Pět centimetrů Mary

Každý den voní pět centimetrů Mary jinak. Mnohokrát jsem okusil šťávy její prázdnoty, a stejně mě její schopnost změny vždycky překvapí. A pokaždé je až moc povolná, a až moc lehce zapomíná na politováníhodné činy mé minulosti – jakoby změna, vepsaná do její fyzické podstaty, nějakým způsobem vytvářela naději v to, že se ostatní mohou také změnit. A stejně ji pokaždé zneuctím. Dnes voní pět centimetrů Mary po skořici.

Skořice byla vůní mého dětství, možná tak vonělo dětství nás všech. Jablečný koláč se skořicí, skořice a med. Ale nejenom to – skořice znamenala taky toužení. Vezměte si tyčinku skořice, vylezte na skálu nad údolím a dívejte se, dívejte se dlouhé hodiny, a mněte tyčinku mezi prsty. Dívejte se a přivoňte ke vzdálenostem, které ještě nedovedete překročit, počkejte na noc, změřte světelné roky mezi hvězdami a pociťte svou mikroskopickou existenci, jejíž krása spočívá v tom, že dovedete říct "óóó" a "ááá". Vlezte do postele se svojí malou sestřičkou, vysvlečte ji donaha a řekněte jí, že je čas na všechno, je čas zapomínat, a že ten čas ještě nenadešel.

Nevím, proč je Mary jiná. Pochybuju, že to ví sama; dokonce pochybuju i o její ženskosti, i když její jméno to jasně naznačuje. Včera jsem ji vzal do rukou, u okna. Byla studená – vlhká a studená. Vnořil jsem dva prsty dovnitř – a jejích pět centimetrů vonělo po zkažených rybách.

Nesnáším vůni ryb, takže i vůni zkažených ryb. Moje drahá přítelkyně je vegetariánka, a jí jenom ryby. Říká, že ryby nemají žádné city. Udělal jsem spoustu pokusů, kdy jsem podržel rybu suchým ručníkem a vypích jí jedno oko. Ryba se na mě dívala jedním okem. Pak jsem jí vypíchl druhé oko, a ryba se na mě přestala dívat. Rybí mysl je mrtvá, a zkažená ryba je dvakrát mrtvá.

   Už pár let se úporně snažím stát se rybou. Svým způsobem. Už jsem zapomněl, jak se říká "óóó" a "ááá", a kdyby se mě dnes někdo zeptal, co ta slova znamenají, řekl bych mu, že jedno znamená "horké" a to druhé "studené". Jediná věc, která mě dnes opravdu překvapí, a tím pádem naruší moji rybí existenci, je pět centimetrů Mary.

Přešlo několik nocí bez ní. A vypadá to, jakoby svět znovu začal dostávat tvar, jakoby se z obskurdního stával pochopitelným, s rychlostí pohybu litosférických desek. Barvy! Stromy v lese zezelenaly – různé odstíny zelené, to ano, ale byla to zelená. Asfaltové cesty se poslušně staly šedými, a myši zrovna tak. Svět už nevypadal jako expresionistická malba, která se neustále mění. Bez Mary se svět přestal třást a kvetl zážitky, které je možné sdílet. "Koukněte na tu krásně modrou oblohu!" říkal jsem, a lidé pokyvovali hlavami.

   Jasně. Mary si dá načas a pak mě zavolá zpátky. Nepotřebuje mě volat. Jeden pohled na její životem kypící tvary a jsem zase jako očarován. Nikdy se nepotřebuje ptát. Vem mě domů s sebou, zní mi v hlavě. Předstírám, že odolávám, a přejíždím její obrysy konečky prstů. Potom ji vezmu domů. Hned jak jsme tam, celý se Mary pokryju. Vetřu si pět centimetrů její vlhkosti do kůže, do každého záhybu svého těla. Dnes voní pět centimetrů Mary po krvi.

   Vyběhnu ven, nahý a šílený, a Mary beru s sebou. Popadnu prvního cizince, který se snaží nenápadně proplížit kolem. Cizinec vypískne, ale není mu to nic platné. Chytnu ho za široké klopy jeho zimníku a opřu ho o zeď. Pak namočím prst v pěti centimetrech Mary a přejedu jím cizinci po rtech a pod nosem.

   "Jak to voní?" zeptám se ho.

   "Cože?!" odpoví. Je zmatený a vyděšený.

   "Jak-to-voní?" opakuju. Cizincovy oči připomínají rybí oči, ale nakonec přijde k sobě, olízne si rty a trhaně se nadechne.

   "Bloody Mary," řekne chvějícím se hlasem. A já ho políbím na ústa, vášnivě, jako dlouho ztraceného přítele.