Ztracená

 

Prostřízlivělá noc, v naší hospodě.

Už zase.

Prostřízlivělá noc, u našeho stolu.

Už zase.

 

Ještě nás tu cítím – náš smích.

Smutek.

Radost.

Slzy.

Ale hlavně ten smích a radost z nás.

 

Repráky hrajou primitivní songy, bez nápadu

bez melodie,

beze smyslu.

Ale to mě nemůže vyrušit.

Protože ty tu jsi všude. Držím Ti ruku. Zapaluju Ti cigaretu. Hladím Tě po vlasech. Odháním od Tebe místní štamgasty.

Vidím, jak se směješ. Vidím, jak se tvé oči smějí.

Tvé šťastné oči nikdy nezapomenu a vždy je poznám.

Vidět tvé oči smát se jsou ty nejkrásnější chvíle.

Jsou světlem mého života.

A ty svítíš jen pro mě.

 

Ale o pár let později už tu jsi jen na pár večerů – těch, které ostatní nepochopí.

Kdy je bar můj nejlepší kamarád,

kdy jedině můj život dává smysl.

 

Kdy vidím, jak se věci můžou zkazit.

Chtěl jsem všechno.

Být tvůj muž,

být otcem Tvého dítěte.

 

Ale nechal jsem Tě odejít, jen tak, bez boje.

Nechal jsem se od Tebe Tebou odehnat.

Přesně tak, jak jsi chtěla.

Přesně tak, jak jsi nechtěla.

Tehdy jsem nepochopil.

 

A teď?

Máš krásnou holčičku.

Máš pěkný dům.

Máš dobrého manžela.

Máš všechno, o čem jsme snili dlouho do noci.

A z čeho jsi mě vynechala.

 

Nestojím o tipy.

Kritizujte, jak chcete.

To není a nemá být umělecké dílo.

 

Jen vyznání.

Jen prostředek, jak říct:

 

Chybíš mi, lásko

---