Cukrová panenka

Prší.

Déšť bubnující do střech domů,

na chodníky a auta vytváří podivnou

monotónní symfonii.

Lidé roztahují deštníky

a ti, co je nemají pokračují dál ve své cestě

a nechají si kapky stékat po tváři

a očišťovat své zpocené uspěchané duše.

Na rohu ulice stojím já.

Vlastně nestojím. Roztékám se.

Svůj deštník jsem už dávno ztratila.

Déšť mě neočišťuje, ale rozpouští.

Za chvílí ze mě nezbyde nic.

Příliš sladká pro tento svět.

Příliš malá.

Příliš rozmazlená.

Panenka z cukru.