Až budu velká, pořídím si To malé modré chlupaté hopsající Cosi.

Cosi bude vydávat zvuky, takové Ty zvuky…žbllmm….žluum….

A ráno….nám Cosi bude kolébavě hopsat po posteli…peřinách..polštářích…

<><><><><>

< tám

a zpět >

<

>

V kuchyni máme tuhle, kde přebývám, světýlko na pohyb.

Když jsme z dosahu hledáčku, v rohu místnosti, nebo stojíme nehybně, nebo….velmi málo-hybně, zhasne.

Zhasne a nesvítí.

A je pak třeba se naklonit, zamávat a dát hledáčku vědět, že ještě ne, že je ještě třeba světla, že Tma nás jinak spolkne.

Včera mě napadlo, to je důvod proč o tom píšu, jak je zaujímavé pozorovat ostatní obyvatele tuhletoho našeho obydlí, nebo nově příchozí, hostí a cizince…jak se s Tmou vypořádávají.

Ti, co tuto zkušenost již mají, se naučili různé po-hyby a tanečky, skákání a naklánění.

Moc mě baví ta samozřejmost, s jakou ten pohyb už přijali za svůj a je to už něco, jako otočit kohoutkem.

Stojíme mluvíme, když tu…Tma…a je tu na něj ten čas..právě tahle chvíle…

-                     je už vlastně reflexem na přítomné temno.

Někdy, když jsem někde jinde, než tuhle, mám obsedantní choutky se při zhasnutí světla zaklánět a nutit k životu…

<><><><>

Je 11 hodin dopoledne.

Jsem tu na pár hodin zase jen já.

A..

Konev s čajem – tím, co už na první chuť léčí.

Termoska s nedopitou kávou.

Dva hrnky – červený a bílý.

Hrneček na odklepávání hříšných tyčinek na posteli, knihy… (poslední část poslední povídky od Šindelky – citlivé téma)…

Jeden modrý telefón, který postrádá svého mladšího bráchu…a teskně hučí…

…

Svetr, taška a klíče na nočním stolku, které nepasují do žádného z místních zámků.

<><><><><><>

“KREMROLE: Dobrý den Dobrý večer Přináším vám orgii jsem celá nahá a umírám žízní Hned mi udělejte šálek čaje a medové křupánky mám hlad jako vlk a je mi strašně horko – Dovolte abych si udělala pohodlí dejte mi kožich – s hustými chlupy plnými molů zabalím se do něho a nejdřív mě polibte na ústa a sem a sem a sem a tam a všude Že vás musím ale milovat když jsem přišla v těchhle rozedraných křápech tak po sousedsku a celá nahá říct vám dobrý den..” (Pan Picasso s Touhou chycenou za ocas)

 

 

<><><>

 

Je večer.

 

Stromy žloutnou, aby následně ztratily zeleň a ráno ji zase, přes sílící světlo, znovu objevily.

 

Mám hlavu na okně a pozoruju malé tečky daleko a připadají mi jako mouchy..

mouchy s vypnutým zvukem.

A přitom hned nad hlavou, nad Tebou, nade mnou lítajíjou vlašťovky.

 

Snažíš se najít...

...samu sebe asi...

A ptáš se, jestli píšu o tom, jak venku lítaj ptáci..

Mé rozhodné (a možná až moc prudké) "ne" ... Tě pobaví a jdeš zase číst a vést monology s lapťopem.

 

Hm hm hm.

 

a já...

 

Vlašťovky.

...