Čekání

Jak mlýnská kola pod vodou se noří,
rozpoznáš kdy svícen zhasne,
kadidlem zaženeš čas,
který dál už nehoří.
Otočíš se k světu zády včas,
rozpoznáš onen tichý hlas,
ten, co tě jednou pokoří,
na rozcestí u dvou moří.

Otevřeš truhlu dřevěnou,
co víc mohl by sis přát,
uvidíš přes škvíru tajemnou,
vše co měl si kdy rád.

Nedojdeš dál
než v co věříš,
jsi všude tam
kde již si byl,
dávný popel zabalil,
do bájných krajů odhodil,
všechen popel, co zde zbyl.

Nech ho být, nech se vznést,
prach se časem zamete,
trs růží mramor obkvete,
a ty se necháš smrtí svést,
mocnou rukou nechat se nést,
na místa kde moře cest,
tvoří září padlých hvězd.

Neuvidíš víc, než cos kdy chtěl,
navždy vpitý do půdy,
jako těla mrtvých včel,
tvořící odpad přírody.