Zvláštní místo k žití

    Honzík neměl právě záviděníhodné dětství. Po prodělané obrně se pohyboval jako robot z nepodařeného sci-fi filmu a  mentálně byl rovněž kdesi daleko za svými vrstevníky. V deseti letech bloumal tedy ulicemi městečka většinou sám a pokud se potkal s nějakou  dětskou partou, zpravidla se stával jen terčem drsných žertíků. Děti dokáží být někdy víc nemilosrdné, než dospělí.

     Po takovýchto setkáních prchal zmatený Honzík většinou domů, do máminy náruče, která byla zaručeným příjemným a chlácholivým místem. Mysl, která odpovídala asi tak polovině jeho věku, nedokázala pochopit, proč se ostatní děti tak chovají, když on by si s nimi rád stavěl hráze na potůčku za městem nebo kreslil barevnými křídami neumělé obrázky na asfaltu ulice.

     Nechápal, proč se rodičům objevují občas slzy v očích, když na něho pohlédnou nebo úšklebky některých dospělých, vedoucích ráno kolem jejich plotu své potomky do školy. Podobné zážitky v něm nezanechávaly ani tak smutek, jako spíš zmatek a nejistotu. A to neměl rád. Žil ve zvláštním světě,  kde věci byly jednodušší a  černobílé. 

    Výrazy: \"Robot\" nebo \"Frankenstein\", kterými byl občas častován, nechápal vůbec a tak v jeho mysli nezanechaly žádnou stopu.

     Postupem času se jeho nejčastějšími společníky stali psi, kteří se potulují ulicemi  snad každé obce nebo městečka. Rád cítil jejich studené čumáky ve svých dlaních a když se tyto posléze začaly dobývat do jeho kapes, i on po nějaké době pochopil, že nejspíš hledají něco k snědku a začal sebou nosívat různé sušenky, kterými své přátele obdarovával. Časem se chlapec a s ním pochodující smečka psů stali běžnou součástí koloritu městečka.

     Když se poprvé na obloze objevily ty podivné útvary, Honzík právě dováděl s několika chlupatými kamarády na louce, za posledními domky obce. Kulaté objekty, vrhající občas stín na trávu, sice zaregistroval, pohlédl nahoru, ale když se dál nic nedělo, zase se vrátil ke hře. Veselá honička se psy byla pro něj mnohem zajímavější.

     Zato ostatní obyvatelé žijící v jejich šestitisícovém městečku byli krajně rozrušeni. Létající talíře znali zatím jen z filmů! Kdo jsou? Proč přiletěli? A co mají v úmyslu?

     Tyto otázky pochopitelně nezaměstnávaly jen je, ale celý stát, v čele s vládou. Její představitelé a čelní armádní složky se sešli k řešení právě těchto otázek a brzy potom vzlétla letka stíhacích letounů a začala kroužit kolem obrovských objektů jako roj rozzuřených komárů. Přes naléhavé pokusy o navázání jakéhokoliv kontaktu se stále nic nedělo. Desítky létajících talířů se tiše vznášely v několikakilometrové výši nad celým  územím republiky a všechny pokusy o komunikaci s nimi selhávaly. Televizní přijímače brzy přinesly zprávu, že obdobná situace je nad každým státem celé Země.

     Počáteční vzrušení však po několika týdnech opadlo a většina lidí, spěchající do práce, již ani nezvedla hlavu. Každodenní starosti nabyly opět pro většinu obyvatel vrchu. Ať si to vyřeší vlády! Jsou tu od toho!

      První se o něco jiného, jako většinou, pokusila Amerika. Vyslala k jednomu z objektů raketu země-vzduch. Ta však vybuchla pěkných pár set metrů od zamýšleného cíle, který dál trčel na obloze jako obrovský kovový koláč.  A  nedělo se opět nic. Když se tato situace opakovala i v několika dalších zemích, vládnoucí činitelé pochopili, že tudy cesta rovněž nevede a složili bezradně ruce do klína.

      Uběhlo dalších pár týdnů. Jednoho sobotního dopoledne si Honzík toporně, ale vesele, vykračoval po ulici a za ním, jako obvykle, poskakovalo několik psů a loudilo svůj pravidelný příděl sušenek.

      \"Hele, robot!\" ozvalo se z hloučku několika dětí, které postávaly u obecní studny. Cíl jejich repliky na to však nereagoval. Dál se věnoval svým chlupatým kamarádům. Podivnou zelenou zář, doprovázenou šimráním v hlavě však zaregistroval. Trvalo to ale jen několik vteřin  a tak se potom zase v klidu sklonil k chlupatým hlavám. Tak se stalo, že si hned ani nevšiml, jak se změnil vzhled a chování těch dětí, které na něho před malou chvilkou pokřikovaly. Podivné blekotání, jež vydávaly jejich rty k němu nedoléhalo a že trhavými pohyby připomínají Frankensteina více než on, by nepochopil.

     Po pár dalších dnech byl však  šťastný a udivený, kolik má najednou kamarádů, kteří s ním pobíhají po ulici se psy, když jejich rodiče odvedou do práce ty podivné stříbrné postavy.

     Bytosti v létajících talířích mohly být spokojené. Z veškeré pozemské populace se staly ideální pracovní síly, které nikdy nedokáží vymyslet žádný plán, jak se vzepřít svým pánům!