Horko a hic

Mastnej autobusák, co neumí zdravit dnes něco zamumlal pod vousy. Dobrý znamení. Smrad, pot, horko, hic, uvařit se, roztát se, uškvařit se. Lidi křičí z autobusu na slunce. "Už vypni, sakra. Nebo chcípnu." Dávám sirky do očí. A ona si plánuje sebevraždu, moje drahá. Zbláznila se. Chlazený pivo. Grepový. Sedím a piju ten sladkej hnus. Sedím sama. A trapně ho vyhlížím. Zbytečná rtěnka. Nechoď už tedy nikdy. A Ty už taky nechoď. Radši si vzpomínej, utop se v minulosti a mě do toho netahej. No a Ty to samý. Bez dotyků, prosím. Nechte mě všichni bejt, všichni se zbláznili. A pak ta zkouška. "Rudolf II., to je téma pro Vás." Další blázen. S ještě bláznivějším synem. Ovečka a krev. A jednička v indexu. Blázni. A horko a hic. A uvařit se. Roztát a uškvařit. Babička u tramvaje, s vylezlou páteří. Mlátí holí o zem a vyplazuje na mě jazyk. Oáza klidu. Prosím normální pivo, ne žádnou slaďárnu, co mi slepí pusu. Všichni čuměj na fotbal a já nesmím ani mluvit. Další blázni.  Pomalu vyndavám sirky, peřina a zpěv ptáků. Zase slunce. Sakra, chci spát! Noc přestala existovat asi před měsícem, žádnej spánek. Jen horko a hic...