Dokumentace k hororu pro Pomerančovou

                Ponuré katakomby vlastního ducha. Cigáro u stolku a zbytek kafe, který si šetřím, abych si nemusel dělat nový. Svět za oponou, jo to bude facebook.

                Přesně jak to bylo na obraze. Metafory a znamení jsou již úplně všude, přichází konec světa a Šedosvit nebude rád, až to uslyší. Na obraze, kde psi sice nehrají karty, ale kde je maškaráda, herci na podiu, ale jsou ukrytí za oponou. Mistrovské dílo – a když oponu seškrábete, uvidíte herce. Můžete si je postupně přidávat do přátel, seškrábávat jednoho za druhý. Je libo klauna? Vdavekchtivou Dorotu? Hrobníka?

                Moje duše je modrá a nikdo na mě nemůže křičet, protože to nemám rád a necítím se dobře. Jak to vím s tou duší? Těžko říct, prostě to tak nějak tuším. Možná taky mění barvu. Chtěl jsem napsat horor, ale když jsem vymyslel zápletku tak jsem si uvědomil, že to prostě popsat nedovedu. Chtěl jsem udělat radost Pomerančové, protože má horory ráda. Přečetla by si to a já bych měl radost, kdyby se bála. Problém je, že do všeho vstupuje moc postav a každá má právo na život, problém je v tom, že hlavního hrdinu provází Věrnopes, což je vlastně jeho žena a on se to dozví díky tomu, že je chvíli jelenem, který naslouchá králi lesních lidí.

                Odstavec.

                Problém je v tom, že to všechno se mu zdá, ale v reálném světě se to všechno odehrávalo ještě podivněji. Posuďte sami :

            Vyšel jsem z lesa a dorazil k opuštěné silnici. Po ní jsem došel k opuštěné stodole, ukryl se v ní před deštěm a brzy únavou usnul.

            Co jsem ale nezmínil, byl spánek. Sny se mi totiž stále zdály.

Víte o nějakém důvodu, proč by měl být překvapený, že se mu stále ještě zdají sny? Vymyslel jsem ho.

            Koma, amnesie. Dvě slova, která vám prozradím hned na začátku příběhu, aby vás na konci nevyrušila nečekaná pointa.

                Všechno má jasné obrysy, kdyby král lesních lidí nebyl tak trochu psycholog amatér, nebo možná spíš psychopat :

...Král se pousmál.

            „A pak ježci...“ Poznamenal téměř tiše.

            Ano, ježci! Vzpomněl jsem si. Měli jsme dva ježky se spoustou bodlinek. Hladil jsem je po těch bodlinkách a pozoroval jejich čumáček. Moje žena se jich stranila, skoro žila, jakoby neexistovali.

            „A pak na ty ježky omylem šlápla.“ Král lesních lidí se na mě opět pronikavě zadíval. Opět ten samý pocit, duhovka - střeva - mícha – mozek... „Ale oni to nebyli tak úplně ježci, že?“

            Jistě, nebyli. Byla to moje milenka. Zrzavá svůdnice, která přišla...

A jeho žena, je úžasné, jak živé vzpomínky má člověk při snění v komatu. Myslíte, že je v komatu možné snít?

Měla ty bílé šaty, tmavé vlasy spletené do dredů, modré oči a plné úžasné rty, jejichž úsměv vás okamžitě poslal na lavičku před chaloupku z mechu, do prosluněného dne plného úžasného opojení a i když se usmívat přestala, stále si ještě v duchu povídáte s duhovou veverkou při poháru vychlazeného mojita.

                Pomerančová mohla mít vpravdě skvostný horor, kdyby se to celé nepokazilo. Měla to být procházka lidskou myslí s bestiálním odhalením na konci, ve kterém bude figurovat přerostlá zombie s karhavýma očima, věrnopes nepomůže a Pomerančová bude mít husí kůži po celém svém vystrašeném těle ještě půlku dílu strašidelného seriálu Bojíte se tmy, ovšem za předpokladu, že půlka dílu strašidelného seriálu Bojíte se tmy trvá následujích sedm neděl a poté až do smrti.

                Docela mě nedávno pobavil vtip s Václavem Havlem, který říká, že všichni jsou blázni, jenom on je letiště. Mohl bych napsat horor, ve kterém do ruzyňského letiště vstoupí duch Václava Havla, ale zrovna má blbou náladu a tak tam všechny neuvěřitelným způsobem sere. Na místě by došlo k několika podivným událostem a když by Václav Klaus letěl do Ugandy vysvětlit svůj omyl, že planeta tedy červená, nikoli modrá, odskočil by si na letištní toaletu, kde už by čekal mladý steward.

Další děj je již předvídatelný, neuvádím ho vzhledem k pronikavé inteligenci Pomerančové, která by se mohla cítit dotčena, pokud bych zdlouhavě vysvětloval něco, co si může rychle domyslet.

A to by se nelíbilo ani Šerosvitovi, což by v hororu byl záhadný kouzelník s karhavýma očima, ale realita je bohužel mnohem prozaičtější. Šerosvit je můj imaginární přítel a bylo by nevhodné, abych ho nezmínil.

 Pustil jsem icq, abych se zeptal Pomerančové, jestli nevadí, když zde zveřejním některá fakta týkající se hororu, který se pro ni snažím psát a doplním to o zajímavé souvislosti. Bohužel není online, ale vyskočilo na mě okno s nějakou reklamou. Vždycky když pustím icq a vyskočí to okno, tak ho zavřu a nikdy si žádné emotikony z té reklamy nekoupím. Myslím si, že kdyby tam měli reklamu na porno, mají podstatně větší úspěšnost. Možná by to potom převzaly i ostatní firmy a porno by bylo všude. Už by nebylo nic nenormálního přijít do práce od zákazníka, sundat kravatu, sako, košili, kalhoty, tanga, pozdravit kolegy, zajít si k presovatu pro kávičku, prohodil pár vřelých slov s obchodním ředitelem a převyprávět mu žoviálně žert o Václavu Havlovi a letišti a poté pracovat nahý.

Sex by se stal výbornou rutinní záležitostí, komoditou, která je o něco příjemnější, než stejk a vychlazená plzeň po celodenní šichtě v lese. Bylo by to v souladu. Lidstvo i tak plíživě eliminuje vše, co je odlišné a může snad skýtat nějaký jiný rozměr žití. V podstatě je to tu jako za komunistů, kdy lidé nesměli cestovat za hranice. Tak teď už směj, protože celej svět se úžasně unifikuje. Ale nesměj cestovat do dalších rozměrů žití, nesměj zkusit žít jinak. Nebo líp, takhle možnost je postupně víc a víc potírána. Happy happy world se změní v Happy Tree Friends a my všichni, unifikovaní hoďnásci, zezlíme. Protože to bude jediný rozměr, který nám bude ještě zbývat. A lidé potřebují objevovat nové, protože to je právě to, co je liší od jedné rasy ve Star Treku, která to neuměla a proto lidi potřebovala.

Horor pro Pomerančovou by se dal napsat i jednodušeji, ale jsem si vědom toho, že tvůrčí proces je náročný a bez patřičné dokumentace odsouzen k zániku a k nepochopení budoucími generacimi. Prosím tedy Pomerančovou, ať tuto dokumentaci k přípravě hororu pečlivě studuje, aby byla plně připravenou čtenářkou vznikajícího hororu – s výjimkou spoil částí, které jak jistě dobře předpokládám při čtení bude přeskakovat/přeskakuje/přeskočila.