Deset

„Než upadnou do suchého spánku, který sílu bere, ale nedává, těsně předtím než se propadnou do ničeho, z toho, z čeho vzešli, vteřinu než se to stane, si uvědomí, že je všechno špatně.“

Deset jich sedělo ve špinavém pokojíku v opuštěném domě. Zdi oblepovala plíseň, rohy místnosti okupovalil mravenci a švábi, žárovka vysející ze stropu, tak těžce připomínající oběšencův šál, byla již dávno prasklá. Puch zatuchliny se šinul pokojem jako smrt, tiše a pokradmu. Vybydlený dům obestíral svou atmosférou všechny a nic nemohlo způsobit, aby mrzká zima zmizela jejich kostí, srdcí... Bohužel byli ještě živí.

Deset už dávno ne lidských bytostí sedělo v kroužku, navzájem o sobě nevěděli nic, co jsou zač, odkud jsou, jaký jsou jejich příběh... Jen jedna věc je pojila. Navzájem to vycítili, stejně dobře, jako supi cítí na kilometry smrt.

Nejblíže ke zdi seděl zasmušilý přízrak, kterému ustavičně cukalo rameno. Jeho otec pil a to děsivě moc. Taky bil jeho a jeho matku. V naději, že jednou sebe a svou matku ochrání, se dal na sporty. Když mu bylo patnáct, byl nejlepší sprinter v republice. V sedmnácti se účastnil evropského závodu a úspěšně se umístil. Když se vrátil domů, našel matku, jak zničená leží pod opilým otcem, který ji bez přestání mlátí a znásilňuje. Rozeběhl se bez váhání proti otci. Jenže ten i opilý ho zvládl jednou rukou odmrštit. V záchvatu běsu popadl otec vázu a bil syna tak dlouho, dokud skleněnou vázu nerozbil na kousky. Jeden ze střepů zůstal Cukovi v rameni a i když ho matka do nemocnice vzala hned druhý den, lékaři s tím nemohli už nic dělat. Byl moc hluboko a na nepříhodném místě. Cuk už si nikdy nezaběhl a tak topil svůj příběh v pervitinu, jako děti mouchu ve vodě.

Vedle něj seděla dívka, malá a drobná, vypadající trochu jako smutný skřítek. Držela si kolena pod bradou a občas si instinktivně pohladila břicho. Měla všechno, milující rodinu, zdraví, přítele... a mávnutím proutkem bylo všechno pryč. Na oslavě osmáctek její kamarádky ji skupina ožralých výrostků zatáhla za bar a tam ji asi pět kluků doslova zničilo. Aby toho nebylo málo, otěhotněla. V šestnácti. Její přítel se s ní rozešel, odmítnul pochopit, že to nebyla její chyba. Poslední, co jí rodina dopřála než ji zavrhli, byl potrat. Od té chvíli s ní nepromluvili ani slovo. Od té doby, měla Maličká problémy. To, že nemohla s kluky prohodit ani slovo, by překousla, ale měsíc co měsíc zažívala nepřekonatelnou bolest, protože díky potratu už nebylo NIC jako dřív a tak topila svůj příběh v pervitinu, jako děti mouchu ve vodě.

Se skříženýma nohama seděl a broukal si Malíř. Od dětství krásně kreslil a tak jeho jasnou volbou byla po několika letech střední umělecká škola. Už rok dopředu se připravoval. Pilně studoval, denodenně spoustu hodin strávil u plátna, vydal strašné peníze na barvy, štětce, pastely, rydla, papíry, palety a další. Ničeho mu nebylo líto. Čtyři dny před zkouškami nespal. Oči měl zarudlé a prázdné. Neustále těkal ze strany na stranu, jako by se bál stihomamu. Byl nesoustředěný a neustále do sebe lil litry kafe. V den zkoušek čekal s ostatními adepty v jedné mísnosti a docela budil strach. Jeho fialové kruhy pod očima byly do očí bíjící a jeho pohled naznačoval, že něco není v pořádku. Po nekonečně nudných a dlouhých hodinách čekání si k němu sedla vlezlá blondýnka. Začala se ho horečně vyptávat odkud je, odkdy kreslí a tak podobně. Malíř ji neustále odsekával, byla mu nepříjemná. Když mu řekla, že ona zkoušky určitě udělá, bylo to jako kdyby posypala otevřenou ránu solí. Zle se na ní obořil. Blondýnka se evidentně urazila. Ještě než odešla, pronesla výhružně: „Takhle se ke mně nikdo chovat nebude.“ a odešla.

Když přišel Malíř před porotu se svými prácemi, rozhlédl se po přísedících. Sjel rychle pohledem jmenovkách a plně se věnoval zkoušce. Nebylo pochyb, že ho přijmou. Odcházel s pocitem uspokojení sebe sama. Hned po něm zavolali další. „Preissová.“ neslo se kolem. Blondýnka se škodolibě usmála a vešla do místonosti k přísedícím. Malíře to jméno praštilo přes nos, vzpomněl si na ředitele školy, který byl hlavním přísedícím. Měl u sebe jmenovku Preiss. Malíř už nikdy nemaloval a jelikož vynikal jen a pouze v umění, dostal se na učňák a tak topil svůj příběh v pervitinu, jako děti mouchu ve vodě.

Jako stín působil mladík s lehkým strništěm na bradě. Na tváři měl drzý úsměv a bylo na něm vidět, že i když je arogantní, umí být férový. Narodil se do průměrné rodiny s IQ 157. Od malička vynikal nad svými vrstevníky. Jeho rodiče z toho byli unešení a tak nechávali synkovi naprostou volnost. Génius se časem samozřejmě dostal do kruhů, které byly pod jeho úroveň a začal přicházet na tvrdou pravdu, že být inteligentní se nemusí vždy vyplácet. Viděl lidi daleko daleko hloupější než je on sám, kteří byli mnohonásobně šťastnější. Nikdy nemohl mít holku, protože jeho analytický mozek už dopředu vypočítal přesně jak dlouho bude vztah trvat, jestli a kolikrát budou mít sex a jak přesně bude vypadat rozchod. S těmito informaci nikdy do ničeho nešel. Proto, když mu bylo patnáct a byl zničený tím, že není jako ostatní, začal pít. Doufal, že si sníží IQ, aby přestal vidět všechno to zlo. Chápal důsledky zničištění planety, chápal, jak svět doopravdy vypadá, chápal korukci a pochopil i nedokonalost lidských povah a tyto informace ho přiváděli na pokraj zhroucení. S čím Génius nepočítal bylo, že alkohol mu ještě rozjasní úsudek. Pod vlivem ethanolu viděl do lidských duší, víc než kdy jindy. Viděl zkažené od narození, viděl dobré duše, které svět zkazil a viděl i duše, kterým nemůže pomoci, protože ví, že je někdo taky zkazí. Za nedlouho se pokusil vyměnit pití za jinou návykovou látku. Hledal něco, co mu zajistí nevědomost. Tak marně ji hledal. Zkoušel všechno. Kokain, trávu, LSD, extázi, šalvěj, opium, heroin, všechno. Jeho životním údělem ale bylo být vidoucí. Všechny látky nějakým zázračným způsobem prohlubovaly jeho intelekt. Jedině pervitin mu trochu pomáhal, jedině on mu dal možnost ne zapomenout, ne zhlouponost, ale na vteřinku degradovat. A tak topil svůj příběh v pervitinu, jako děti mouchu ve vodě.

Nejmíň do celé skupinky zapadala dívka v žluté minisukni, růžové mikině, barevných proužkatých podkolenkách a converskách. Měla fialovozelené vlasy, byla silně nalíčená a celkově budila silný dojem. Postavou připomínala roztleskávačku. Narodila se do velké skromné rodiny. Byla poslušná, milá dívka. Babička jí brávala do kostela a ona se učila. Měla podobně klidné kamarádky a byla spokojená. Jednou se jí zalíbil starší chlapec, chtěla mu napsat, popovídat si s ním, zkrátka jít na to obvyklou cestou. Jenže to by bylo moc snadné. Do cesty se jí dostala oponentka. Zlá zmalovaná holka, co nikdy ničeho nedosáhla. Zkusila na druháka svou levnou krásu a narazila. Poznala, že se mu líbí jiná. Nebylo pro Zmalouvanou těžké najít chudáka Poslušnou. Také nebylo problém jí přesvědčit, že je nejlepší kamarádka míněného kluka (Poslušná byla naivita sama) a říct jí, že on ji velmi miluje, že jediné, co mu vadí, je její poslušnost. Pod tlakem Poslušná neváhala nosit ze školy špatné známky, začala se vyzývavě lacině oblékat, jen aby přilákala jeho pozornost. Na všechny své staré kamarádky zanevřela a obklopila se hloučkem hloupých holek smýšlejících jen na sex. Zapomněla na rodinu, která při ní vždy stála a obětovala vrtkavému snu všechno, co mělo hodnotu. Nejvíc jí trápilo, že se již vůbec nevěnovala své babičce, kterou měla tolik ráda, ale byla už natolik ovlivněná, že nebylo cesty zpět.

Po pár měsících se zase jednou vracela domů, když zahlédla jak její otec hlasitě vzlyká. Její babička umřela. Poslušná si to nikdy neodpustila. Přestala ze dne na den se vším, už neměla styl, byla jen duch ploužící se okolo bez přátel, bez rodiny, bez cíle. A tak topila svůj příběh v pervitinu, jako děti mouchu ve vodě.

Hned vedle Poslušné seděl hubený chlapec s hnědými vlasy a vodnatýma očima. Oči pořád směroval k zemi, aby se nemohl nikomu podívat do očí. Když mu bylo čtrnáct, nachytal svou matku s pošťákem v posteli. Výjev jeho zpocené zkroucené matky těžce vzdychající pod chlupatým cizím mužem se mu nesmazatelné vryl do pěti. Pár měsíců nato začal pozorovat, že radši vyhledává chlapce než dívky a to nejen k hovoru. Nedělalo mu to problém a v dnešní „tolerantní“ společnosti to bylo i únosné. Ano, párkrát se mu stalo, že ho někde nějaká ožralá parta zbila, ale nikdy to nebylo nic vážného. Nebylo sice tak lehké najít homosexuálního partnera jako heterosexuálního, ale dalo se to. Když mu bylo osmáct, natrefil na podobně starého kluka, který mu nedal spát. Zamiloval se do něj a vypadalo to, že ten druhý to opětuje též. Ovšem Nechtěný si dával pozor, nechtěl zažít další zklamání. Po dvou měsících ale svolil k sexu. Jeho partner ho vzal domů. Líbali se a hladili a Nechtěný byl po dlouhé době zase šťastný. Nic ovšem není dokonalé a tak zničehonic vyskočili z pod postele čtyři výrostci, kteří Nechtěného svázili a surově bili. Jeho partner se na to jen koukal a řekl: „Obchod je obchod.“ a odešel. Nechal tam ty výrostky, aby ho celou noc ničili. Modřiny, naraženiny a bolístka všeho druhu se nedaly spočítat stejně jako se nedala změřit surovost a vynalézavost útočníků.

Dva roky už Nechtěný nikoho neměl. Děvčata se mu nelíbila a chlapcům již nevěřil. Jelikož rodinou podporu jaksi postrádal byl hodně vázaný na přátele a podobně a tak ho ničilo, že je sám. Bohužel neměl již z čeho vybírat. Pomyšlení, že pro něj nikdo na světě již není, bylo absolutně strašné. A tak topil svůj příběh v pervitinu, jako děti mouchu ve vodě.

Jediný pár v místnosti tvořil dredař v tričku s Bobem Marleyem a vyhublá nemocně vypadající dívka. Ona byla odjakživa do větru. Vymetala od patnáci kalbu za kalbou a nikdy neměla dost. Ničeho. Pořád zvyšovala tempo a široko daleko nebylo víc zkaženého člověka než byla ona. Jednou však tvrdě narazila. Tentokrát se vsadila o dost velký finanční obnos s jedním snobem, že vypije víc jak on. Vyhrála. Když potom spokojeně odcházela z baru, chytili ji snobovi kumpáni. Bili jí tak dlouho, dokud jim celý obnos nevrátila. Nejspíš by ji bili ještě déle, kdyby se neobjevil dredař s teleskopickým obuškem a nezahnal je. Od té doby byli neodluční. Ona se všemi neřestmi přestala. Byli spolu štastní, dokonce si oba našli práci a nedlouho poté, spolu začali bydlet. Prostě idylka. Ona pracovala jako prodavačka v drogérii a on jako skladník na letišti. Nevidělávali moc, ale stačilo jim to k životu. Když spolu byli asi rok, začalo se jí po ránu dělat špatně a přestala menstruovat. Zašla si pro to k doktorovi a ten ji potvrdil, že je těhotná. Oba byli moc šťastní. Ne každý sice chce mít ve dvacetidvou letech rodinu, ale oni si prošli svým. Byli připraveni. Jelikož byla zdravá a ještě prvorodička, moc cavyků s tím doktoři nenadělali. To byla chyba. V pátém měsíci přestala přibírat a začala rapidně hubnout. Nedlouho poté potratila. Zjistilo se, že má AIDS. Zrádný virus čekal na příhodnou dobu než se objevil. Ona se z toho nikdy nevzpamatovala a on nebyl dost silný, aby ji (a samozřejmě sebe) z toho dostal. Nechal se s ní stáhnout na úplné dno a proto tu nyní oba seděli a tak topili svůj příběh v pervitinu, jako děti mouchu ve vodě.

Naproti Smrtelně zamilovaným seděla kostra. Měla tak čtyřicet kilo a vypadala, že každou chvíli umře. Její hluboké oči pořád pozorovali prsty, které spíš připomínaly uschlou větev než část těla mladé dívky. Začalo to jako vždycky- láskou. Zamilovala se do stejně starého kluka a byli spolu přes rok štastní. Pak onemocněl. Dostal oboustranný zápal plic a byl několik týdnů v nemocnici. Poté už nikdy nebyl takový, jako předtím. Byl mrzutý a zapšklý. Pořád ji něco vyčítal. Měnila se kvůli němu. Začala mu ponejprv vařit a péct. Pak ho i dotovat. Nakonec, když už si na ni nemohl nic najít, začal ji nadávat, že je tlustá. Tak přestala jíst. Z lásky. Přestala menstruovat, volně chřadla až připomínala víc mrtvou než živou. Když už se našla dobrá duše, její nejlepší kamrádka, bylo pozdě. I když začala Beznadějná jíst, nepříbírala. Bylo jedno, zda jedla nebo hladověla. Dožívala. V okamžiku největší potřeby ji její láska opustila a ji nezbylo nic než nevšímavá rodina a nejlepší kamarádka, která ji nezvládla dostatečně pomoci, i když se moc snažila. Jednoho dne za ní její kamarádka přišla, že pro ni sehnala místo v léčebně, jenže Beznadějná věděla, že ji už nepomůžou. Slušně poděkovala a přišla sem. A tak topila svůj příběh v pervitinu, jako děti mouchu ve vodě.

Poslední tam tiše seděl. Závistivě si prohlížel Cuka, Maličkou, Malíře, Génie, Poslušnou, Nechteného, Smrtelně zamilované a Beznajděnou a jen si říkal: „Kdybych se měl alespoň tak, jako oni.“ a vzpomínal.

„Než upadnou do suchého spánku, který sílu bere, ale nedává, těsně předtím než se propadnou do ničeho, z toho, z čeho vzešli, vteřinu než se to stane, si uvědomí, že je všechno špatně.“