro to řešení měl uši. Tohle bylo v pátek, v pondělí jsem za oba vybavil administrativní stránku výměny, zašel jsem pro jeho podpis tam, kde jsme to upekli, tedy do výčepu, v úterý pak už měl nastat kýžený kulový miniblesk. V sedm ráno jsem si půjčil motorový vozík s řidičem a čekám na Jarouše, že tedy spolu přestěhujeme naše věci. Osm hodin - nikde nikdo. Či přesněji - Jarouš nikde. Item v devět... Tak mne něco napadlo a opět jsem zašel Biersanatoria (tak se hospoda jmenovala do května 1945) a ejhle! - Jarouš už má na tácku tři čárky... To ovšem leccos vysvětluje. Zašklebil se jak satyr a povídá: Mně... se dneska.... nechce. Tady... podával mi klíče - máš klíče - jestli chceš, přestěhuj si to sám... a otočil se tím šklebem k vedle sedícímu a taky se šklebícímu jeho bratrovi, což byl rovněž pěééékný vypečenec. Tohle nechtění jistě napadlo právě jeho, Vencu.
Vrátil jsem se s klíči k vozíku, jehož řidič už měl trhání mi zmizet, a povídám: Kamaráde (on to ale žádný kamarád nebyl, víme?) - kamaráde - kolega je marod, hele - je to pár kousků, dvakrát se otočíme a je to. Potřebuji ovšem, abys mi pomohl místo něho. Kolik ti za to dlužím?
Ušklíbl se nad nemocí Jarouše a utrousil nedbale něco o dvou stovkách - dneska prd, ale tenkrát to byl dvoudenní plat kvalifikovaného pracovníka. Nezapoňme, že na konci data bylo 65...
Všechno by bylo tak normální, že by nebylo o čem psát, kdyby... právě, kdyby...
Kdyby totiž poslední kousek nábytku - šatní skříň neměla asi tak stodvacet kilo. Byla zamčená a nás stejně ani nenapadlo se podívat proč (je tak těžká). Štěstí bylo a dodnes si to uvědomuji, že oba byty byly v přízemí - jen osm schodů. I tak to byl ve dvou lidech opravdu zá-ži-te-ček. Nějak jsme ten kolos snesli, nějak naložili, bez problému dovezli a nějak sundali z vozidla. Z chodníku do domu jediný schod, ale... na tom schodě byla rohožka svařená s železných plátků, dlouhým fungováním a nevímčímvším zkřivená. Zakopl jsem o výčnělek snad půl centimetru, ale stačilo to. Skříň mi vyklouzla z rukou a - naštěstí z nevelké výšky - spadla na schod. Rachot... Zamčené dveře skříně najednou zamčené nebyly. Z vnitřku se vyvalily košile, bluzy, saka, svetry, spodky pánské i dámské, ručníky utěrky, ponožky, vložky a další textilie, které jsme neměli chuť prohlížet a klasifikovat, vše nikterak vyžehlené a ne zvláště moc čisté. Pod nimi ve skříni byly dvě klece na ovoce plné talířů, příborů, hrnků, sklenic, popelníků a váziček, většina z nich se značkou Restaurace a jídelny. Obrovská váha skříně byla vysvětlena. Jen chvilku jsem nad tím nadělením stál s otevřenou zubatkou. Uvědomil si, že Jaroušova bývalka myla nádobí a uklízela právě v Biersanatoriu.
Dal jsem jakobyskorokamarádovi dvě kila, a ubíral se k novému domovu. Cestou jsem se stavil v putyce, abych odevzdal klíče. Tácek už vypadal jako pětiletým dítětem namalovaný trávník, ale Jarouš mně ještě poznal. To nebylo dobré, což jsem si uvědomil v momentě, kdy mi škytavě sdělil, že chce pětatřicet korun na zaplacení toho trávníku, nebo že ze směny ještě odstoupí. Beze slova jsem se ušklíbl: to bych tě rád viděl, ty padavko, jak tu svou almaru budeš stěhovat zpátky, ale pak jsem si uvědomil, že blbce neradno dráždit. Řekl jsem jen: Dobře, zaplatil jsem za multikáru 120 kaček, klukovi dvě stovky, které jsi mohl mít ty a zbyla mi tu akorát dvacka. Máš ji mít, když mi slíbíš, že tu poslední skříň si odstěhuješ do bytu sám. Stojí na svobodárně pod schody. Kývnul, tak moc tu dvacku chtěl a tak málo věděl, k čemu se zavázal...
Odpoledne jsme už se synem hráli v obýváku kopanou. Neměli jsme do něj nábytek - to, co jsme užívali na svobodárně bylo rovněž podniku.
Měli jsme byt za 340 korun. Před třemi týdny jsme ho - poněkud vylepšený, ale o čtyřicet sedm let starší - prodali za devět set padesát tisíc...
Nejděte do takového kšeftu!
3 názory
Hodně rozvláčné. Na to, že slibuješ zá-ži-te-ček. Třeba "Svěřil se mi se starostí, která vyplynula z faktu, že se..." nee, to je prostě fádně nastavované souvětí. Hodně zbytečné vaty, která zpomaluje děj (bratrovi, což byl rovněž pěééékný vypečenec... on to ale žádný kamarád nebyl, víme?) Svobodárna "byla podniku" - brr, tady by to chtělo asi jiné sloveso, třeba patřila.
8hanko - ahoj. Já to četl též a myslím, že nemáč pravdu v jedné nedůležité maličkosti: 16+8=24 přesně. Vy počítáte koupelnu a předsíň za obytné prostory? (:-D
Není to bourák ale dobře se to čte. Konec trochu ujíždí, ale tím právě podtrhuje grotesknost příběhu...*
16+8+4+4=24?
(U nas sa do rozmerov bytu ráta aj chodba a WC:)
Ocenujem 340=950 000, to sa skutocne oplati:)