CO SE NEDÁ VYSVĚTLIT JINAK NEŽLI NÁHLÝM VHLEDEM

Poněvadž s těmi mými povídkami je to sice pořád lepší a lepší, i přes tú překážku, že stále méně zájemcú je chce číst ještě za mojeho živa, proto se už do čehosi takového oplácá vrážat prachy, a tak sem si včera u nás v konzumu na městečku kúpil novú prúpisku, abych dneska hnedka ráno jako první napsal, že už to se mnú vypadá tak, že mě všeci začnu osahávat až za mojeho mrtva jako klasika.

Co sem já sám věděl přece už dávno, dyť ne nadarmo sem onehdy dojel do Hradíšťa, a vešel do pohřební služby, abych jim tam hned na prahu řek: „S Pánem Bohem tu ňa máte, dobrý deň. A že je mi pětašedesát a sem na světě sám, peníze mám sebú, došel sem si u vás předplatit pohřeb, mám rád svoje věci v pořádku.“

Chvílu se na mňa ta paní od stolu dívala, a pak mi řekla: „To ste si, súsede, asi splet dveře. My žádného na předplatné neberem. Pro nás jeden nejprv musí umřít, aby si to potom moh zaplatit. Ale jestli chcete abonomá, nic proti takovému nápadu nemám. Jen si dondíte za roh před kasu Slováckého, tam sú na to zařízení, peníze berú ode všech. Na nás se potem obraťte, až nastane váš čas. Kdy to bude, to už určitě poznáte sám. Ale buďte si už dneska jistý, že vás skvěle obslúžíme, věřte mi, budete na naše jedinečné služby ještě dlúho vzpomínat.“

Myšlenky na smrt sem teda musel ještě na nějaký čas odložit, ale co se týče našeho Slováckého, tak ňa ono rmútí, že dovnitřku radši nechodím, poněvadž před každým představením vždycky kdosi vyleze před lidi a vyzve ty staré babky na sedadlách, aby zvedly ruky a ukázaly, že si s sebú přinesly v pravé rúženec a v levé zlatú sošku Lenina, poněvadž ti zdejší ringišpíli už nikdy nechcú být nepřipravení na nový převrat, jak byli neščastně zaskočení na dlúhé příští roky tím, co přišel minule.

Cestú nazpátek sem to vzal přes Polešovice, neboť sú tam odevždycky vyhlášení, jaké majú v obci skvělé opice, a já jich ke svému pokusu potřeboval více než sto, tedy v přesném číslu 101. Slézl sem tedy z kola před hospodú pod kostelem, pomodlil se, aby mi ho neukradli, poněvadž mezi Polešovičáky je marné cokoli dávat pod zámek, ještě štěstí, že ti všeci zloději seděli už v šenku, tak sem jim hned na prahu řekl: „Potřebuju vaše opice, přesně sto a jednu, večer si pro ně dojedu kamiónem, buďte teda nachystaní, bárs je všední deň, tady na to máte, chlapi, ode mňa zálohu tři tisíce na začátek, i lokomotivě sa přece musí nejdřív kotel rozpálit!“

Ani sem se nemusel otáčat a bylo mi jasné, jak se hnedka plnú parú rozbíhajú do sklépkú a po palírnách, každý traktór se měnil v lihovar, dyť mezi zdejšími je odedávna každému snadné vykrmit a z čeho za deň i třeba dvě, nebo až tři, řádné opice.

Na pohřeb sem měl rázem sice méně, ale nač bych sa trápil, v Hradíšťu mi přece ráno řekli, že ať kvůli svojej smrti nedělám starosti, že smrt každého je jistější než sportka, a že prý jestli sem kdy vyhrál, a já jim na to, že ještě nikdy v životě ne.

„Tak to teda každý čtvrtek sázejte!“

Večer sem si teda od súseda Tichého poščál mopéda a prázdný pytel, to se ví, byl hned zvědavý, pro co a na kerý lán se teď na noc vydávám, tak sem mu oboje ihned vrátil, co mu po tém vševědovi, nasednul sem na kolo, se sebú enem v kapsi prázdnú krabičku od sirek. Sem přece i minimalista, nač teda by mi byly pro moje příští snahy vagóny natřískané opicami, jak třeba cirkusákům Kludským a nebo tým Berouskům!!!

Já sem přece umělec ducha, a mezi takové přece patří i ten špiritus!

Dojel sem teda do Polešovic, posbíral odevšad ty opice, po jedné nastrkal do sirkové krabičky, tým, kdo mi třeba nevěří, jen stručně vzkážu, že přece podle posledních amerických výzkumů nejposlednější lidský výdech, co už je vlastně ten stav lidské duše, takže taková poslední věc člověka váží průměrně jen púhých 28 gramů, znásobte si to stem, to máme 28 deka, a jestli je tu kdosi, kdo tvrdí, že do úplně prázdné krabičky od sirek se nevejde taková cihlička olova, tak ať se teda takový někdy příšťa i on na účet mojeho pohřbu zdarma za svoje na opicu ožere.

A pokud sú snáď i mezi čtenáři a čtenářkami, kteří neumí převádět gramy na deka, tak ať to zkusí v kilách na metráky, v takovém množství je už všecko jasnější i v Polešovicách, celý Vesmír se dá najedenkrát stlačit do makového zrnka, proto sem ráno mezi Polešovjáky mluvil o tým kamijónu, poněvadž bez takové názornosti bych se k těm jejich opicám v mojej krabičce od sirek jaktěživo nedostal.

Když sem jel potem nocí dom, počítal sem výnosy mojej setby, za nojich tři tisíce zaopatřených 101 jejich opic, dobrý kup, v každé jinší ZOO by si za cosi takového rozdávali mezi sebú diplómy. Když si uvědomím, že přes pohřebku by mě mojích púhých 20 gramů by vyšlo na dvacet tisíc, no, ani z tehoto ohledu to není s tebú ještě zas tak špatné, Edo, chválil sem za jízdy sám sebe, Mažňáka. Kdyby tě to bavilo, dokázal bys vyrábjat zlato lacinější, než kdybys vlastnil zlaté doly, dávaj pozor na sebe s těma šimpanzama, tamto ti ťape přes cestu jezevec...

Ógaši no!

Ógaši jo!

Obléknul sem se hned zrána do bílého kimona, volám na sebe v ostře zastavovaných gestech rúk po japonsky, komikóóó, vypadám v té hadře bledý, že každý by si moh myslet, že sem se už obléknul do rubáša, a přitom sem si tentonc pracovní kostým kúpil onehda v Hradíšťu u Vietnamcov, měli ho ležat v regálu nadepsaném fixem na pandeklu jako noční košelu.

Je mi akorát přes vemena, vzadu má mašličku, ale i pán hradíšťský primář, dyž jde operovat cizí břuch, si i on nechá od sestřičky udělat kvůli dobrému pořízení kromě křížka na čelo i mašlu kúsek nad řiťú.

Co se mně týče, sem připraven.

Co tých opic rozlezlých už po zahradě jako duši, kdosi jiný je prostě nevidí, ale já áno, tak ty exponáty sú už taky na experiment připravené, do jedné se velmi těšá, škoda, že to nevidíte, vážení posluchači a diváci!

Jenom nevím, nevím, nevím, a tak nedovedú odhadnút, jak sú na tom s jejich silami zdejší čtenáři, jestli vúbec hnedky veďá, co to znamená, když se řekne opice z ostrova Košima, poněvadž na týmto heslu je všecko příští založené, stejně jako na tom Proletáři všech zemí, spojte se!, které musíte řéct aspoň jednou předem, jestli se chcete dostat tam navrchu do pekla.

A nebo se svozovým autobusem do teho Slováckého, obojí, i s případným nanukem za deset korún, ve výsledku vyjde víceméně nastejno.

Kóšima jo?

Kóšima no?

To už těch 100 opic stojí v mé zahrádce v řadě za sebú jak jeden duch, tu poslední, z nich už napohled nejblbější, sem zavřel samú do lednice, smutno jí tam nebude, naložil sem jí pár kúskú slečničtina masa do pekáča, jen sa tú menáž podívala, už hned mlaskala jak jindy bývá zvyklá na sladké.

Ale co mám dát tým dervišom tady venku, tamti japonští badatelé přivezli na Košimu pytle sladkých grumbírů, kde bych já cosi takového tady vzal.

Chtěli studovat jejich sociální chování, a tak si je jídlem mínili ochočit. A opice chmátaly a jedly a jedly bez užitku, žraly jak poslanci, až kterési jedné z nich cáchla ta batáta do mořa, vúbec tak nemínila a byla to náhoda úplně stejná jako když kterýsi z útočníků TJ Družstevník Polešovice kopnul minulú nedělú gól. Jenomže polešovičtí víc gólú v letošní sútěži už nevstřelí, a spadnút nemajú už kam, než leda pod zem, jenomže do jejich přeború je ani krtci nechtějú, a od takovýchto sem si já pořídil k drezúře ty jejich opice, bude to namáhavé, ale já se nepoddám.

Co spadlo do mořa, to tenkrát ta gramlavá zdvihla, strčila do huby, jak by o nic nešlo...

Jenomže jí to solené zachutnalo, zkusila to s dalším grumbírem, a že to bylo zase dobré, naučila to svoje mladé, tety, strýce, stařenky. Ti, co to uměli, to dál učili jednoho od druhého, až za nějakou chvíli jich umělo mořskú vodú solit přesných 99 opic, to ti badatelé v tom mumraju spočítat svédli, stíhali.

Netrvalo, výzkumníci sledovali, solit se na japonském ostrově Košima naučila i přesně stá, teda 100., opica. A potom, jako kdybys mávnúl kúzelným prútem a nebo pohrozil špilbergskú šatlavú, naráz od sebe uměly solit všecky opice na celém ostrově, dokonce i ty, co se zrovna probudily, a o ničem předtím nevěděly, solili všeci na dobrú chuť, jak kdyby se zrovna vrátili odkudsi ze zájezdu do Solnohrad.

Jenom nevím, jestli tu teď mám použít to správné slovo, když mám vyzkúšené, že čtenáři tady sú akorát tak dobří na maso do pekáča, ale když jinak nedáte, teorie morfogenních polí, takových jakýchsi sítí nebeských halm nad námi všude, ze kterých stahujeme a čerpáme svoje dovednosti, kterýma se šíří celá ta naša kultúra, ale jak se tak dívám, zdejší čtenáři nic, žádného z nich nic nenapadá, inu, materiál opravdu jedinečně tak dobrý v pekáču do trúby, enem nezapomenút posolit, a nebo do hledišťa toho Slováckého, holdovat tam ku jevišťu zlatými Leninami jak kanibali, chválapánubohu, že se před takovými jezdívám modlívat na Hostýn!

Tož stojím na té zahrádce celý v bílém na poledňa v noční košuli, přede mnú nastúpené to defilé polešovských opic ze včerejška. Dívám se na ně, přemýšlám, co bych jim tak dal, abych začal pokus, ale když nic nemám. Natož třeba sladkú turkyň, nebo grumbíry...

Co bych jim tak dal?

Napadá mě náhle, že leda tak pár facek, což se mi zdá na moje podmínky tak akorát přiměřené, jak myslím, tak hned jednám, od toho sem přece člověkem, jak tenkrát už 5. ledna i ten Lenin řek.

Vyťal sem teda facku až to mlasklo první opici, zatvářila se sice překvapeně, ale pak pochopila její úkol a střihla jí jak z praku pěkně zeširoka po papuli té sobě nejbližší.

Ta se také účastí nebránila, dostala přes šíšu třetí, čtvrtá, pátá, po chvíli to tu na mojí zahrádce mlašťelo jak v Polešovicách v sále sokolovny o hodoch, všichni byli v jednom kole, aniž kdo z nich věděl, která z nich a po facce od koho bude tú rozhodující stú opicú.

Plesk!

Pak to takhle samotně zaznělo, jako ten jediný výstřel z Aúróry.

Bylo mi jasné, že sem vyhrál, pokud ovšem neusla pečínkový masem napchaná poslední opica, o které sem si zrovna zaboha nemohl vzpomenút, kdeže sem jú nechal, esli snaď v chlévku, a nebo, jak jsem mínil na samém začátku pokusu, že jú kvúli zvukové sterilnosti zavřu zvukotěsně v lednici.

Takže v lednici!

Mlátila tam uvnitř sama sebe po hlavě prázdným pekáčem, plechově to znělo, řinčelo, do zvukú plechú žestí se kopala a pleskala oběma, každý, kdo kdy viděl nějaký animovaný film, si jistě bude umět sám takovýto vnitřní úspěch naší slovácké vědy představit, předešlá energie davu se spojením nebeské halmy přenesla i na ni, na stoprvou, až se obyčej rozšíří a ujme, ještě zřetelnější výsledky potom všichni uvidí ve zprávách v černé kronice, v noticce o bilanci všeobecné hromadné krojované fackovačky na polešovických obecních hodoch letos na druhú říjnovú sobotu, vše pod titulkem POLEŠOVICKÁ KOŠIMA, já tam ovšem, zavřený v kterémsi špílbergu za to mladé maso, přítomný ani jako divák nebudu.

„Tož běžte, spánembohem, zase nazpátek, že děkuju každé za pomoc,“ pobídnul sem slovy fackami napuchlé opice, takže teprve až nyní opi vypadali jako ti autentičtí japonští vřešťani, „pokud si pospíšíte a střihnete přes meze, zrovna stihnete, až se ty vaše tělá budú v Polešovicách po všech koncách obce probúzat!“

Taky tu v lednici, toho kosmonauta mého příštího příkladu, i tuhle opici, která se podobala komusi od Vaďurú ze Zbořisek, sem propustil, hlava jú z těch plechú musela bolet, jak klopýtala za svým lidským cílem, který si kvůli takovéto bolesti, ode které mú pár dnú příštích nic nepomúže, ani žádný ze zázračných práškú doktora Kosečka, tož jedině obruč okolo celé hlavy od kovářa Širúčky.

Jak se tak dívám na zahrádce, tak čtenáři i z tohoto mého příkladu zase nepochopili nic.

Všecko zásadní a vážné si přivlastňují jako zábavné, všecko jakkoli naléhavé pojímají jako estrádní a rozveselující k jejich uživatelskému prospěchu.

Případné příkazy a povinnosti plynoucí z žánrů naprosto nechápou.

Tupě hledí bakelitovýma očima, jako kdyby ses díval na letky mobilů.

Jenom snad ta kunsthistorička Zuzana tam daleko z uherského města Poszóny, čili Bratislavy, tuším nezřetelně v tamté dálce, která se celé dny pohybuje celý život mezi obrazy, snad včil aspoň jediná chápe, zatímco stádo těch opic v Polešovicích i jinde po domorodině intelektově zcela chrápe, mimo nebes sítě bodů dílčích mytologií, které vespolek vytvářející člověka jakožto kulturu, začíná ze mne promlouvat jakýsi český Manitú, vrať se, Edo, zase tú, traktor trúbí, děvčice sa nám pořád lúbí, z nich nejvíc ta Meg Ryan, kdyby k ní byly ty japonské chytré opice, každá taková by věděla, co teď musí, jenomže si ve všeckým odkázaný tady na to intelektově záhumní bláto bez vůle ke změně.

Při stoprvém (101.) postupném upřímně (!!!) zaujatém záměru se dějí zázraky!

Předávat štafetu záměru jeden od druhého, každý, jenž dočetl, oslovit hned vzápětí kvůli nejvíc z těch, co zná, snad se nakonec kvůli příštím příběhům Meg Rayn povede shromáždit sto vyvolených, kteří svedou solením celý prozatímní příběh posunout dál mimo říši mobilů, až kamsi do Kalifornie, nebo kde vlastně Meg bydlí, neboť těm, kteří je mají vždycky s sebou jenom jako náhražky nebo protézy namísto duší, stejně nikdy nikdo duchu nic zázračného nezavolá, nenapíše esemes.

Ó, dej každému z nich před Damaškem, ó, Pane, jednu takovú, ať po ní zítra stejně blbý dál už nevstane, modlím se k Tobě teď už cestou pěšky na svatý Hostýnek, k té vysoké záři neviditelných nití sítí her nebeské halmy tam kdesi vysoko nad námi, Meg, buď s námi, mobily namísto samých sebe nepoužívajte, aby to všecko zlé a blbé, jakož i k nedívání i z teho Slováckého na hradíšťském rynku, bylo i pro ty ještě moje všecky dny příští pryč.

Posolil sem dneska, aspoň mi teda kdosi pomožte k té dvojnici!!!