Legenda o chlapci z mlhy

Tim otevřel oči a svět kolem něj byl rozmazaný a neforemný. Chvíli zaostřoval, rozhlížel se a nemohl se rozhodnout, zda je mezi mrtvými nebo živými. Nakonec se zvedl ze země a po chvíli se mu vrátil i zrak.

Stál uprostřed lesa, který mu tolik připomínal prales v národním parku. Statné stromy porostlé hustým mechem, metrové kapradí a ticho. Oblohu zakrývaly koruny stromů a slunce se jen těžko dobývalo do útrob lesního paláce. Timy cítil omamnou vůni lesa prostupující nosními dírkami až do mozku.

Zmatený chlapec přešlapoval na místě a zdálo se mu, že uvízl v zelené kleci. Propadal se do zoufalství a volal o pomoc. Jeho nářkům se nedostávalo žádné odpovědi, jenom ptáci se smáli jeho snažení. Hledal mlhu, která ho odvedla z farmy a nakonec vyvrhla jako trosečníka vlna na neznámé pláži.

„Mlho! Mlho! Chci zpět! Chci zpět domů!“ volal a jeho hlas se rozléhal daleko všemi směry. Kromě ozvěny a několika vyplašených ptáků se mu nedostávalo žádné odpovědi. Cítil, že se propadá sám do sebe. Bezmoc. Tak se tomu říká.

Sedl si ke kmeni stromu, přitáhl si kolena až k bradě a brečel velké kapky, které se mu koulily po tvářích. Proč jen chodil mlhou? Proč byl tak hloupý!

Po chvilce breku se přece jen vzchopil a začal si prohledávat kapsy. Našel pár žvýkaček, malý nožík a několik praskavek, které tak rád házel holkám pod nohy. Bylo toho tak málo, že začal opět brečet. Bez jídla a bez vody věděl dobře, že jeho šance jsou mizivé.

Když měl hlavu v dlaních, uslyšel prasknout větvičku. Myslel si, že se mu to jen zdá, ale po chvíli praskla druhá a něco se k němu přibližovalo. Tim vytáhl z kapsy nožík, otevřel ho a zalezl si mezi kořeny stromu.

Z keře vylezl chlapec v kožešině vlka, měl na sobě náhrdelník z drápů a v ruce držel oštěp s opracovaným hrotem z pazourku. Zvláštní přízrak lesa se chvíli díval do kořenů a nakonec něco potichu zamumlal na Tima, který v bílém tričku byl nepřehlédnutelný.

Tim druhému chlapci vůbec nerozuměl, ale pomalu vylezl. Lovec-kluk kolem něj kroužil a prohlížel si jeho divný šat, blonďaté vlasy a neznámý lesklý nástroj v ruce. Nakonec na něj něco opět zvolal a ukázal, ať jde s ním.

Tim nevěděl, zda má jít, zda má poslechnout, ale bylo to lepší než nic. Možná ten druhý kluk věděl, jak se dostat na dálnici, která byla vždy vidět na mnoho kilometrů daleko. Chlapec se nedůvěřivě vydal za svým zachráncem a spolu postupovali lesem.

Lovec se stále za ním ohlížel a mával na něj, ať si pohne a je potichu. Tim se brodil lesem a mezitím si jedním okem prohlížel svého Pátka, jak mu začal říkat. Všímal si jeho ladných pohybů lesem a jeho tváře, když se Pátek otočil, aby něco zabrblal nesrozumitelnou řečí. Jeho tvář chlapce nejvíce udivovala, rozpoznával v ní cosi prazvláštního až neohrabaného.

 Musím myslet, musím myslet, opakoval si Timy a jeho dvanáctiletý mozek pracoval na plné obrátky. Přemýšlel nad mlhou a nad tímto místem, které ani zdaleka nerozpoznával. Když ho mlha vynořila zde, přemýšlel, mohla ho vynořit i v jiném čase. Možná je v jinačím vesmíru, vzpomínal na všechny ty fantastické příběhy z knížek. A možná je jeho přítel…

„Neandrtálec.“

Pátek se zastavil, nahnul hlavu, vycenil křivé zuby a chvíli přemýšlel nad oním slovem chlapce z mlhy. Nerozuměl mu. Nikdy se z ničím takovým nesetkal a nevěděl, co si měl o tom myslet. Nakonec na něj kývl, že musí jít.

Šli ještě několik hodin strhujícím tempem, které bylo pro Tima zničující. Chlapec z vyčerpání už mlel z posledních, ale ze zoufalosti se nezastavoval. Opakoval si stále dokola: dálnice musí být za dalším kopcem. Už slyším auta…

Lesem se už plížil nadcházející večer, když došli k potoku a jeskyni na druhém břehu. Jenže Pátek místo pokračování do jeskyně, přiskočil za keř a Tima zatáhl k sobě. Z jeskyně se ozýval křik a pláč. Deset lovců odvádělo z jeskyně ženy a děti.

Timův společník zhluboka dýchal a svíral vší silou svůj oštěp. Byl připravený vyběhnout a bojovat, jenže Tim ho držel na místě a stále mu opakoval to stejné.

„Zabijí tě! Zabijí tě!“

Desítka lovců svazovala ubohé ženy a děti do jedné lidské stonožky a pomalu je odváděla po proudu řeky. Otrokáři byli vysocí a šlachovití, takže připomínali atletické družstvo. Timy si prohlížel jejich tváře a shledával, že vypadají mnohem lidštěji, než jeho zachránce. Možná to byli lidé jako on.  

Nakonec z jeskyně vylezl jedenáctý bojovník s lidskou lebkou na hlavě a v ruce držel palici složenou z kostí. Něco zvolal na ostatní a poté se celá skupina vydala po proudu potoka pryč. Ženy a děti pofňukávaly, ale nikde žádný muž. Zabili je?

Když se skupina ztratila z dohledu, Pátek vyrazil do jeskyně a Tim za ním. Uvnitř bylo ticho, jen oheň pomalu dohasínal. Neandrtálec pobíhal po jeskyni jako šílený a zuřil. Tim pochopil, že to byla jeho rodná tlupa a ti muži nějaká nepřátelská banda, co mu odvedla matku a sourozence. Teď oba dva chlapci byli na tom stejně.

Neandrtálský chlapec padl před Tima a prosil ho, jako prosí lidé v kostele Boha nebo Ježíše Krista. Jenže Tim byl jenom kluk z jiného časoprostoru, který ani nevěděl, jak se sem dostal. On sám by Boha potřeboval.

Po chvíli se Pátek rozbrečel a Tim ho utěšoval. Zachránil mu život, ještě teď by byl v tom lese a kdo ví, jestli by ho něco nesežralo. Cítil, že musí svému příteli pomoci, ať je neandrtálec nebo ne. Vrazil si ruku do kapsy a vytáhnul poslední dvě žvýkačky a jednu nabídl. Pátek nejdříve nevěděl, co to je a jen opatrně si vzal. Když však viděl, jak Timy rozbaluje žvýkačku a dává si jí do pusy, udělal totéž a začal žvýkat.

„Je to pomerančová příchuť. Jinou už neměli. Doufám, že ti bude chutnat.“

Chvíli žvýkali v jeskyni, dívali se jeden na druhého a neandrtálský kluk ukázal na sebe.

„Eorwf.“

„Timy.“

„Ty-my?“ opakoval Eorwf tvrdě. Jeho hlas byl drsnější než většiny kluků jeho věku v Timově světě.

„Ti-my!“ opravil ho měkce a Eorwf tentokrát už dobře opakoval.

„Kdyby tě viděl náš učitel přírodopisu. Možná jsi chytřejší než on!“

Zavtipkoval klučina na účet neoblíbeného učitele, který tak rád opakoval, že pouze lidé jsou nad přírodou a příroda slouží jenom jim.

Eorwf se usmál a sundal si z krku náhrdelník z drápů a dal ho Timovi na krk. Každý z jiného světa, ale přesto se stali přátelé.

Druhý den ráno Tima probudila vůně pečeného masa. U ohniště na kameni ležela ryba a Eorwf opravoval oštěp. Vypadalo to, že čeká, až se jeho společník vyspí.

Timy byl už hladový jako vlk a ihned se pustil do ryby, která chutnala skvěle.

„Chystáš se zachránit svojí rodinu?“ zeptal se chlapec z mlhy svého zachránce, který mu stejně nerozuměl jediné slovo. Pryskyřicí lepil hrot oštěpu a dělal finální práce na dýce z oštěpku pazourku.

Timy se rozhlížel po jeskyni a nad ním na stropě byla plejáda obrazců. Většinou zvířata s lovci, ale také vyobrazení mamuti. Když už měl rybu skoro celou v sobě, něco ho napadlo.

Vstoupnul si před zaměstnaného Eorwfa a levou rukou se chytil za nos. Pravou pak protáhnul a udělal ze sebe slona. Pro tentokrát mamuta.

Eorwf chvíli tápal, ale nakonec mu to došlo. Odložil nástroje a odběhnul do černočerné tmy jeskyně, aby se vrátil s klem mamuta. Oba dva si poté prohlíželi ve velké úctě něco tak impozantního.

Timy si také všiml podivné malby bokem od ostatních. Někdo tam zakreslil šavlozubého tygra a postavu, jak na ní jede. Ten obrázek chlapce fascinoval.

Najednou však Eorwf zpozorněl a odložil kel stranou. Timovi ukázal, ať se chová do malého výklenku a připravil si oštěp k boji. Někdo se venku brodil přes potok do jeskyně a vypadalo to na velkou skupinu.

Ozval se křik několika mužských hlasů, který naplnil jeskyni. Když Timy vykouknul, uviděl šest mužů a Eorwfa. Všichni byli z jeho tlupy a chlapec jim něco vysvětloval. Mezi nimi byl i jeden s velkou palicí a určitě to musel být vůdce. Něco křičel na Eorwfa a mlátil palicí do všeho kolem.

Timovi bylo jasné, že skupinka mužů přišla z lovu a náčelník pověřil Eorwfa hlídáním tlupy. Ten místo toho bloudil po lesích a zachraňoval jeho, místo své tlupy.

„Ahoj!“ vylezl chlapec z výklenku a pozdravil skupinu mužů, kteří se jen v málem lišili od skupinek bezdomovců, které vídával za supermarketem. Byli zarostlí, vousatí a hroziví. Teď o jejich neandrtálském původu vůbec nepochyboval.

Neandrtálci Tima obklopili a chtěli ho propíchnout. Eorwf jim něco vysvětloval, ale bylo jasné, že neandrtálština nemá tolik slov, aby dokázala říct, že je chlapec z jiného světa, který se sem propadl mlhou a nemá zde vůbec nic dělat.

Tim z kapsy vytáhnul praskavky a hodil je lovcům pod nohy. Jeskyní to zapraskalo a celá skupina mužů se od něj rozběhla, jako holky před školou.

Hrozivý náčelník s palicí nevěřícně civěl.

„Pomůžu vám zachránit rodiny, ale vy zase musíte pomoci mně! Potřebuji najít mlhu!“ křičel neveliký chlapec na hromotluky, kteří mu nerozuměli. Nakonec se Eorfw zašklebil. Pochopil, co jim chce říct.

Vyrazili na záchranu. Timy se držel mezi lovci a společně celá skupinka odvážných šla po proudu potoka. Les se zdál hrozivý, temný a plný očí. Až teprve teď si Timy uvědomoval nebezpečí, věděl, že nebýt Eorfwa, určitě by byl už mrtvý.

První lovec něco zvětřil a celá skupinka se zastavila. Před nimi, sotva čtyřicet metrů, se objevil šavlozubý tygr s malými tygříky. Tygří rodinka popíjela z potůčku a zdála se bezstarostná. Ale když tygří máma viděla oštěpy a palice neandrtálců, zařvala a vycenila své špičáky jako čepele.

Chvíli se dalo napjetí krájet, ale tygřice si nakonec vše promyslela a s tygříky zmizela v lese. Tohle bylo o fous, pomyslel si Timy.

Pokračovali dál klikatým korytem potoka a cesta skrz chrám přírody se zdála nekonečná. Timy pokukoval po svých nových přátelích a poslouchal jejich řeč. Nejdříve mu vše splývalo do jednoho mumlání, ale po pár hodinách začal rozeznávat slovo od slova a občas pochytil i význam.

Když se blížil večer a lovci hledali místo na přenocování, Timy poprvé promluvil v neandrtálštině: „Ta-dy dob-ré mí-sto.“

Náčelník, Eorfw a ostatní s úžasem pohlédli na chlapce. Kde se naučil jejich řeč, problesklo jim hlavou.

„Vaše řeč není francouzština.“

Řekl si Timy pro sebe a usmál se na muže.

Další den ráno chlapce probralo ne příliš příjemné zatřepání. Bylo už světlo a všichni lovci nachystáni na další den pochodu. Nechali ho chvíli probrat, umýt se v potoce a šlo se dál. V sázce viselo až příliš mnoho, aby si mohli udělat piknik uprostřed lesa. Tam někde jsou jejich ženy a děti, uvědomoval si Timy. Musel je zachránit, říkalo mu něco uvnitř hlavy. Teprve až potom nalezne cestu domů.

Nohy chlapce bolely a měl je samý puchýř. Ale šel stále dál a Eorfw ho tiše obdivoval, že kvůli jejich rodinám se řítí možná do jisté smrti.

Najednou se v dálce ukázalo světlo. Les řídl a temnotu lesa stále více a více poráželo světlo v dálce.

„Velké nic.“

Řekl Náčelník a ukázal ve směru, odkud vycházelo světlo.

Popošli ještě několik stovek metrů podél potoku, až celá skupinka vylezla z lesa. Krajina se rázem změnila. Kam až oko dohlédlo se táhla mýtina pařezů a ohořelých stromů. Ze země se vznášel bílý dým k nebesům a veškerý život se proměnil v planinu smrti. Kdo to mohl být, ptal se Timy sám sebe. Někdo vykácel a vypálil les do posledního kořene.

„Velké nic.“

Dost výstižný výraz, zašklebil se klučina.

Pokračovali. Museli jít a zachránit ženy a děti z tlupy. Nic jiného lovcům nezbývalo. Jejich družky a děti bylo to nejcennější, co měli. Možná cennější než jejich vlastní životy.

Velké nic bičoval vítr, který zde vládl ocelovou pěstí a nedával nic zadarmo. Jako dravá saň se proháněl po mrtvých pláních a bil odvážné. Foukal jim do tváří prach a popel a smál se jejich snažení mezi padlými kmeny stromů. Vysmíval se a zároveň se bál jejich odvaze. Nikdo z nich nevěděl, proti čemu stojí.

Došli až pod vrchol hřebene a Timy s nadějí v očích chtěl pohlédnout na druhou stranu. Chtěl vidět dálnici a auta. Tak rád by viděl třeba i malou silnici, ale zděsil se, když pohlédl za hřeben.

V dálce se tyčila impozantní stavba. Obrovská věž na půl cesty až k nebesům a se staveništěm kolem dokola připomínající přerostlé mraveniště. S tím rozdílem, že tam pracovalo tisíce otroků a stáda mamutů tahala kamenné kvádry po lešení k vrcholu věže.

Mezi lovci propuklo zděšení. Chtěli na zpět jen svoje milované, ale stáli proti něčemu horšímu, než by si kdokoliv dokázal pomyslet. Leželi na spálené zemi a prosili vyšší síly, aby jim ukázali cestu, ale nedostávalo se jim žádné pomoci.

Skupinka se vrátila nazpět do lesa a utábořila se na okraji Velkého nic. Seděli a nechali praskající oheň mluvit za ně.

Timy se opřel o strom a z vyčerpání okamžitě usnul. Ocitnul se opět na místě, kde se poprvé vynořil z mlhy. V podivném snu šel sám lesem, až dorazil k jeskyni Eorfwovy tlupy. Pomalu vstoupil dovnitř a slyšel tam tiché zvířecí naříkání. Když přišel blíž, našel šavlozubého tygra s mrtvými mláďaty. Rozpáraná, hrubým způsobem zabitá ležela u své matky. Tygřice je olizovala v zoufalé naději, že se opět probudí. Nakonec pohlédla na Tima a nějakým zvláštním způsobem mu řekla, že lidé z věže zabili její děti. Jako zabíjí les a vše živé.

V tom se Timy probudil a nad ním se skláněl Eorfw.

„Co se děje?“ vyhrkl ze sebe chlapec v neandrtálštině.

„Oni!“ řekl Eorfw.

Timy se postavil a rozhlédl se kolem. Všude okolo chodili lovci z mnoha tlup. Bylo jich stovky a stovky. Přicházeli ze všech směrů ozbrojení oštěpy a palicemi a hnáni nadějí, že ještě uvidí své nejbližší.

„Kde se tu vzali?“ zmateně se ptal Timy Eorfwa.

„Přišli, aby bojovali.“

„A kdo je povede do boje?“

„Ty.“

„Já?“ koktal chlapec a mezitím na sebe upoutal veškerou pozornost. Stovky lovců se kolem něj shromáždily a chtělo vidět jejich blonďatého boha z mlh.

„Řekl jsem jim, že jsi bůh z mlhy. Že jsi nás přišel zachránit.“

 „Já jsem jenom zabloudil do vašeho světa! Nejsem válečník! Nejsem bůh! Jsem jenom kluk, který hledá cestu zpět. Neumím bojovat!“

„Přišla i ona…“ dodal přítel a ukázal mezi stromy.

Timy se otočil a spatřil šavlozubého tygra ze svého snu. Tygřice se na něj dívala a hypnotizovala ho očima šelmy. Velká kočka ladným krokem přišla až k němu, několikrát se před ním prošla a udělala si místo mezi lovci, kteří udělali kruh.

Chlapec zhypnotizovaný sílou zvířete udělal několik váhavých kroků, až nakonec byl na dosah tlapy tygra. Pomalu zvedl ruku a pohladil si její srst. Poté bezmyšlenkovitě naskočil na hřbet tygra a ten zařval. Tím se stvrdilo jejich přátelství. Lovci zajásali. Možná byla ještě naděje zachránit své nejmilejší.

Tisíc lovců táhlo přes Velké nic a Timy na tygrovi jel v čele. Popohánění silnou ideou a legendou o jezdci na tygrovi, šli zachránit své milované a porazit lidi z věže. Došli až na vrchol hřebenu a před nimi se objevila věž, která měla spojit zemi s nebesy a dosadit temné bohy nad oblaky. Jakmile otrokáři uviděli, že se k nim blíží houf naštvaných lovců, začal na obrovském staveništi zmatek a chaos. Jedna část bojovníků odváděla otroky do kotců a druhá se šikovala do boje pod věží.

Po chvíli bylo vysokých lidí, jak jim říkali neandrtálci, na tisíce a v čele stál hrozivý bojovník s lidskou lebkou na hlavě a obrovskou palicí.

„To neporazíme!“ vykřikl Timy na Eorfwa, který vedle něj kráčel a dodával mu sílu.

„Jsou tam naše rodiny. Musíme bojovat!“

Po chvíli přemýšlení nakonec Timy řekl: „Odveďte pozornost! Já zkusím osvobodit mamuty a vyvolám v jejich řadách zmatek.“

Eorfw se zašklebil na chlapce. Nebo pousmál, kdo ví. Očima si řekli, že ať to dopadne jakkoliv, budou přátelé už navždy.

Houf neandrtálců se rozběhl za šíleného řevu na armádu vysokých a zasypal je sprškou oštěpů, které pokosily přední řady nepřátel. Poté přišly na řadu palice a kamenné dýky. Houževnatí lovci se probíjeli skrze utlačovatele a neznali slitování.

Timy chvátal na hřbetu tygra, až dojel mezi stádo mamutů. Vytáhnul z kapsy nožík a už chtěl přeřezat lana, která držela zvířata uvězněna. Když v tom se před ním objevil obrovský bojovník a málem mu palicí rozbil hlavu. Timy jen taktak uskočil stranou a jen s nožíkem stál proti obrovi.

Když už se bojovník chtěl rozmáchnout, skočil mezi něj a chlapce tygřice. Vrhla se na bojovníka a zakousla ho.

Timy neváhal, nožíkem přeřezal lana a osvobodil všechny mamuty. Myslel si, že využijí svobody a začnou utíkat mezi Vysoké, ale zvířata jen postávala a funěla. Byla ponížená a zotročení z nich vysálo veškerou sílu.

„Tak běžte! Utíkejte! Máte svobodu!“ křičel chlapec, ale mamuti se ani nehnuli.

Ze zoufalosti si šáhnul opět do kapsy a našel poslední praskavky. Hodil je mezi stádo a to se konečně probralo. Velká samice se postavila na zadní a zatroubila do útoku.

Neandrtálci už byli v obklíčení a převaha Vysokých je začala pomalu porážet. V posledním okamžiku se vyřítilo stádo mamutů a obři se pustili do Vysokých. Když viděli utlačovatelé, že proti tomu nemohou bojovat, začali utíkat a zahazovat zbraně.

V tom se nebe zatáhlo černočerným mrakem a zvedl se divoký vítr. Timy dobře věděl, co to znamená a vydal se po schodech na vrchol věže. Utíkal ze všech sil po točivém schodišti podél věže a zdálo se mu to nekonečné. Rozpršelo se a blesky křižovaly oblohu. Nezbývalo příliš času na návrat domů.

Úplně nahoře se vznášel bílý mrak a Timovi se naježily všechny chloupky na těle. Mystická síla naplňovala vzduch kolem něj a energie mu projížděla tělem.

Naposledy se nahnul přes okraj věže a uviděl pod sebou své neandrtálské přátele.

„Chlapec z mlhy! Chlapec z mlhy!“ volali na chlapce a Timy na ně naposledy zamával.

„Navždy jsme přátelé!“ volal Eorfw a mával. Z neforemného obličeje na chvíli vykoukl opravdový úsměv a Timy mu ho oplatil.

Nakonec chlapec prošel mlhou a následovala tma.

Tma a ticho.

Když dvanáctiletý klučina otevřel oči, probudil se ve stodole a seděl ve staré Fordce. Z venku bylo slyšet volání jeho matky k obědu.

Timy si položil hlavu na volant a odechl si, že ten sen je už za ním. Chtěl už jít za matkou, když si všiml na zadním sedadle náhrdelník z drápů…