Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte sePříběh 1: Pišišvor
Autor
petrommila
Ve stoletém dubu u lesního potůčku, bydlel skřítek jménem Pišišvor. Byl veliký asi jako zajíček, který měl svou noru nedaleko jeho domečku. Očka jak dvě trnky, nos jako bambulku a na střapaté hlavičce nosil brčálově zelený cylindr. Košilka mu v jednom kuse vykukovala z jemně proužkovaných kalhot a za pasem měl zastrčený brokátově stříbrný zvoneček.
Každý takový skřítek se narodí s určitým posláním. Někteří dohlíží nad světluškami, které učí, jak zažehnout lucerničky. Ty se nazývají Světlánci. Jiní zase motýlům po vylíhnutí namalují na křídla rozmanité obrázky, aby byly co nejkrásnější. Těm se říká Motýlánci. Pišišvor měl ve své náplni to nejkrásnější ze všech skřítčích povolání. Učil svým kouzleným zvonečkem rozkvétat květiny.
Ještě dříve než sluníčko stačilo vysušit z louky ranní rosu, se vydával na pravidelnou kontrolu svého rajónu. Dělával to tak každé ráno, aby se přesvědčil, jestli se na louce nenarodilo nové poupátko, jestli je travička neutiskuje a vůbec jestli je vše jak má být.
Proplétal se mezi drobnými lístky orosených květů, a když zjistil, že se nějaké maličké poupátko nemůže rozvinout, vytáhl svůj stříbrný zvoneček, zazvonil a zazpíval:
„Poupátko, vstávej, již už je na čase,
ukaž svůj květ, v celé své kráse.
Zvonečku, hudbu nech krajinou nést,
poraď mu, jak začít nádherně kvést.“
V tu chvíli se ze zvonečku začala linout tak překrásná hudba, že i ptáčci, kteří do teď trylkovali v nedalekých korunách stromů, utichli a naslouchali. Tak celý den chodil po své louce a svým kouzelným zvonečkem přeměňoval obyčejnou louku v oázu rajské zahrady.
Na této louce nepracoval Pišišvor sám. Měl tu hodně přátel, které na své každodenní ranní cestě potkával. Jeho největším přítelem byl malinký skřítek trávníček, jménem Modřinka.