Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seNa pokraj
09. 05. 2012
0
3
747
Autor
gootter
Kam až je ochotna zajít lidská mysl v touze po poznání sebe sama? --- Jedná se o povídku, kterou jsem napsal speciálně na soutěž na škole. Děj není podrobný. Omlouvám se za případné chyby, můj Word neopravuje ani čárku!
Probudil jsem se za ohromného leknutí. Srdce mi bušilo jak metalový bubeník, pyžamo jsem měl propocené a oči mě pálily od slunečních paprsků droucích se do pokoje skrz závěsy. Posadil jsem se. Hlava se mi zatočila. Pomalu jsem se znovu položil.
Co se do háje stalo? Zamyslel jsem se. Udělalo se mi ještě hůř, když jsem si uvědomil, že si nic nepamatuji. „Co?“ podivil jsem se nahlas. To abych se ujistil, že jsem nezapomněl mluvit. Bylo to ale velice zvláštní. Hlas, kterým jsem promluvil, jako by ani nebyl můj! Jako by ani nemluvil mým jazykem… vlastně – jakým jazykem?
Zakroutil jsem hlavou a pokusil se vstát. Moc mi to nešlo, ale nakonec se mi to povedlo. Trochu jsem se porozhlédl. Stál jsem v jakési ložnici, kterou jsem neznal. První co mě napadlo bylo, že se podívám z okna. Učinil jsem tak. Rozhrnul jsem závěsy a vyhlédl ven.
Venku sněžilo. Sníh se polehoučku snášel na brooklynskou ulici a slunce bylo vysoko na bílé obloze. Podíval jsem se na budík. Ukazoval 16.04. Nic jsem nechápal. Nadechl jsem se, když jsem v tom zaschlechl kroky. Rychle jsem se otočil. Dveře byly otevřené a chodbou se nesly kroky. Zněly velice nejistě, šly polehoučku. Stín osoby se přiblížil, po chvíli se zpoza rohu vynořil mladík s nagelovanými blond vlasy.
„Nazdar otče,“ promluvil a odhrnul si vlasy z očí. Zůstal jsem stát a nevěřil vlastním očím. Nevěděl jsem, co mám dělat. Smát se nebo plakat?
„Ehm… čau,“ pozdravil jsem ho. Syn si mě prohlédl pohrdavým pohledem a otočil se k odchodu. „To je všechno, co mi řekneš?“ zaimprovizoval jsem. Synátor se otočil.
„A co chceš jako slyšet? Probudíš se po tahu a chceš mi dávat kázání? Zajímalo mě jen, jestli jsi už vzhůru. Hele nezdržuj mě, jdu ven!“
Zapřemýšlel jsem. Takže jsem včera někde byl a trochu se to zvrhlo. Podíval jsem se na syna. Už byl na odchodu. Vždyť jsem ani nevěděl, jak se jmenuje!
„Počkej!“ Nezastavil. Šel jsem za ním. Dostali jsme se do kuchyně. Popadl jsem ho za rameno a otočil si ho k sobě. „Co chceš?“ vyštěkl na mě a podíval se mi do očí. „Chci vědět, kam jdeš,“ řekl jsem mu v klidu a doufal, že tak zjistím víc informací.
„Co ti je po tom! Kde si byl celých devatenáct let? Hm? Přijedeš si týden po mých narozenínách a myslíš si, že to bude okej? Mýlíš se!“ vyštěkl na mě a odešel pryč.
Zůstal jsem tam stát s očima zabořenýma do kuchyňské linky. Co jsem to za otce, jestli jsem svého syna nechal od narození samotného? A co jeho matka? Ta je kde?
Porozhlédl jsem se kolem a snažil se najít nějaké známky po ženské přítomnosti. Vše ale nasvědčovalo tomu, že v domácnosti žijí jen chlapi – špinavé talíře na lince i na stole, podlahu dlouho nikdo nevytřel.
Celé dopoledne jsem se snažil najít jakoukoli zmínku o své ženě. Našel jsem ji. Bylo to úmrtní oznámění. Skonala 7. 8. tohoto roku. Sedl jsem si na gauč v obývacím pokoji. Cítil jsem se opravdu zvláštně. Hodně prázdně. Probudil jsem se a nevěděl, co jsem a co jsem udělal. Teď jsem se to dozvěděl a bylo mi z toho na nic!
Náhle jsem uslyšel bouchnutí hlavních dvěří. Vstal jsem. „Potřebuješ ještě něco?“ ozval jsem se v domění, že se jedná o syna. Nikdo mi neodpověděl.
Polknul jsem a pomalu obešel roh. U vstupních dveří stál muž. Byl vysoký a starší. Jeho šedivé vlasy byly plné sněhu a hnědý kabát měl promočený. Přesto nevypadal na člověka, který prošel mrazem.
„Kdo jste?“ zeptal jsem se vyděšeně. Muž se pomalu vydal ke mně.
„Myslím, že už to stačí, Paule.“
Ticho. Pískot. Zima.
Nadecehl jsem se a otevřel oči. Hleděl jsem na kamenný strop s bílým světlěm, které se mi zařezávalo do očí. Podíval jsem se kolem sebe. Byl jsem připoutaný k nějakému elektrickému lůžku s dráty, které mi vedly z hlavy. Vedle mě stál muž. Viděl jsem rozmazaně, ale ihned jsem poznal muže, který přišel do mého domu. Měl na sobě brýle a bílý plášť. Počkat? Co se zase stalo? Připadal jsem si hodně zmatený.
„Víte, kde jste?“ promluvil velice dobrou angličtinou s lehkým ruským přízvukem. Odmítal jsem mu cokoli říct. Jen jsem se mu zavrtal do očí. Muž se podíval na hodinky. „Tentokráte to trvá déle.“
Pak to přišlo. Hlavou se mi náhle mihl temný obraz. Byl z války. Viděl jsem postřeleného vojáka. Byl to můj přítel. Další obraz se mihnul a za ním hned další! Zprvu jsem nechápal, ale pak mi došlo, že to jsou mé vlastní vzpomínky! A tuhle situaci jsem zažil už několikrát.
Jsem plukovník Paul Callman a můj tým byl vyslán na ruskou půdu, aby zjistil co nejvíce informací o ruských zbraních. Dostali jsme se ale do pasti. Celý tým chladnokrevně povraždili a mě zajali. Předali mě nějakému doktorovi. Jmenoval se Peter Dnim. Na půl rus, na půl brit. Začal na mě zkoušet nějaké hokusy pokusy, aby se mi dostal do hlavy a zjistil nějaké informace. Měl jsem ale pocit, že mě spíš mučí a náramě se baví. Jako minule, když jsem si musel projít tím peklem, které se událo na Západní frontě! Teď ale chtěli…
„Ten kód…“ zašeptal doktor, když zvedl hlavu od hodinek. Bylo mi špatně a mrzl jsem.
Podíval jsem se po místnosti. Vidění se mi zaostřovalo. Místnost byla malá a kamenná. Mé lůžko stálo naproti bezpečnostním dveřím. Vedle stál v pozoru voják a jen nečinně přihlížel. Na pravé straně seděl u stolu technik. Jen se usmíval a pořád civěl do počítače, ke kterému byly připojeny obě lůžka. Ano! I doktor rusobrit měl své lůžko, aby mohl sledovat to, čím mě mučil.
„Jasně jsem vám řekl, že vám kód nedám,“ zašeptal jsem a čekal, že vydechnu obláček páry. Nestalo se tak. Tohle všechno bylo nějaké jiné, než doposud. Doktor se podíval na technika. Zahlaholil něco rusky a oba se zasmáli. Pak se podíval na mě. „Je mi zima,“ oznámil jsem v naději, že situaci vyřeší.
„Ne, není.“
„C-co?“ nechápal jsem. Už jsem skoro necítil prsty u rukou. Doktor přišel blíž a narovnal lůžko do svislé polohy.
„Jenom si myslíte, že vám je zima. Za chvíli to přejde,“ řekl a posadil se na své lůžko. Znovu se podíval na technika. „Teď ten kód.“
„Ne! Já vám ho neřeknu. Nikdy!“ prostě jsem odmítal říct kód k tajné laboratoři na území Nového světa. Doktor zase něco prohodil rusky a zasmál se.
„Už jste řekl,“ řekl posměšně a přešel k počítači. „16031978.“
Udělalo se mi mdlo. Jak ho dokázal získat? Žádný jsem mu neřekl! Ani jsem se nemusel ptát a doktor mi už odpovídal. „16.03. To je čas, kdy jste se probudil. 19. To je věk vašeho syna, ne? 7.8. To je pro změnu den, kdy zemřela vaše žena. Samozřejmě jenom ve vašem… snu.“
„Nééé!“ Jak se to mohlo stát? Nechápal jsem to.
„Víte, když vám řekneme, že chceme kód, na co budete myslet?“
Zamyslel jsem se. No samozřejmě, že na kód. Mlčel jsem ale.
Doktor přikývl. „Pak už jen stačí vás zavést do virtuální reality a vaše myšlenky se promítnou jako… vždyť jste to sám viděl, ne?“
„Ty parchante!“ zakřičel jsem z plných plic. Měl jsem takový vztek. Možná, že větší vztek na sebe, než na něho! Proboha, jak jsem to jen mohl dovolit?!
„No, no, no,“ usmál se doktor, „ještě toho máme tolik před sebou.“
„Proč mi tohle děláte?“ zeptal jsem se zoufale a už ani nečekal na odpověď. Byl jsem stále promrzlý a nic nenasvědčovalo tomu, že se to zlepší. Doktor vrátil mé lůžko zpět do vodorovné polohy a sám se připojil ke svému lůžku. Zahleděl jsem se na kamenný strop a pomalu se nořil do neznámého světa.
Otevřel jsem oči. Do plic se mi vehnal čerstvý vzduch. Už jakou dobu jsem ležel ve vojenské nemocnici s průstřelem plic. Dnes by mě už snad mohli pustit. Sundal jsem si z obličeje kyslíkovou masku a zvedl si lůžko. Už mě to tu nebavilo. Zdálo se mi, že jsem z toho ležení unaven víc a víc.
Do místnosti vešel doktor a zamířil ke mně.
„Plukovníku Callmane,“ oslovil mě a zahleděl se do papírů. Pokyvoval hlavou, pak se na mě podíval. „Jak se cítíte?“
„Velice dobře, už mě to tu nebaví,“ poznamenal jsem s úsměvěm a doufal, že už mě opravdu pustí a já budu moci jet za rodinou.
„Tak v tom případě mám pro vás dobrou zprávu.“ Zpozorněl jsem. „Jste propuštěn.“
Ach jak se mi ulevilo. S úsměvem jsem přikývl a začal se těšit jak malé dítě. Doktor se ale netvářil nadšeně. Z kapsy vytáhl podlouhlou obálku a hodil mi ji na nohy.
„Rozkaz. Máte novou misi.“
Cože? Podivil jsem se. Mise? Vždyť teď jsem nic mít neměl ne? Sebral jsem obálku a otevřel ji. Opravdu. Mám se do čtyřiadvaceti hodin hlásit na velitelství kvůli nové misi.
„Myslím, že byste měl ještě odpočívat, ale…“
„Rozkaz je rozkaz.“
Ten den jsem jsem se ještě dostal do Washingtonu D.C. Bylo mi sděleno, že mě čeká mise na letadlové lodi Sparta za účelem odhalení ruského špiona. Nahodil jsem zaujatou tvář, ale ve vnitřku jsem běsnil. Měl jsem vztek, který se s každou další sekundou v generálově kanceláři zvětšoval. Chtěl jsem za svou rodinou!
Hned druhý den jsem chtě nechtě na loď nastoupil. Dostal jsem ubikaci a vybaloval si věci. Hlavou se mi honily nejrůznější myšlenky. Ovšem nejvíc mě tížila jen jedna. Už jsem se tak těšil, že pojedu domů, že znovu uvidím děti a svou ženu. A jediné, co jsem mohl, bylo napsat jim omluvný dopis, který mi musela armáda zkontrolovat!
Doufal jsem, že to na lodi přežiju a že to nebudé tak zlé. Začal jsem tomu věřit poté, co se ukázalo, že na Spartě sloužil můj kamarád major Lucas Peterson. A zřejmě on se dozvěděl o mém dočasném přeložení.
Ozvalo se zaklepání.
„Vstupte,“ zvolal jsem. Dveře se otevřely a vstoupil Lucas. S úsměvem zasalutoval. „Plukovníku!“ S bušícím srdcem jsem mu úsměv opětoval. „Majore.“
Potřásli jsme si rukou a přátelsky se objaly. Ani se mi nechtělo věřit, že ho vidím. Byla to už taková doba, co sloužil pod mým velením. Před několika lety ho zasáhly střepiny z ruské bomby. Měl jsem o něj veliký strach. A také jsem ho od té doby neviděl. Věděl jsem jen, že přežil.
Posadil jsem se na židli a Lucas zaujal místo na posteli. Zadíval jsem se mu do tváře. Byla posetá jizvami. Nejdelší se mu táhla od pravého ucha až po vršek hlavy, kde zabraňovala růstu jeho plavým vlasů. Vypadal hodně jinak. Nemyslel jsem jizvy, nýbrž jeho pohled, jenž vyzařoval jistou energii smíření, dospělosti, moudrosti a autority. Takového jsem ho neznal.
Lucas se na mě užasle díval. Zřejmě nevěděl, kde má začít.
„Jsem rád, že tě vidím,“ začal jsem a usmál se. Lucas přikývl.
„Dobrý co?“ řekl sklesle a ukázal na svůj obličej. Vypadalo to ale, že si už na to částečně zvykl. Přikývl jsem. „Hlavně, že žiješ. “
„Po tom co se mi to stalo, mě převezli do nemocnice. Drželi mě tam několik měsíců, pak mě ze dne na den přeložili sem. A nikomu jsem o tom nesměl říct!“ Podíval se na mě s omluvným výrazem. V jeho očích jsem zahlédl známku provinilosti.
„C-co tvoje žena?“ zeptal jsem se opatrně a doufal jsem, že žo nevyznělo moc tvrdě. Lucas ode mě odvrátil pohled a zadíval se na podlahu. Přikývl.
„Nic. Nic nevím. Nemůžeme se ani navzátjem kontaktovat. Prý se má dobře, ale…“
Ticho. Věděl jsem, jak se cítil.
„Jsem rád, že tě vidím,“ řekl nakonec a nečekaně vstal. Sundal si zelenou bundu a hodil ji na postel. Začal se potit. „Ehm… promiň,“ omluvil jsem se a znejistěl jsem, „nechtěl jsem…“
„To nic, musím se s tím smířit,“ přerušil mě.
Rozezněl se alarm. Byl jsem tu prvně, takže jsem vzhlédl k Lucasovi. „Poplach, musím jít!“ řekl a rychle vyběhl z místnosti.
Jelikož jsem byl přeložen na loď, abych odhalil špiona, poplachy se mě netýkaly - létat jsem stejně neuměl. Nedávný poplach se týkal útoků na nedaleké ostrovy.
Seděl jsem sám ve své ubikaci a všimnul si, že tu Lucas nechal svou bundu. Zvedl jsem ji a prohlédl si ji. Takovou jsem neměl. Na jednom rukávě byla nášivka Amerického letectva a na druhé Lucasovo jméno. Zkusil jsem si ji. Byla pohodlná a lehká. Vložil jsem ruce do kapes. V pravé jsem něco nahmatal. Byl to zmuchlaný papír. Zvědavost mi nedala. Vytáhl jsem ho a rozložil ho. Byl to dopis!
Pane X,
važí ženě jsme poslaly to, co ste chtel. Je v pořádku, nic ji není. Děti se máji taky fajn. Teď k věci. Vašim dalšim ukolem bu
Ach těch chyb! To musel psát nějaký cizinec. Druhá polovina papíru byla utržená. Dopis jsem si přečetl ještě jednou a nevěřil jsem vlastním očím. Rozum mi to nebral. Lucas, že je ten špion?!
„Ne,“ zašeptal jsem a papír jsem vložil do své kapsy. Lucasovu bundu jsem pověsil na věšák. Posadil jsem se a začal zvažovat možnosti.
Lucas přišel přesně tak, jak jsem čekal. Seděl jsem u stolu. Zbraň v pouzdře byla odjištěná a papír jsem svíral sevřen v pěsti. Nahodil jsem úsměv a sledoval dění.
„Nechal sis tu bundu,“ poznamenal jsem.
Lucas přikývl a sundal ji z věšáku. Podíval se na mě. „Málem mě sestřelili.“
„Debilní válka! Jako by to už nestačilo! Svět máme rozdělen na Ruskou velmoc v čele s Ruskem, Čínou a Korejcema. Na druhý straně tak zvaný Nový svět. Výbuchy, umírání, špionážství – to vše je na denním pořádku,“ sledoval jsem Lucase. Hlavně když jsem zmínil špionážství. Nepatrně sebou cuknul.
„No jo, třetí světová,“ lehce se usmál a přikývl. „Už budu muset jít,“ prohodil a vyšel z místnosti. Vstal jsem a šel pomalu za ním. Lucas byl v půli chodby, když se zastavil. Pomalu se otočil. Jedna ruka prohledávala kapsu u bundy. Jeho výraz byl zkřiven strachem. Můj výraz nevěřil tomu, co se děje. Zvedl jsem ruku s papírem a zamával jsem jím. Lucas polkl.
„To…“ zakoktal se.
„To co? Cos dostal za úkol od rusů?“ vyštěkl jsem na něj se zvýšeným hlasem.
„Co? Ale ne, to… nic to neznamená!“ zahulákal. Jeho hlas se mi zaryl do mozku. Sílil. Ticho. Pískot. Zima.
Klepal jsem se zimou. Hleděl jsem do kamenného stropu a nemohl se ani pohnout. Mráz byl tak silný, že mi připadal jako stovka nožů zabodávajících se do morku kostí! Ani nevím jak dlouho jsem tam ležel, přišlo mi to ale jako věčnost.
Pak jsem se začal vzpomínat. Má totožnost přišla stejně rychle jako to teplo. To úžasné teplo, které pomalu zaplňovalo mé tělo. Otočil jsem se. Doktor Dnim právě vytahoval jehlu z mé paže.
„Upadal jste do šoku, musel jsem zasáhnout,“ řekl a odložil stříkačku. Pak se mi zahleděl do očí. „Jak pokračuje hledání špiona, co?“ zasmál se.
„To není vtipný!“ zahulákal jsem a snažil se vyrvat z pout, jenže tělo bylo jakoby ochromené. „C-co… co jste mi to udělal?“ Doktor Dnim něco prohodil rusky a podíval se na technika. Oba se zasmáli.
„Dojímá mě vždy, jak si všichni myslí, že jsme jim něco udělali špatného.“
„A ne snad?!“ zahulákal jsem.
„Ne. My jsme vám udělali něco mnohem horšího. Necítíte to, nevnímáte to. Ale přesto jsme to dokázali,“ Dnimova slova se mi podařilo vstřebat až za dobrou minutu. Co mi udělal? Najednou se mě začínal zmocňovat prapodivný pocit, který říkal, že tu něco nehraje. Asi síla sugesce.
Doktor si vyčistil brýle o lem svého pláště a znovu se na mě zadíval.
„Co Lucas, jak dobrý je to přítel?“
Zaváhal jsem. Co ten chlap chce slyšet?
„Lucas je mrtví!“ zakřičel jsem. Tuto skutečnost jsem stále nedokázal překousnout. Lucas byl zrovna v mém týmu, když mě zajali. Doktor se zasmál.
„Ach jak dojemné. Samozřejmě, že je mrtví, ale já myslel, že přátelství trvá věčně, ne?“ řekl sladce. Vztek rostl. Měl jsem chuť ho chytnou kolem krku a skončit to s ním, ale nešlo to. Odvrátil jsem se pohledem. „Taky že jo,“ přikývl jsem a z očí se mi řinuly slzy. Slzy přátelství…
Znovu jsem otevřel oči. Stál jsem na chodbě na lodi Sparta a sledoval Lucase, jak odchází s bundou přes rameno. Zbraň jsem měl zajištěnou a v ruce jsem nic nedržel. Toho papíru v Lucasově kapse jsem si nevšiml.
Zářil jsem štěstím. Schledal jsem se konečně se starým přítelem. Bylo mi krásně. No nic. Práce čekala. Musel jsem najít toho špiona. Náhle se dostavilo deja vu a hlavou mi proletěl obraz jdoucího Lucase.
„Zajímavý,“ zašeptal jsem. Jako bych už věděl, kdo ten špion je, ale nemohl si vzpomenout. Z hluboka jsem se nadechl a odkráčel do kajuty.
Dostal jsem povolení napsat své rodině. Bohužel po staru. Sepsal jsem tedy pár řádek a zabalil do obálky. Vyšel jsem ven a chystal se odevzdal obálku velitelství, když v tom do mě vrazil nějaký vojín.
„Plukovníku!“ zasalutoval.
„Vojíne,“ oslovil jsem ho a čekal, co z něj vyleze. Podíval se nejdřív po chodbě a potom na mě. Jeho hlas zněl potichu a rozvážně.
„Pane, jste tu kvůli tomu špionovi, že ano?“
„Pšššt!“ zasyčel jsem a zatáhl ho do své ubikace. Zavřel jsem dveře a podíval se na vojína. Vypadal vyděšeně.
„Jak to víte?“
„Náhodou jsem zasclechl generála, jak o tom mluví, pane,“ odpověděl a o něco víc se narovnal. Tohle ale nebylo to, co mi chtěl sdělit.
„A dál? Proč jste tady?“
Vojín se nadechl. „Zjistil jsem, kde byste toho špiona mohl najít, pane.“
Zapřemýšlel jsem. Byl jsem na téhle lodi víc než týden a na stopu špiona ne a ne přijít. Pomoc by se tedy hodila. „Kde?“
„Podle všeho má tento týden službu nahoře na palubě, pane. Na zádi.“
Najednou mě něco napadlo. Byla to myšlenka děsivá, ani nevím, proč mě napadla. Přikývl jsem.
„Děkuji vojíne, kouknu na to,“ poděkoval jsem nepřítomě. Stále jsem zvažoval možnosti. Byla tu jedna možnost…
„Nemáte zač, pane.“
„Nikomu ani slovo.“
Rozhodl jsem, že zajdu za Lucasem. Dopis už jsem dal na velitelství a dlouho jsem ho neviděl. Navíc jsem se potřeboval na něco zeptat.
Zaklepal jsem na na kovové dveře.
„Vstupte!“ ozvalo se.
Vstoupil jsem. „Nazdar,“ pozdravil jsem. Lucas seděl u stolu a vyplňoval hlášení. Vzhlédl. „Čau, co tě přivádí na druhý konec Sparty?“ usmál se. Přesto vypadal nervózně.
Zamyslel jsem se. „No, přišel jsem jen tak pokecat, ale… vidím, že máš práci,“ zatvářil jsem se zklamaně. Lucas neochotně přikvl. „Jo, musím to dodělat. Večer mám službu na zádi.“
Jako by do mě uhodilo. Tak tohle jsem nečekal. Odpověď, kterou jsem chtěl dostat mi přišla jako zázrakem naproti. Ovšem neudivila mě jen ona náhoda, ale i zvláštní pocit, který jsem náhle měl vůči Lucasovi. Bylo to podezření. Vůbec nevím proč, ale začínal jsem ho podezřívat.
Na této lodi jsem byl jen za jedním cílem. Vypátrat špiona. Všechno ostatní muselo jít stranou. Řekl jsem si, že se po setmění vydám na záď. Snad abych Lucase usvědčil, snad abych ho vyloučil z podezření. Už jsem sám sebe nechápal.
Setmělo se a já vyrazil. Schoval jsem se za F-5ky a sledoval dění. Světla poteměla, aby náhodou nepřitahovala pozornost rusů. Vykročil jsem. Loď byla rozhlehlá, a tak jsem se co nejdřív vydal na záď.
V záři měsíce jsem začal rozpoznávat osobu na zádi. Zřejmě to byl Lucas. Zahnul za řadu stíhaček a obešel ho. Opravdu! Byl to Lucas a držel v ruce svítící zařízení, které se dalo takhle na dálku těžko rozeznat. Dnes už je všechno tak malé!
Nadechl jsem se a dodal si odvahu. Vykročil jsem. Cestou jsem si odjistil zbraň a rohlédl se, jestli nás někdo nesleduje. Vše se zdálo být vpohodě.
Jak jsem se blížil, tak Lucas spozorněl. Schoval zařízení a vytáhl zbraň.
„To jsem já, Lucasi!“ křikl jsem.
„Co? Co tu děláš?“ zeptal se udiveně. Nevěděl jsem co na to říct.
„Ehm… co tu děláš ty?“ a ukázal jsem na Lucasovu kapsu. Lucas ji nenápadně zakryl rukou. Dál mi hleděl do očí s nataženou zbraní. Tu nehodlal zřejmě položit.
„Lucasi? Odlož tu zbraň, prosím!“ nechápal jsem. Vždyť jsme nejlepší přátelé!
„Promiň. Proč bys tu jinak byl? Zjistils to, co?“ poslední větu řekl sklesle. Myslím, že už to věděl, jen se chtěl ujistit. Přikývl jsem a opatrně přesunul ruku ke zbrani.
Odmítal jsem tomu uvěřit! Můj nejlepší kamarád tu stál a mířil na mě zbraní. Ke všemu to byl ruský špion! Myslel jsem, že ho znám, ale spletl jsem se. Nebo se změnil za ty měsíce, co jsem ho neviděl?
Hleděli jsme si do očí, když v tom přístroj v jeho kapse zapípal.
„Je… je pozdě,“ hlesl, „a ty o tom víš!“ nabil si zbraň.
Mě jako by polili studenou vodou. Na nic jsem nečekal a vytáhl svojí zbraň. Schoval jsem se za stíhačku. Výstřel. Lucas vystřelil. Vyskočil jsem na křídlo, aby mi nebyly vidět nohy. Podíval jsem se skrz kokpit. Lucas stál s napřaženou zbraní a kontroloval přístroj. Pak vzhlédl.
„Já za to nemůžu, Paule!“ zakřičel.
„A kdo za to může? Co se stalo, Lucasi?“ zahřměl jsem. Bylo mi k pláči. Můj nejlepší přítel po mě vystřelil. A nedělalo mu to sebemenší problémy. Napřímil jsem se, zamířil. Nevystřelil jsem. Nemohl jsem. Lucas vystřelil. Dvakrát. Kulky mě minuly jen o centimetry. Nevěděl jsem, co mám dělat! Na tohle jsem připraven nebyl! Na tohle mě neškolili!
„Lucasi, můžeme to ještě urovnat!“
„Urovnat co? Víš, že tahle loď je nejblíž Ruské velmoci? Jsme hrozbou!“ zakřičel. V jeho hlase jsem vycítil strach. Pak mi to došlo. Co to udělal?
„Lucasi! Cos to udělal?“
Nikdo neodpověděl. Napřímil jsem se. Lucas stál napřímený a s hlavní u spánku. Ne!
„LUCASI!“ rychle jsem seskočil z křídla a oběhl stíhačku. Lucas se na mě podíval. Pak na mě zamířil. Znovu. Teď jsem dostal opravdový strach. Věděl jsem, že vystřelit dokáže. Já ne, a to zase věděl on.
„Za chvíli tu budou,“ zašeptal. Zakroutil jsem hlavou. To není prostě možné!
„Lucasi, proč?“ zeptal jsem se slabým hláskem. Schopnost mluvit jakoby se vypařila. Stejně jako schopnost racionálně uvažovat. Stál jsem tam se zbraní v ruce, se kterou jsem dokázal mířit leda tak na zem. Naproti mně stál Lucas v plné síle. Bylo to děsivé. A smutné. K pláči. Ano, chtělo se mi plakat.
„Proč?“ opakoval Lucas. Přístroj znovu zapípal. „Zbývá minuta,“ nejistě se usmál. Jeho zbraň se ani jednou nezaklepala. Copak nic necítí? Copak si nepamatuje co jsme spolu zažili?
„Proč to neuděláš?“ ozvalo se. Nebyl to Lucas. Náhle se rozsvítila světla. Loď vypadala jako ve dne. Rozhlédl jsem se. Nalevo odemě stál muž. Měl na sobě bílý plášť a mluvil výbornou angličtinou s drobným ruským nádechem.
„Je to přítel!“ vzlykl jsem. „Já nemůžu!“ zamával jsem zbraní a nakonec ji zahodil.
„Je to zrůda! Chce tě jen zabít. Nezáleží mu na tobě a nikdy nezáleželo,“ zasmála se osoba. Teď už mi slzy tekly proudem. „Ne, lžete!“ zakřičel jsem a otočil jsem se na Lucase.
„Je to zrůda! Chce tě jen zabít. Nezáleží mu na tobě a nikdy nezáleželo,“ zasmála se osoba. Teď už mi slzy tekly proudem. „Ne, lžete!“ zakřičel jsem a otočil jsem se na Lucase.
Padl výstřel. Kulka se mi zaryla do ramene. Podíval jsem se na přítele. Stál tam s pevným výrazem. Stál tam úplně jiný člověk, než kterého jsem znal. Jiný člověk, než byl ten, se kterým jsme v létě grilovali na zahradě. Ten umřel někde v těch zákopech.
Další výstřel. Zasáhl mě do krku. Svalil jsem se k zemi. Krev mi tekla proudem. Jak to mohl udělat? Tohle… jsem si nezasloužil! Nahmatal jsem zbraň a uchopil ji pevně, jak to jen šlo. Byla těžká! Těžší než jindy. Ale zvedl jsem ji. Namířil jsem na Lucase. Ten člověk mě zranil! Já mu věřil, měl jsem ho rád jako bratra a on mě zradil. Přesto jsem se zahleděl do jeho modrých očí. Doufal jsem, že v nich spatřím ten záblesk laskavosti a přáteství. Že v nich spatřím Lucase, jak se směje mému vtipu nebo Lucase, jak objímá svou ženu. Nic z toho.
„Zmáčkni to! Je to podlej hazjl! Víš, že si to zalsouží!“ hřměla mi do uší mužova slova. Začal jsem ho za ně nenávidět. Ne, nevěřim tomu. To není možné. Chtěl jsem přesunout zbraň na něj, ale už to nešlo, neměl jsem sílu.
Výstřel. Dostal jsem to do břicha. Na nic jsem nečekal. Vystřelil jsem. Znovu. Znovu. Muž se smál, jeho smích se nesl ozvěnou, stejně jako další výstřely. Pomalu zanikaly ve tmě. Jako já. Že to byl ale krásný život, pomyslel jsem si, když jsem tam ležel v slzách a krvi. A tak jsem pomalu zavřel své zmáčené oči.
Lítost. Smutek. Samota. Žal. Žal těžko popsatelný! Slzy mě táhli dolů do temntoty. Ještě jsem zaslechl ránu ruských bomb, jak padají na loď. Bylo mi to jedno. Bylo mi to všechno jedno. Ach Lucasi…
Hlavou mi ještě bleskl obraz. Útržek dávné vzpomínky. Obraz kamenného stropu.
Do plic se mi vehnal čerstvý vzduch. Vzduch s vůní listí, trávy a dřeva. Otevřel jsem oči. Hleděl jsem do zelené koruny stromu. Slyšel jsem, jak šumí a jak v ní zpívají ptáci. Je tohle nebe? Pomyslel jsem si. Jestli ne, tak co tedy?
Rozhlédl jsem se kolem. Ležel jsem pod stromem na rozlehlé louce. A o kmen stál opřený známý muž!
„Co?!“ vykřil jsem a rychle jsem se postavil na nohy.
„Problém,“ prohlásil doktor Peter Dnim. Neměl na sobě bílý plášť a brýle jako vždy. Vypadal mladší, měl bílou košily, šedé kalhoty a botasky. Vypadal jako hodný člověk.
Ovšem hodný nebyl! „Co jste mi udělal? Jděte pryč!“ ustoupil jsem o krok, sebral jsem ze země klacek a začal přecházet zprava doleva.
„Je po všem, Paule,“ řekl laskavým hlasem. Nevěřil jsem mu.
„Jsem zase v jedné z těch vaších… vizí?“ zhrozil jsem se modlil se, aby ne.
Peter zakroutil hlavou. „Ne, nejsi.“
„Nevěří vám!“
„Když jsi tam byl, uvědomoval jsi si to? Nebo jsi žil jiný život?“ doktor Dnim pozvedl obočí. Měl pravdu. Doposud jsem si neuvědomoval, že jsem byl v té vizi, nebo jak bych to nazval.
„A co po mě chcete, kód jsem vám dal!“
„Ne. O kód mi nikdy nešlo, věř mi.“
„A co Lucas? Co to s ním mělo znamenat? To vaše zjevení!“ zakřičel jsem. Lucas byl můj přítel a teď, když jsem pryč z té hnusné vize vím, že to nebyla pravda. A ani nemohla. Lucas umřel, když mě Dnim zajal. A byl to opravdový přítel, to co mi udělal Dnim, on by nikdy neudělal!
„Lucas?“ doktor se napřímil a zapřemýšlel. Vypadal přesně jako někdo, kdo se snaží někomu jinému oznámit smrt blízkého. „Paule, Lucas prostě neexistuje.“
Zalil mě pot. „Jak neexistuje? Byl se mnou v těch zákopech!“
„V jakých zákopech?“
Tady už přestávala legrace. „Nedělejte si ze mě legraci,“ řekl jsem skrz zaťaté zuby. Doktor se nadechl a o krok se přiblížil. Ustoupil jsem a klacek jsem zvedl víš.
„Zákopy, Lucas, kamenná místnost, technik, lůžka. Všechen tvůj život. Neexistuje.“ poslední slovo jako by se neslo ozvěnou. Neexistuje. Neexistuje?! Teď jsem to nechápal vůbec.
„Ale vždyť já jsem skutečný!“ nebo snad ne? Tomu jsem ale odmítal věřit.
Peter Dnim zakroutil hlavou. „Ne, nejsi skutečný ani ty, ani já a tohle místo.“
Ahá! Tak přeci jenom další vize! Věděl jsem to. „Vize?“
„Ne tak docela. Není to moje vize. Ty vize nikdy nebyly moje, já je nevymyslel, já je nikdy na tobe nepoužíval,“ doktor se zdál být zamyšlený.
„A co se tu teda děje? Jakej je ten problém?“ zajímal jsem se a čekal, jaké překvapení mě ještě čeká.
„Problémem jsi ty. Ty jsi tu neměl být. Měl jsi prostě zemřít.“
Zemřít. Já jsem měl zemřít?! „Co? Já jsem ten problém?!“ křičel jsem. Začal jsem být nervózní. Tohle přece nemohla být pravda!
„Nech mě to prosím vysvětlit. Hezky od začátku, ano?“
Zamyslel jsem se. Vyslechnout vysvětlení situace. Na tom nemůže být nic špatného, ne? „Dobrá,“ přikývl jsem a klepal jsem se po celém těle.
Dnim začal.
„Jedná se o výzkum. Vědci zkoumají lidskou mysl a mozek. Chtějí aktivovat zbylou část mozku, což se mimochodem povedlo. Na úrovni snu vytvořili tebe. Něco jako prostředek, pomocí kterého se to všechno podařilo. A taky jeden počítačový program, který by jim sděloval informace o průběhu a zároveň, který by dokázal ten mozek usměrnit k jednomu cíli. Vytvořili tedy mě, já jsem počítačový program.“
Doktor se odmlčel. Nemohl jsem tomu uvěřit. Počítačový program? Doktor pokračoval. „Teď bylo potřeba to všechno spojit dohromady. Vytvořili zcela logický příběh o tvém uvěznění a o mé úloze v něm. Všechno do sebe logicky zapadalo. Chtěl jsem kód. Byla válka. Na této úrovni byl jediný cíl. Vyburcovat emotivně mozek tak, aby aktivoval své zbylé části. Ve snu to jde mnohem lépe. Stvoření nejlepšího přítele a jeho zrady byl zdařilý nápad. Jen si vzpomeň na ty vize. Nebyly trošku absurdní?“
Přikývl jsem. V tomhle měl také pravdu. Až teď jsem si uvědomil ty náhody. Já a Lucas na jedné lodi, okamžité oběvení papírku s dopisem a tak dále. Jo, bylo to absurdní.
Doktor jel dál.
„Jackova mysl, což je mimochodem vědec, kterému patří hlava, ve které jsme, to neměla vydržet na snové úrovni a měla poskočit výš. O hodně výš. Až sem, na skoro samotnou hranici mezi životem a smrtí. Jenže, ty jsi tu být neměl. Měl tu být Jack, se kterým jsme měli podle plánu postoupovat dál.“
Znovu jsem se zamyslel. To co doktor povídal znělo docela věrohodně, ale přesto. To musí být omyl. Určitě je to nějaká další finta!
„Tak to… je ta největší blbost, jakou jsem kdy slyšel!“ pustil jsem ze sebe. Tak já, že jsem jen výplod fantazie? „K čemu by tohle všechno bylo?“ zajímal jsem se a byl jsem zvědav, co mi doktor odpoví.
„Vědci chtějí zaklepat na bránu Smrti.“
Jen jsem vykulil oči. Proboha! Já jsem snad ve zlém snu. „Proč by tohle někdo dělal? To by musel bejt blázen!“
Doktor se usmál. „Neumřel by, protože neumřelo jeho tělo. Tělo by ho prostě táhlo zpět. Věř mi,“ doktor se zatvářil prosebně.
Přesto se mi zdálo, že to je přitažené za vlasy. Zahodil jsem klacek a porozhlédl se kolem. Dal jsem na instinkt a uznal doktora neškodným. Nevypadal na nějakého cvoka. Alespoň už ne teď.
Kam jsem dohlédl byla louka porostlá řepkou olejkou. Byl jsem obklopen mořem žluté. Jen dolů mezi skály vedla cestička. Otočil jsem se na doktora. Pořád jsem byl nejistý. Přeci jenom vidět člověka, který vás nutí zastřelit přítele, jak se tváří přátelsky, je i na mě moc.
Vypadalo to na krásný den, když se v mžiku zatáhlo. Modrá obloha se změnila na tmavou smrt. Podíval jsem se na doktora. Ten nechápal. Rozhlížel se kolem sebe, když v tom spatřil něco, co stálo zřejmě za mnou. Jeho pohled mě vyděsil.
„Co se…?“ otočil jsem se. „Proboha!“
„Přesně.“
V tom žlutém poli stálo sedm postav. Sedm vysokých postav zahalených v černých pláštích. Stáli tam s kápí přes hlavu, a i když jim nebylo vidět do obličeje, šel z nich strach a respekt.
Pak se začali sunout dopředu. A spustil se déšť.
„Tak jo, bude lepší zmizet,“ podotkl Dnim a váhavě začal přecházet k cestičce mezi skálami.
„K-kam? Tam?“ nepřipadalo mi to jako dobrý nápad jít někam dolů. Zřejmě k bráně smrti.
„Pojď, musíš dokončit to, co měl udělat Jack. Možná ho po cestě najdeme.“
No ten se snad zbláznil ne? Já že mám dokončit nějaký bláznivý úkol? Do háje, vždyť mě tohle hlava ještě nevzala. Takových zvratů najednou. Bolestných zvratů.
„Jdeme,“ hlesl jsem nakonec a běžel za doktorem.
Bahno mi cákalo pod nohama a byl jsem úplně promočený. Utíkali jsme někam do skal. Cestička klesala, zatáčela, místy zase stoupala, byla nekonečná.
Po deseti minutách se skály rozestoupily a mě se nabýdl ten nejúžasnější pohled. Jako bych se vrátil o dva tisíce let zpět. Dole v údolí leželo hotové antické město. Co město! Stát. Antické budovy, chrámy, to všechno leželo tam dole, kam oko dohlédlo. A co bylo zajímavější? Dole byli lidé. Drobounké tečky chodily po náměstích sem a tam. A nevadil jim ani déšť.
Podíval jsem se na doktora. Jen zíral.
„Tak tohle je první opravdový oběv,“ hlesl. Vzadu se z cesty skutálel kámen. Oba jsme se otočily. To zřejmě jen déšť podmáčel půdu.
Šli jsme dál. Cesta se stáčela dolů po strmé skále. Za nedlouho se cesta vyrovnala a my stanuly na široké dlážděné cestě přímo k mohutné bráně.
Zablesklo se.
Po straně cesty se zjevilo nespočet známých děsivých postav v pláštích. Měl jsem za to, že to jsou andělé.
„Ehm… to jsou…“
„Andělé, ano. Ale ne tvoji, Jackovi. Vycítili tvou přítomnost,“ sdělil Peter Dnim „Já dál nemohu,“ řekl a opřel se o vzduch před sebou. Jakoby mu ve spadnutí bránila neviditelná stěna. „Prostě sem nepatřím, jsem jen program.“
„Já sem ale patřím!“ zahulákal kdosi. Z cesty nahoře sbíhal dlouhovlasý mladík.
„Jacku!“ vykřikl doktor překvapeně a uvolnil mu cestu. Jack doběhl ke mně. Podíval se mi do očí. „Ty jsi Paul?“ zeptal se nechápavě.
Přikývl jsem. Tak tohle byl ten muž, kvůli kterému jsem údajně vznikl?
„Já jsem Jack. Ty jsi tu ale být neměl, co se stalo?“ otočil se na doktora.
„Stala se nějaká chyba. Místo tebe se oběvil on, řekl jsem mu pravdu,“ vysvětlil Dnim.
„Krutou pravdou,“ hlesl jsem a snažil se vypadat silně, i když to moc nešlo.
„Tohle se nemělo stát, ty jsi měl umřít na tý lodi.“ Jack kroutil hlavou.
„Díky,“ pronesl jsem. Cítil jsem se uraženě, když jsem tohle slyšel. Měl jsem tam prý umřít! Ale přežil jsem a je z toho náhle problém.
„Běžím za váma už od shora,“ řekl Jack a rozhlížel se kolem.
„My jsme počkat nemohli, šli proti nám andělé,“ vysvětlil doktor. Já jen přikývl, nevěděl jsem, co teď příjde a ani jak to dopadne. Věděl jsem jen, že můj osud byl předem daný. A já ho obešel, pomyslel jsem si a lehce se usmál.
„Tak běžte oba,“ řekl doktor a pokynul hlavou na bránu.
Podíval jsem se tam. Bylo těžko uvěřitelné, že za touhle bránou je smrt. To nebe v podobě antického města.
Jack přikývl. Já jsem přikývl. Oba jsme vyšli.
Stačilo udělat pár kroků a déšť přidal na síle. Pláště andělů začaly vlát. Jejich hněv sílil. Podívali jsme se s Jackem na sebe.
„Poběžíme,“ hlesl. Přikývl jsem.
Rozeběhli jsme se. Začalo se blýskat. Hromy byly silnější a silnější, andělé přicházeli blíž a blíž. Pak se to stalo. Dorazili jsme k velkolepé masivní bráně. Jack zabušil. To už byly andělé rozhněvaní naplno. Směrem od nich se začal nést podivný šepot. Jazykem podobným latině. Nerozumměl jsem tomu. Bylo ale patrné, že jsou hodně naštvaní.
Pak se brána otevřela. Uprostřed stál jeden anděl. Já a Jack jsme couvali, jak se blížil. Když byl metr před bránou, sundal si kápi a odhalil svou tvář. Byl to starší muž s prošedivělími vlasy. Pod černým pláštěm se blýskal bílý plášť. Tohle byl nějaký vůdce.
„Tohle je nepřípustné!“ zvolal dokonalou angličtinou. „Na prahu Smrti se oběví dvě vědomí z jednoho těla! To už je věda tak daleko, aby ničila dílo boží?!“ zahulákal a prohlédl si nás.
„Je to jen… experiment,“ vysvětlil Jack.
„Experiment! To není možný! Dobrá tedy. Dál oba jít nemůžete. Z těla nemůžou vyjít dvě vědomí za bránu Smrti. Předpokládám, že vaše tělo ještě žije, takže ten, kdo projde branou, nemůže se vrátit zpět. Ovšem, dva se probudit také nemůžete. Jeden musí pryč, rozhodněte se!“ pronesl vůdce na prahu Smrti a ustoupil stranou. Hodlal počkat, než se domluvíme.
Dostal jsem strach. Otočil jsem se na Jacka. Ten se tvářil vyděšeně víc než já. Pustili jsme se do sebe. Složil jsem Jacka k zemi a dal mu pěstí. Nepomohlo to. Jako by se ho moje pěst ani nedotkla. Jack zřejmě vycítil nebezpečí. Začal se rvát jak o život. No. Vážně o život. Překulil mě na záda a začal mě za nohy táhnout k bráně. Zapojil jsem břišní svaly a stáhl Jacka k sobě na zem. Postavil jsem se a pro změnu táhl Jacka já. Dostal jsem se až na práh. Popadl jsem Jacka za paže a postavil ho na nohy. Chytil se mě, takže jsem ho nemohl strčit. Zapomněl ale, kdo tu má vojenský výcvik. Použil jsem speciální chvat, roztáhl mu paže a kopnul jsem ho na druhou stranu. Spadl na zem a podíval se na mě.
„Takhle to skončit nemělo!“ zakřičel panickým hlasem. Bylo mi jasné, že takhle to nikdo neplánoval. Nikdo neplánoval, že vědomí vytvořené pro speciální účel nakonec zvítězí.
Andělé se v mžiku nahrnuli do brány, aby znemožnili Jackovi utéct. Vůdce se na mě podíval a pokývnul hlavou. „Nevíte, s čím si zahráváte, sem už nechoďte.“ Pak mě cosi chytlo za krk a já se znovu probudil.
Už jsem se lek, že jsem v doktorově kamenné místnosti. Nebyl jsem. Byl jsem v rozhlehlé laboratoři plné přístrojů a vědců. Přede mnou stál starší muž v bílém plášti, s šedými vlasy a brýlemi na nose. Jmenovka ukazovala, že se nejedná o Petera Dnima, ale o Charlese Smithe.
„Co se stalo, Jacku? Dnim přestal posílat informace,“ zeptal se ohromeně.
„Já jsem plukovník Paul Callman,“ představil jsem se. Z tváří všech přítomných se vytratil úsměv. Pak jsem se zahleděl do svého odrazu v nejbližší obrazovce. Koukala na mě ohromená Jackova tvář.
3 názory
Patrik von Oberklee
09. 05. 2012
No, tak první věta je teda hrozivě napsaná: krom toho probuzení + ztráta paměti není zrovna originální expozice.