Anna Lingvia Průhonice

    Začátek jsou hezké slunné dnisy. Každý začátek - tedy. Chci znát vše o každém začátku. Tak povídej přeci, povídej.
    Ppohodlně se usaď na ten svůj zadek a poslouchej, jen poslouchej, od začátku až do kronce a nevrť se, tady se bude drát špinavé slovo, co jazyk to hláska.
Každý večer chodím do jedné hospody. Čekat na svou milou, pračku prádla. Sedávám u baru, objednám si jedno pivo, zapálím ručně balenou cigaretu a obvykle nezvednu oči od knihy, kterou právě čtu. Kterou právě čtu? Tu unu - inu onu Annu Liviu Pruambrellu. Aha, under my umbrella. Sedávám tam pod vznosným deštníkem z elektriky, který mě ozařuje a čekám až má milá, krásná pračka prádla, ke mne přistoupí zezadu, překvapí mě tím, že mi přiloží na mé oči své dlaně a já jí poznám, vlastně už zdaleka, protože její ruce voní mýdlem na praní prádla. Cervus! ozve se její hlasitý pozdrav. A já jsem rád.
    Nic zvláštního, že? Proto se vrtíš a posedáváš a nevíš kudy kam? Tak tedy poslouchej všechno o tom prapodivném slunném dni, kdy se zbůhdarma zatáhlo nebe a já pospíchal, prchal tímto Městem, abych se mohl schovat před deštěm, který z nebe se ozýval a spal až doteď. Ano - ano doteď a pak ho slavnostně hrobáckrh doprovodil na své rychlé dráze přesně za 340 m/s. Ulice se vylidnili a voda stékala po kočičích hlavách, mňiau a mňau a prsk, protože vyhnat kočku do deště může jenom pes. Nebylo zbytí, než se před deštěm schovat do hospody, kde pracuje má milá pračka prádla. Hlavně tedy byl jsem poblíž a stačilo pár kroků, hop skok, jako jelen a byl jsem uvnitř.
    A nebyl jsem tu sám, nene, plno lidí, kteří přes chacha to je teda má ránu on snad ne nít ote nao nmu p o ví co Vámb udupanBonavenstrohéraťsemidomaha - změť hlasů jakoby padla okolo mne jako deka. Dovnitř nepršelo, co ti budu povídat. Objednal jsem si tedy pivo, ubalil si cigaretu, otevřel knihu a zjistil jsem, že je náhle večer. Bylo mi to podivné, ale ne zas tak moc, ostatně bouře před chvílí přišla také z ničeho nic. Už už jsem si chtěl začít číst svojí Annu Liviu nuovu Pluarabelu, když jsem si všiml jednoho stolu. t ož e on se no to snad vonimaj ídva cet tři ce tmatematkostrojonucejakchichipojďsemilodotek  Seděli u něho čtyři muži, od vidění jsem je znal, chodili každý den, vlastně to byli v pravém slova smyslu štamgasti. Seděli u stejného stolu, byli už šediví, někteří dokonce uplně bílí, chlastali a celou dobu vždy mlčeli. Nedokázal jsem to pochopit, proč - nu sakra nevrť tím zadkem, vždyť do mě drkneš a vyklouzne mi pero - proč sedí a chlastají a mlčí a jsou tak sami?  O to prazvláštněji to vypadalo, že okolo se mluvilo, mlelo, hovořilo, držkovalo, vykřikovalo, smálo, pátepřesdevátétilo, halasilo, huhlalo, nesrozumitelnělo, konverzovalo, povídalo, rozprávalo, diskutovalo, sípalo, syčelo, vrčelo, chrčelo, drnčelo, pískalo, hřmělo, vrnělo, šuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuumělo  Odložil jsem tedy svojí knihu Hannu Pannu Linnu Akvarelu a myslel si své. Pozoroval jsem ty muže a přemítal, proč to dělají, onu in ujeden řík áto mudr uhémutysitak sarkastickej atvářísehrozněvážněajá simyslímobasteblbí, proč nic neříkají, proč se nepotlučou s těmí okolními slovy, která zde snad jakoby se rodila, nebo líhla, chvílema mi připadalo, že snad nějaký lešetínský kovář je drtí pod svým kladivem na své kovadlině, ale přišlo mi to trochu sprosté - ty se nudíš, že se vrtíš pořád? - a má milá, kde je má milá, už je tolik hodin, má milá pračka prádla. Necítím vůni mýdla. Něco bylo jiné, něco bylo tajemné, jako když krajina promlouvá svou tmou nad níž se zračí tvé téma. I já byl jiný.
    Vstal jsem a snažil se projít tou řekou

Vltajásimyslímžekongliceriálníantagonismusojistěžeměnevojetojetakovejčurprrrrvoselsešocožemaminkdělejlabežetomurozujakejcelejm

už?cože?teplej?livijestižetipovídámcinkchochonemhluvtepršíastrnadíjámámnovoukabelkuatymýšmyumbrelasespseonmuvyčítalaonamu

vyčítalakdovícochcrshrmbrctrprcsdfrtfhkrtssetorozbijizeraehuhuhuuhuhuladivjsemseneutopilshszahuláhámesizhůlákámesechecrppesh

fkdotobylbygólsepersitoatjdginěmuvčíltěneposersejámudálatomukdosechcepítchlastámenacosinevzpomenutoužnenajduhcrstrfrtctrmak

hathatmakathatdošellilitulizínovoceaneumrelalalalavrkprdchsrttiříkámžetivolámtkttdědamatkamá-mamamaliprsba-baumpc

div jsem se neutopil, rozrážel jsem okolo sebe slova, snažil se je od sebe odhánět, byl to těžký těžký boj a já jsem v něm samotný, přesto jsem se k těm mužům dostal. Vlastně si mě nevšímali, mlčel jsem a snažil se přijít na to, co se jich chci zeptat. Zvedl jsem hlavu, až teprve teď jsem si uvědomil, že mám stále v ruce svoji knihu - svoji Annu Liviu Plurabellu. Pánové? Vzhledli ke mě, víte, já sem chodím každý den a každý den Vás zde vídám a když si zrovna nečtu a nekouřím a nepiju, přemýšlím nad Vámi, proč zde každý den sedíte a chlastáte a mlčíte. Jeden, ten který seděl v čele, ke mně zády, se otočil. Ale panečkupanáčku vždyť vy pro šum vod neslyšíte les. Koukal jsem na něho, mžoural očima a připadal si hloupý až běda - inu i hloupost ovšem může být inspirací vracel jsem se zpět ke svému stolu zahanben, mlčel jsem a říkal si přoč jsem to udělal, proč jsem za nima šel a zeptal se jich. Nedokázal jsem to pochopit, bylo to tajemství. Vrtětisepstpsemmamatatajablkohřmětsihnětmiměďmrdatvlakemsemsedoteklsevratkýpohledhepčízvenčíseďanevrťse
    Sedl jsem si, pohlédl na muže a viděl jsem jak si spolu povídaj. Muž, který na mě jediný promluvil, se na mě podíval, usmál se a zavolal. Kjirkegard měl pravdu, kdyby lidi měli říkat pouze to, co je důležité, zavládlo by na světě ticho. A to ticho by byl hlas boží.
A
    A bylo to tak, najednou jsem věděl, že nikdy nemlčeli, jenom já, vlastně jsem věděl, že mi tohle ani nikdy neřekli a já je nikdy nenavštívil. Vlastně tam ani nebyli. A také, že všude je to stejné, není žádné tady a teď, je pouze pořád. Okolo mě se tekla plynulá a hebká chladivá, průhledná a temná, z rádná, tich á a hlasitá di voká voň avá osvě žu jícístříbřitásvatánárodníhřmícítaktekoucílaskavá řeka slov, která se valila ven a okny dovnitř a všude po ulicích a ve Městě a po celé zemi všechny řeky naráz se pojí.
    Jen kde je má milá víla vod? Kde je? Posloucháš mě? To je ten začátek který jsem ti povídal, to je to co se rodí, pohlédl jsem na hodinky, byla noc, u všech všudy vždy a stejná jako pokaždé, má milá, kde je ti konec, když proměnila se mi v kámen nebo vrbu drbu, U všech všudy, kde je ti má noc konce! Ty můj Dne!