Dopoledne s Kájou aneb vše pro dítě :-)

Dopoledne s Kájou aneb vše pro dítě :-)

Zřejmě nás nečekal nijak zvlášť hezký den. V noci pršelo a ještě ráno bylo zataženo. Dvacet minut potom, co Kája otevřel oči, už stál u dveří a vykřikoval „pá, pá.“ V překladu – chtěl jít ven. Bylo 6:30. Nervózně podupával přede dveřmi, natahoval se po klice a přemýšlel, jak asi funguje kombinace zámek klíč.  Tuhle záhadu neštěstí ještě nerozluštil. A snad hned tak nerozluští, pomyslela jsem si. Nemá na to dost trpělivosti.

Po chvilce se přesunul ode dveří a začal si zkoušet moje i Karlovy boty. Přišel se mi ukázat v Karlových zablácených botech. Kusy bahna postupně odpadávaly v chodbě, kuchyni i obýváku, ale rozhodla jsem se zůstat klidná a dopít v klidu kafe. Zavřískal, když viděl, že nejevím zájem a vrátil se do chodby vyměnit špinavé pohorky za jiný pár bot. Že by moje poslední lodičky? Patřily k jeho oblíbeným, jejich klapot se v chodbě dobře rozléhal a čím větší rachot tím líp.

V chodbě se mezitím objevil kocour, vešel svým soukromým kočičím vchodem. Byl dva dny pryč. Svůj návrat hlasitě oznamoval. Vychovaně zůstal sedět mezi dveřmi, vejít až do obýváku se neodvážil. „Mňau, mňau, jsem doma a mám hlad.“ Mňoukal. Kája nechal boty být, vždyť s kocourem je větší sranda. Dívali jsme se po sobě – já se dívala na Káju, jak „hladí“ kocoura, Kája se díval na mě, co já na to. Kocour se díval střídavě na oba. Na Káju podezíravě, už věděl, co od něho může čekat, na mě s nadějí, že se zvednu od stolu a dám mu něco dobrého. Kája ještě chvíli kocoura „hladil“, ten trpělivě držel. Začínala to být nuda. Kája zatáhl kocoura za ocas a konečně se dočkal akce. Kocour zaječel a vyrazil ven svou kočičí dírou ve dveřích. Kája  vyrazil za ním. Hlavu do kočičích dveří nenacpal. I když se o to pokoušel už tisíckrát předtím, stejně ho to i po tisící prvé pořádně rozčílilo. Vystrčil ven aspoň ruce a šmátral po kočce. Musela jsem se zvednout a jít ho odtáhnout od dveří. Kočičí dírou se ven nesl jeho pláč a můj křik. Byl to náš ranní pozdrav sousedům. Než odešli do práce, měli možnost s námi prožít kratičký úryvek z mé radostné mateřské dovolené a Kájova šťastného dětství.

„Karlíku, jdeme ven.“ Věta, kterou chtěl Kája už od rána slyšet a čekal na ni dvě hodiny.  Přinesl boty, tentokrát svoje. Vyšli jsme ven pod pošmournou oblohu.  Bylo 8:30. Vzduch byl po dešti čistý, voněl po pustorylu a lípě. Ráda bych se zasnila, měla romantické představy o začínajícím létě. Jenže s Kájou nebyl na romantiku čas. Drsnej rocker padl na kolena a s drsným rockerským jekotem projel na kolenou mokrou trávou.  Dokonce samo nebe mi seslalo další dešťovou spršku, abych se probralo a pochopila, že opravdu není čas na snění. Kája spokojeně brouzdal kalužemi, kocour mňoukal pod schody. Zašla jsem zpátky do domu kocourovi pro konzervu. „Poslední. Maso s mrkví. Ale co, po dvou dnech bys měl vzít za vděk i mrkví.“ Nevzal. Očichal žrádlo. „Něco lepšího by nebylo?“ Mňoukl.  „Nebylo.“ Odpověděla jsem mu. Kocour seskočil se schodů, přelezl plot a zmizel ve svém letním bytě = u sousedů chatařů.

S kocourem to nevyšlo, o to víc jsem se snažila s Kájou. Potřebovala jsem ho dostat zpátky domů, aby se převlékl do suchého oblečení. Protože se i po dvou vyčerpávajících letech stále ještě řídím heslem „Vše pro dítě“ místo abych zvýšila hlas, nadávala nebo trestala, raději jsem se s Kájou honila a vlídným slovem se ho snažila přesvědčit, že suché oblečení je pro něho to nejlepší, a že hned potom půjdeme zase ven.  Zatím pořád vyhrávám, takže i když to chvíli vypadalo, že Káju nechytím, vběhl do úzkého prostoru mezi zahradní boudou a plotem, nakonec udělal chybu, vyběhl ven a měla jsem ho! Doma tradičně sabotoval veškerou mou snahu vyměnit mu plínu i oblečení. Heslo „Vše pro dítě“ se začínalo zdát nesplnitelné. Bylo teprve 9:00 a můj nervový systém už byl na pokraji zhroucení, mateřské instinkty slábly.

V 9:15 jsme konečně vyrazili znovu ven. Tentokrát jsem rockerovi zatrhla divokou jízdu po kolenou a vedla ho spořádaně za ruku. Minuli jsme naše auto. Scénu, že nejedeme autem, jsem ignorovala a pevně držela jeho ručičku, která se mi snažila vysmýknout. Trpělivě jsem mu vysvětlovala, že autem sice nejedeme, ale že pojedeme autobusem, který má tak rád. Na deset sekund ztichl, asi přemýšlel, jak vypadá autobus, který prý má tak rád. Pak zase spustil. Prozřetelně jsme vyrazili z domu skoro o hodinu dřív, než měl autobus jet. K zastávce to byl asi jeden kilometr. Tisíc metrů, tisíc důvodů, které   Káju den co den zastaví a. Láska k lomcování vraty ho neopustila. Velká kovaná brána, největší, kolem které každý den chodíme, byla zrovna dneska otevřená. Kája měl radost. Otvíral a zavíral těžké křídlo vrat.“Zavři to!!!“ Zařval hlas. Lekla jsem se i já. Popadla jsem Káju a utíkali jsme pryč. Obyvatelé za branou zřejmě neměli pochopení pro matky s dětmi.

V 9:10 jsme dorazili na zastávku. Autobus měl jet v 9:15. Pět minut  - to snad Káju zvládnu zabavit než přijede. Hlavně, aby jel na čas. Tak rychle vymyslet zábavu! Po dešti byly na zastávce kaluže. Nasbírala jsem kamínky, dala je Kájovi, aby je házel do vody. Kájovi se zábava líbila a autobusu jsme se tak v klidu dočkali. Pomalu sjížděl s kopce a přibrzďoval před zastávkou. Kája měl v ruce ještě jeden malý kamínek. Neváhal a hodil ho na autobus. Řidič vyběhl ven. „Vyloučím Vás z přepravy!“ Křičel, a i když se zlobil, bylo vidět, že to nemyslí až tak zle. Ale stejně jsem Káju plácla přes ruku, aby viděl, že ani já Kájovo chování neschvaluju. „To se nedělá, teď nebudeš moct jet autobusem!“ Kája se rozbrečel. Řidič na něho koukal. „Ale víte, že když ho budete plácat po rukách, že začne šilhat? To se říkalo, když jsem byl malý. Tak už pojďte nebo budu mít kvůli vám zpoždění.“ Nastoupili jsme a  vybrali si sedadlo, to na kole, s výhledem. Kája seděl, důležitě a vzpříma. Spokojený, že se veze autobusem, „který má tak rád.“

Když jsme všechno vyřídili, nakoupili, nikde nic nezničili (kromě tří másel koupených navíc, protože je Kája v obchodě vytáhl z chlaďáku a okousal), vrátili jsme se do naší vesničky. Kája nechtěl  z autobusu vystoupit. Tušil, že je výlet u konce.  Že už bude jen pěší cesta domů. Tisíc metrů a tisíc důvodů k zastavení ho nelákaly. Přece jen, autobus je autobus, a on byl za celé dopoledne pěkně uchozený. Vzala jsem ubrečeného kluka do náručí a nesla ho domů.

Ve 13:00 jsme padli oba. Doslova. Kája se svalil na psa. Velkého, chlupatého flegmouše z plyše.  Živý by si Kájovy rozmary asi nenechal líbit. Kája usnul. S „Hafem“ leželi na koberci mezi televizí a gaučem.  Sesunula jsem se na gauč. Dívala jsem se na Káju a přemýšlela, jak ostatní matky zvládají dvě a více dětí, aniž by padly vyčerpáním nebo neskončily na diazepanu. 

Mít doma dva rockery? Nebo rovnou rokenrolovou kapelu? Dá se to přežít? Mám na to dost odvahy? Když mám tak často chuť využít ještě nevypršené dvouroční záruční lhůty a kluka vrátit? Ale ne, Karlík už by se stejně do babyboxu nevešel .... Znovu jsem se na něho podívala. Než jsem podlehla odpolední siestě, slíbila jsem si, že budu strašně hodná, že se už nenechám vykolejit, a že i bez prášků dokážu dělat vše pro dítě :-)