pozdní jaro

        Květy se rozvíjejí --

        jeho nepřítomnost a tušená touha

        jsou stále ještě jarem vonícím po zlatém dešti.

        Tak jako žena tady

        se svým cejchem a taškou šrotu

        jde nejistě po okraji prašné cesty

        proměnlivým květem svého života.

        "Co teď nejvíc chci, aby se

        v mém váhavém srdci stalo,

        ať se stane -- "

        a co zbude - nech jedno

        zvíře, aby ti žralo z ruky,

        další něžně hlaď.

        Žena už nebyla krásná

        ani srdcehorlivá,

        nešetřila to,

        co kdy miloval.