JE HROZNÉ BÝT PRŮMĚRNÝ

Jsem průměrný. Nikdy jsem v ničem nevynikal. Chtěl jsem vědět proč. Co za tím vězí? Navštívil jsem kvůli tomu odborníka. Jmenoval se Mráček a studoval na psychiatra. Bylo mu o 8 roků víc než mně a moc jsem se mu líbil… Mně bylo dvanáct.

Řekl mi abych se položil břichem na pelest postele a poté mě ojel. Když s tím byl hotový, zeptal se mě:

„Dáš si nějaké drogy?“

Souhlasně jsem přikývl hlavou. Zkouřili jsme se čarasem. Pod jeho vlivem jsem upadl do transu a měl vizi. Týkala se starého muže v bederní roušce. Dlouhé bílé vousy měl několik metrů dlouhé a podobné to bylo i s jeho vlasy a ani nehty nijak zvlášť nezaostávaly. Svým zevnějškem připomínal křoví a nedalo se odhadnout kolik mu je let, ale jistě se muselo jednat alespoň o několik jejich stovek. A třeba byl starý jako sám vesmír.

„Co je to vesmír?“ zeptal jsem se ho. On mě pohladil po tváři, políbil na čelo a strčil mi prst do zadku. V tu chvíli jsem procitl. Uvědomil jsem si, že můj život je jen pouhý sen. A najednou mi to došlo: Jsem průměrný a to jenom proto, že spím a nedokážu se probudit!

*

Mráček mi navrhl, abych s ním začal žít.

„Budu ti dávat fet a peníze. Budeš se mít u mě dobře a možná se ode mne dřív nebo později nakazíš nevyléčitelnou infekční chorobou, kterou trpím … HAHA HAHA,“ završil tento svůj verbální výstup bujarým zasmáním.

„Mám rodiče,“ informoval jsem ho. „Jsem si jistý, že by se jim po mně stýskalo.“

„To nevadí, mně je to jedno. Tví zploditelé jsou mi ukradeni. Zajímáš mě jenom ty… Miluji tě!“ vykřikl a poklekl přede mnou. Využil jsem toho a bodl ho prstem do oka. Chudák, zaúpěl jako podsvinče na porážce. Píchl jsem ho i do jeho druhé bulvy a pak jsem ho kolenem nabral do koulí. Utekl jsem. Neměl jsem žádný konkrétní cíl.

Celý zadýchaný jsem se zastavil před skupinkou neonacistů. Vypadali jeden jako druhý. Tlustí, holohlaví a pupkatí. Svá těla měla poseta tetováním nejčastěji vyobrazujícím hákový kříž nebo tvář Adolfa Hitlera.

Sotva mě zbystřili, pojali ke mně intensivní rasovou nenávist. Byl jsem jiný než oni a to je dráždilo. Začali slintat, rudnout v obličeji a pukat vzteky. Přirozeně jsem se hbitě vytočil na patách a zapadl do nejbližší temné uličky, kde jsem se schoval do kanálu. Tam mě kousl potkan do prdele a já zakvílel. Všimli si toho a krátce poté mě i objevili. Zmocnili se mě a mučili několik hodin v kuse. Přestali s tím teprve, až pojali velmi vážné podezření, že jsem mrtev. Ale já jen tak vypadal.

*

Život mi zachránil bezdomovec. Uřezal mi jednu ruku, kterou snědl. Moc mu chutnala. Potom mi pomohl na nohy, popřál mi hodně štěstí a byl ten tam. Vytratil se podobně jako pára nad hrncem. Rána, kterou mi způsobil, bolela a hnisala. Bylo mi na omdlení. Vykřikl jsem:

„Panebože, tohle není pravda, ale zlý sen!“

*

Maminka mnou třásla. Vykulil jsem na ni oči a ona se mě zeptala:

„Holčíku, co ti je?“

Podrbal jsem se nad uchem, pokrčil rameny a odvětil:

„Ále, zdály se mi jen nějaké morbidní kraviny.“

Nechala mi rozsvícené a abych se nebál, pustila mi na gramofonu pohádky, pročež se vrátila do ložnice k tatínkovi. Znovu jsem usnul, ale jenom nakrátko, přes obličej mi totiž přeběhl průsvitný pavouk červené barvy a já začal trpět arachnofobií. Do rána jsem pak už nebyl schopen zamhouřit oka.

Druhý den jsem byl unavený. Musel jsem do školy. Ale ta mě nebavila. Místo toho jsem si četl pod lavicí knihu od Petra Měrky. Jmenovala se Stydké pysky na Měsíci a pojednávala o dvou kosmonautkách uvízlých ve virtuální realitě. Děj byl spletitý a nedával moc velký smysl. Ale i tak mě to z nějakého zvláštního důvodu bavilo.

12. června 2012

Petr Měrka