MODLITBA K PETRŽÉLI A DVOJNICI MEG RYAN

„Taková modlitba na odpuštění, Edo, v žádné víře není, co vím, a sú jich tisíce, aby ses moh z tohoto svojeho tak strašného hříchu pouhým pomodlením vykropit. … Rozumíš mi, ty už teď zaživa sa pálíš v ohňu pekelným. … Právo na Tělo Páně ti pro tento tvůj strašný skutek odepírám, otoč se teda, a vyndi nazpátek, jak Adam s Evú tenkrát z Rája, tamtěma hlavníma dveřma našeho chrámu, ať už tě tu mezi náma už víckrát nikdy nevidím!“

S těmito slovy ve hřbetě sem teda vyšel tuto nedělu z toho našeho kostelíčka na kopcu nad dědinú, sám a daleko nikdo za mnú sám, v hospodě sem sa nestavoval, poněvadž i v pouhém pomyšlení na pivo to mi zhořklo, svatý chleba mi teda byl zapovězený, aspoň že toho vína z letošních pampelišek mi trochu na dně demižónu zbylo, bárs chutná jako brčál, nebo cosi od močála, brr, až sem se při tým pomyšlení vprostředku dědiny roztřepal.

Hříchú sem za život nastřádal moc, jako traktorista a kombajnér v penzi, co sem jich posekal a požal, o nohy, hlavy i křídla připravil, takových mrzákú a mrtvých sem nadělal nepočítaně, co sem si jich v sezóně z polí dom večer naodnášal a nakrúhal do guláša: srncú, srnek, jejich mladých, zajícú všech velikostí a pískotu, jak jich ty moje nože v nich pokaždé bolelely, enem zakvikli v překvapení, jak ten můj pokos jimi sem a nazpátek přejel, bažanty, kolik sem jich zhubil, ani do toho výřadu nepočítám, jakož i ty občasné kočky, když se mi kterási do cesty mých ocelových koní připletla.

Občas sem si přidal do statistiky kterýsi ten lidský párek, oba v sobě, co na všecko na světě zrovna zapomněli na dece, nebo kteréhosi toho cizího výletníka, co unavený na výletě v žitě usnul, jak my jim tu říkáme lufťáci.

Koroptve, chuděry, čirííík, čirííík, sem v širém kraji do jedné vyhubil.

Ani ten letošní jarní masakr na mojí zahradě tomu mému nedělnímu vyhostění není vinen, i když celý týden po něm pískali všeci ptáci po okolí jenom marše pohřební.

Postihlo mě totiž, přátelé, neštěstí, jak tenkrát s tím Černobylem, přátelé, nasel sem zrnami mezi vlastními prsty do řádkú petržél, obvyklú i kadeřavú, té první celé dva druhy, teda výškami malú a velikú. Krásně mi všecka vzrostla, zelenala se, zelenala, Bože, ani se mi nevybaví, k čemu bych tu její nádhernú barvu přirovnal, ale ten zázrak vydržel jen do prvního příštího dešťa, právě proto o tým mluvím, když zase vyšlo slunko, všecky ty řádky mi nejdřív zežlútly a tak nějak oschly, a nakonec celá příští sklizeň mi zhnědla, jak kdybych si jú předtím protáhnul řiťovými střevami.

Nejdřív mě napadly viry, a po nich mšice, ale když i ty sem žádné neviděl, rozhlídnul sem se po zahrádce mojí zahrádečce pořádně, žížaly lezly ze země sice vypasené, ale ty sem vyvinil, když sem zahlídnul toho hraboša nebo co to bylo za potvoru z mej neščastnéj petržéle vyžranú.

Hned sem natahoval do výšky jejich hlav semotatamo přes zahradu hustě žiletkový drát, pěkně nahusto, jak když se vařívá v rendlíku čočka a nebo když v báru stoupá dým nad zrovna zastřelenú mrtvolú kežící na podlaze. Propletl a pozaplétal sem té havěti navečer všecky cestičky, ráno, když sem se došel podívat, tak to tu opravdu vypadalo jako na tom Kosově poli, od jednoho ježka, hryzců, ryzců, myší, potkanů, okrskářa, hrabošů a jednej podprsénky, bůhví, jak se tady zrovna ta vzala, kosy a krtečky sem ani nepočítal, když sem ty všecky padlé naházal do jednoho hromadného hrobu, kompostú budu teda mít příští rok habaděj.

Ale ani taková genocída není skrz našeho pana farářa tak trestná jako to, čeho sem se až potom z hříchu nicnedělání, zejména kvůli té vyžrané peržéli, tak toho nejzávažnějšího provinění sem se já zločinec dopustil až potom, ale bude to moje líčení hodně brutální, tak ještě předtím, než začnete číst, popočítejte a zavřete i bárs do chlívkú všechny svoje děcka, mohlo by jim to příští, co bude následovat, na věky věků nenávratně ublížit.

Sem traktorista a kombajnér už v penzi, a všeci, co mě znajú, už mi jindá nerozuměli, proč sem se vlastně stal před rokami tým amatérským konceptualistú, takovým tým jediným zdejším odborníkem na myšlenkové umění. Vysvětlit se obojí žádnému nedalo, marná každá snaha, jestli k myšlení chybí myšlení, concept is not idea, a ke všeckému špatnému se letos z jara ukázalo, že proti škúdcom mojích třech druhú petržéle je i každý konceptuál slabý jako když z týdeň nepraných ponožek navaříš čaj.

Pokud by ty ponožky byly po celú tú dobu po celé dny ochozené v gumákoch, co se týče takového čaja, jeho síla by byla určitě mnohem větší, uvažoval sem, potřebuju teda jakúsi myšlenkovú trhavinu, a tak sem se naprosto brutálně, když sem se na nic neohlížal, podíval na internet.

Připravený tým ponožkovým čajem sem teda byl, a kvůli toho smradu z něho, který se nedal ničím odbýt, mi i ta náhoda radši přála, v takovým ozónu neotálela, jenom sem se podíval, hned sem to správné heslo našel.

Do příštích časů bude mým zájmem co se jmenuje art brut, když se teda jeden zapře a nepovolí, najde se pokaždé cesta, na jejímž začátku je tady například ta dávno zkompostovanýma škúdcama vyžraná petržél.

Žánr sem si teda vybral, zbývalo doplnit to cosi, teda téma, jakési to maso, které bych do žánru narval jako kombajnem přejetého srnca do mlýnka.

Tož sem se teda pustil do fašírky, jenom si dával bacha, abych si i svoje vlastní prsty neumlel.

Vzpomenul sem si na tu lednicu na předsíni, ve které mám ještě tu červenohlavú, kerá se v zimě zajímala tady u nás tenkrát o tu Meg Ryanovú, a při tom pátrání na Suchém řádku tam tenkrát umrzla.

Při té myšlence, že zase mám téma k příštímu svému rozvoji, sem vytáhnul z kredenca pekáč, kúsek tamté od zimy odřezal, podsypal cibulú a česnekem z mojí zahrádky, zastrčil do trúby a přidal plyn, to víte, hovězí polívku sem si z ní uvařit nemoh, když se mi zrovna letos nevyvedla ta čerstvá petržél.

A polívka bez petržéle není, marná je každá snaha jú celerovým listem a nebo libečkovú naťú nahradit.

Srkal jsem ještě zatepla, napečené bylo dobře prolojované, to víte, mladý kus, kosti žádné, slečinka na talířu je naprosto cosi jiného nežli o vánocách na stejném místě kapr, když navíc za kilo ryby vám naúčtujú stovku, a takovýto křupavú mladú pochoutku máte vlastně zadarmo.

Srkal sem, a občas sem ze špikových kostí vycucnul morek, teda špík, sssssst, mít tak dvojnicu té Meg Rayn, tady odkudsi zpoblízka. Tu bych snáď ani nemusel protentokrát sežrat, takovú nádhernú příležitost mět. Radši bych si ju vyfotil.

Srkal sem, rozmýšlal, ale kde cosi takového sehnat, tady u nás na obci žádná takové podobná nežije, a stejně by se mnú ani na krok nikam nešla, všecky dojedné tu věďá, jaký já sem gurmán na maso.

Ale dvojnica odjinud, nějak se k ní dostat, když sám nikam nejezdím. Zejména pro důvod, aby se mi nezkazilo všecko to naschovávané maso.

To by se mi taková sama musela nějak přihlásit, a nebo mi ni ju kdosi takový musel udat, sám jú najít nesvedu, i když sem si v takovém smyslu sám podal pár inzerátů, že hledám dvojnici Meg Ryan.

Dostat se mi taková víla do rúk, už bych tentokrát ostřil fotoaparát namísto toho dlúhého noža dranžíráka, aby jí nevyhládlo, úplně libovú sekanú bych jí křepeličce na občerstvení nasmažil.

Prozradit takhle navenek nemožu, co bych s takovú Meg Ryan ještě potom všecko dál dělal brut, dyť všecky jiné by záviděly, hnaly se na plastiky, a když by k nám na městečko dojely, byl by celý hradíšťský okres až po stín Velehradu plný samých Meg Ryan.

Jedno jim ovšem, zájemkyním, prozradit možu, takový cosi jako bezmasý dezert, nežli zase dondu pekáča té dobroty ještě zakrojit, filmovú školú mám dávno odestudovanú, stihnul sem jú kdysi o zimách, kdy se nedalo jezdit na kombajnu a já od léta mívával dycky masa dost.

A nasušenú nakrátú petržél i čerstvú z horních odkrojkú v kelímkách ve vodě, jo, jo, jo, bývaly to časy, mladý sem tenkrát býval – ale na druhé straně mě zas až tak nezajímal ten art brut, když vlastně sem o něm ani nevěděl.

Tož sem teda velmi zvědavý, zdali se mi k tým mým masúm kterási taková do páru s tú první, teda dvojnica, sama přihlásí.

A proč by taky ne, že, přece snad nejsem nějaký třebas lidožrút.

Sem enem od minulé neděle vyhnaný naším místním velebným pánem zpomezi ostatních lidí kvůli tomu mojemu nevyzpovídatelnému zločinu zájmu o art brut, umlúvám ťa, umlúvám, dojdi teda, objev se mi i mimo mísu, pekáče, ty mnou vyzývaný odlesku tamté Meg Ryan!

Třebas se mi i ta moja letošní petržél, dobře podhnojená, v tvojem blízku ještě dodatečně v řádkách zmátoří.