Arn Dresko VII. Pan Dresko

Venku se odehrávalo takový povětrnostní peklo, jakoby měl ráno nastat den posledního soudu.
Přikrčenej u zdi jsem kouřil už třetí cígo, když se ze tmy vynořila světla jeho osobního tanku.
Nevjížděl ani do garáže, ani do vjezdu k ní. Byl tak dychtivej najít svoji ženu mrtvou, že to zapíchnul u chodníku.
Vystoupil z auta a s ním vystoupil ještě někdo. Ten sviňák si vzal svědka. Liška šedivá mazaná.
Počkal jsem, až vejdou, típnul cígo a taky jsem z balkonu vešel dovnitř. Bylo fajn, že ložnice, ze který se šlo na balkon, byla přes chodbu do koupelny.
Zespoda jsem slyšel, jak tomu frajerovi říká, že se jenom pozdraví s manželkou a hned bude u něj.
Dveře do ložnice jsem nechal úplně otevřený a schoval se ve stínu. V koupelně se svítilo a starej šel tak jako tak najisto.
Zapálil jsem si další cígo, ještě než vyšel schody.
Číhal jsem jak ten vlk. Jen ze tmy zlověstně svítila místo očí špička mýho cíga.
Chtěl bych vidět jeho výraz ve chvíli, kdy uviděl vykrvácenýho kožeňáka na podlaze koupelny. Ten moment, kdy mu došlo, že je něco špatně; že věci nešly podle jeho plánu; že je dost možná v prdeli.
„Teď ti nejspíš začíná docházet, že seš v prdeli. Jen ještě nevíš proč,“ a namířil jsem na něj a odjistil pistoli. Jen, aby věděl, že ji mám. On u sebe žádnou nenosil.
Mlčel.
Mohlo by se zdát, že to bylo vyčkávací mlčení, ale nebylo. Podle mě se smiřoval s tím, že skončil a neměl k tomu, co říct.
„Co je to za frajera, co čeká dole?“
„Úředník… nemá s tebou nic společného,“ ani se na mě neotočil. Jenom zíral před sebe a nejspíš se snažil dát si dohromady, co se stalo.
„Máte v ložnici pouta?“
„Cože?“
„Nedělej se. Kde máte v ložnici pouta?“
„V šuplíku v nočním stolku.“
„Kde? Na který straně?“
„Na levé.“
Couval jsem k nočnímu stolku. Bylo fajn, že byl na tý straně, ze který jsem viděl do chodby. Bylo to pohodlnější, než ho úkolovat, jak má pohybovat se mnou tak, abych na něj moh celou dobu mířit.
V šuplíku jsem našel dvoje pouta s chlupatinou.
„Dobře ty…“
Já měl najednou děsnou chuť zavýt, abych mu ukázal, že já jsem ta šelma.
Zavyl jsem.
Byl to skvělej pocit, i když je mi jasný, že to bylo maličko šáhnutý. Nejlepší ale bylo, jak sebou lišák trhnul. Normální lidi běžně nevyjou, takže to bylo celkem pochopitelný. Hlavně to byl ale podle mě moment, kdy mu došlo, že se z toho nevykecá, že má co do činění s odhodlaným bláznem.
Trvalo to asi vteřinu, než ten jeho chudák vyběhnul, celej vyplašenej do patra.
Jak šel chodbou, nesměle se ptal do prázdna, jestli se něco nestalo.
Starej stál v koupelně a já naproti něj přes chodbu v ložnici. Mladej neviděl vůbec nic, takže šel dál ke světlu, který vycházelo z koupelny.
Přišel ke dveřím a tam uviděl starýho, kterej nehnutě zíral před sebe na mý dílo.
„Neotáčej se, kotě. Za nic na světě se neotáčej,“ řek jsem co nejklidnějším hlasem.
„Neotáčej se,“ zopakoval po mě pro mladýho starej.
A on se neotočil.
„Vaše paní je samo sebou v pořádku,“ i když to bylo zbytečný, chtěl jsem mu to říct.
„Samozřejmě,“ odpověděl.
Mladej tam jen tak stál. Na úředníka nebyl ani trochu vypasenej nebo nějak deformovanej. Byl dost podobně stavěnej jako já.
„Tak jo… Probereme to v obýváku.“
Bylo logický, že první pude mladej, protože stál v chodbě. Jenže to tele se nemělo k pohybu.
„Prdelko… běž. A neotáčej se.“
Jenže ten blbec místo aby se hnul, začal brečet. Já nesnáším, když někdo brečí. Nevím co dělat a je mi ho líto.
„Hele… můžeš tady stát a brečet a já tě rovnou zastřelím, nebo můžeš jít dolů a dělat, co ti říkám a nejspíš to přežiješ.“
„Seber se a běž!“ zasyčel starej a mladej šel.
„Tak je to správně, broučku, jen tak dál a všechno bude dobrý.“
Za ním šel tak nějak automaticky starej.
Já šel za nima. Ani jsem na ně nemířil. Jen jsem si hlídal starýho, aby něco nezkusil.
Po schodech jsme sešli naprosto příkladně. Mladej dělal všechno pro to, aby nezahlídnul nic jinýho než stěnu.
Mlčelo se, dokud jsme nedorazili do obýváku. Tam jsem hodil cígo na zem a zašlapal ho do koberce, což jsem musel pozděj nějak pořešit, ale byla to svým způsobem taková šťastná vychytávka. Drobnost, kterou bych jinak nejspíš nevymyslel.
Mladýho jsem poslal do rohu pro takový starožitný křeslo s opěrkama na ruce. Couval, když ho přinášel, aby se na mě nepodíval.
Starej si do něj sám od sebe sednul. Docela jsem obdivoval, jak spolupracoval, ale zároveň mě to znepokojovalo. Myslím, že to byl právě tenhle druh mrazivýho klidu, kterej mu zajistil jeho postavení. Tenhle klid vůbec nepůsobil klidně, ale děsivě. Šlo za ním vycítit tu neurčitou hrozbu. Hněv, o kterým nevíte, kdy ani jak se na vás snese.
Já se ale nebál. Byl jsem jenom lehce znepokojenej. Měl jsem totiž v plánu postarat se o to, aby už nikdy na nikoho nic nesnesl.
Hodil jsem starýmu pouta do klína.
„Přikurtuj, prosím, tady mistra k tý židli, kotě.“
 Připoutal ho.
„A teď se svlíkni,“ a on se zase k ničemu neměl.
„Řek jsem, že se svlíkneš. Víš, tys mě neviděl, ale jsem celej od krve, která není moje, a potřebuju čistý padnoucí hadry. Nesnesu, když mi něco nepadne a ty vypadáš, že máš mý číslo. Víc v tom není. Žádný čuňačiny tak se neboj a svlíkni to, prdelko,“ jenže ať jsem se snažil znít sebevíc drsně, starýmu neušlo, že se mi chvěl hlas. Poznal jsem to podle toho, jak se uculil. Bylo to nenápadný. Ten úsměv se mu přes obličej přehnal ve zlomku vteřiny, ale byl tam.
„Poslechni pana Dreska.“
„Slyšels, miláčku. Poslechni pana Dreska,“ a vrhnul jsem na starýho nasupenej pohled.
Mladej odhazoval svý oblečení na pohovku, dokud neskončil ve spodním prádle.
„Teď budu potřebovat klíče od auta.“
„V pravé kapse.“
„Vyndej je,“ řek jsem mladýmu a už ho neoslovoval nijak mile.
Vyštrachal je starýmu z kapsy a za zády mi je podal.
„Teď vyzkoušíme, jak pevný jsou ty pouta. Pořádně jima zavergluj.“
Mladej jima trochu zatřásl a starej se tvářil děsně chladně.
„Pořádně! Musíš je chtít urvat!“
Došlo mi, že to dost možná bude nějakej šunt, když jsme šli dolů po schodech, ale chtěl jsem je na starým vidět.
Mladej je urval jak pampelišku a starej dal na sobě poprvý znát opravdovej strach.
„Kde máte lepicí pásku?“ není nic jistějšího než lepicí páska, když chcete někoho pořádně spoutat.
„Nemáme,“ snažil se mi nakecat ten starej zmrd.
„Urvi i ty druhý,“ přikázal jsem mladýmu a on je urval úplně stejně lehce.
„Podíváme se do kuchyně.“
Starej nás vedl a mladej dělal všechno proto, aby se na mě nepodíval. Nebral jsem mu to, i když to už bylo zbytečný.
Samo sebou měl neskutečně honosnou kuchyň. Nejspíš bych se moh zeptat třeba sporáku, kde je lepicí páska a on by mi to řek. Všechno vypadalo děsně netknutě. Divil jsem se, že to není ještě zabalený nebo tak něco. Pochyboval jsem, že by tu kuchyň kdy použili, protože neměli žádnou služebnou.
„Hledej,“ zaúkoloval jsem mladýho,“ a vůbec se neser s nepořádkem.“
Šuplíky lítaly a jejich obsah frčel na zem, jakoby mu šlo o život a tohle mu mělo pomoct. Vážně se snažil. Když našel tu pásku, vrátili jsme se do obýváku, kde pořádně svázal pana domácího, a šli jsme přeparkovat auto do garáže.