Nevíš

Sedíš v rohu. Na bílé posteli a prázdná místnost se na tebe šklebí bezzubým úsměvem.

Sedíš a nevíě.

Prostě nevíš.

Je ti dvacet a prý máš krásný život před sebou.

Prý krásný.

Prý ty.

Mluví o tobě, ale ty...

Nevíš.

Nevíš kdo jsi, nevíš čím jsi. Jen víš, že sedíš ve ztichlé místnosti a nenávidíš své chování, které se každou minutou mění, své vlastní já, o kterém nemáš ani tušení jaké vlastně ve skutečnosti je. 

Život se kolem tebe míhá světelnou rychlostí, dny a měsíce mizí v nenávratné propasti, aniž by zůstal jen náznak pocitu, že žiješ a ne jen přežíváš.

Jak žít?

To že jdeš do školy, do práce, do hospody, to tě má naplnit? Že se snažíš dělat dobré věci pro své přátele? Že se snažíš žít podle alespoň některých pravidel společnosti?

To má být život?

Tohle znamená žít?

To když s šesou maskou nezúčastněnosti pozoruješ okolní svět a schováváš se za kulisy mizerně nahraného štěstí? 

To znamená život?

Obejmeš si kolena a toužíš se schovat, třeba k někomu kdo ti porozumí, ale nikdo takový není protože tohle nikdy nikomu neřekneš. Toužíš uniknout někam jinam. Nemáš ani tušení kam, ale víš, že chceš jinam. Protože třeba v jiné společnosti, v jiném prostředí, kde budeš moc začít na novo, třeba se budeš chovat líp, třeba zjistíš kdo jsi.

Ale jak chceš zjistit kdo jsi v nové společnosti s čistým štítem? Vždyť tvé já je tvořeno i vinou a špatnými pocity a činy.

Tvoří tě tvé špatné vzpomínky i zkušenosti.

Odejít a utéct nemůžeš, takže jediné co ti zbývá je postavit se tomu tváří v tvář.

Ale čemu?

Sobě? Světu? Životu?

Dovedeš vůbec říct, co ti tak vadí? Co tě tak trápí?

vidíš, ani pojmenovat to neumíš.

Takže se vlastně hodláš postavit něčemu, co nevíš jak vypadá, co nejvíš jak nazvat.

Ani boj nepřichází v úvahu.

Je teda ještě nějaké řešení?

Nevíš.

A tak se uzavíráš do ticha noci, zpytuješ své svědomí, nenávidíš své chování, přemýšlíš jak žít.

Stále stejná místnost se na tebe šklebí stejným způsobem. 

Za zdí slyšíš tichý smích a šepot. Vždy je jen za zdí, jen u těch druhých. Ty prostě žít neumíš. Je ti jedno jak dlouho takhle sedíš. Čas nehraje žádnou roli.

Jediný kdo hraje nějakou roli jsi ty. Přes den, přes noc, ale hlavně mezi lidmi si hraješ na štěstí. Zářivými úsměvy, vtipy, společenským tlacháním zastíráš to, že uvnitř není nic.

Že jsi zoufale prázdný člověk, který po nocích sedává v prázdné místnosti a civí do rohu osvíceného pouličním světlem.

Ale ty chceš žít.

Chceš se smát a cítit štěstí a ne jen si na to hrát, jako to děláš neustále.

Chceš povědět lidem kolem jak tije, ale ono to nejde. Vždyť ty ani nevíš, co ti je.

A tak všechno tohle trápení neseš osaměle svou cestou.

A nikdo ti nedovede pomoce, protože nikdo neví, že tě něco trápí. Jsi jen malinký človíček, malinká dušička na dně lidského těla, které ti je jen skořápkou, obalem, maskou.

Děsí tě tvá samota a prázdno.

Děsí tě ta všudypřítomná temnota.

Děsí tě lidi kolem.

Děsí tě tvé já.

Do místnosti se pomalu vkrádá úsvit a ty se musíš zvednout.

V koupelně si připneš úsměv a vyrazíš hrát ven svou truchlivou hru na štěstí.

A co bude dál?

Nevíš.