RADOST Z PROZŘENÍ

Byla jsem mladá a krásná. Lidé v mém okolí mě považovali za modelku. Měla jsem dlouhé nohy a byla jsem tak hubená, že mě nešlo skoro ani vidět. Můj život byl ideální. Velice brzy jsem se naučila brát drogy.

Bylo mi 16, když jsem se rozhodla stát slavnou. Chtěla jsem být herečka, nebo zpěvačka populární hudby. Chtěla jsem mít milióny.

Být bohatý je skvělá věc. Pocházím z chudých poměrů, tak moc dobře vím, co je to strádat.

Moje matka byla notorická alkoholička a otec neměl práci. Na svět jsem prý přišla nedopatřením.

„Byla to nehoda,“ oznámil mi jednoho dne taťka a šel si hodit mašli. Netrvalo dlouho a houpal se na oprátce.

Nebyla ho žádná škoda. Nikdo ho neoplakával a nikomu nechyběl. Skoro jakoby ani nikdy neexistoval.

Našla jsem si přítele. Měl drahé auto a pocházel z dobré rodiny. Měli jsme mnoho společného. Hlavně co se jídla a sexu týkalo. Oba jsme byli hrozně moc zdraví. Téměř jsme nespali a striktně se distancovali od mysli neintoxikované psychedelickými jedy.

Nevycházeli jsme z rauše. Z nebe se na nás usmívalo štěstí. Byli jsme prosycení bezstarostností a optimismem. Milovali jsme se. Vydrželo nám to tři dny a pak jsme šukali už zas s někým jiným.

*

Když mi bylo 50, cítila jsem se hrozně prázdná. Přestala jsem být atraktivní pro chlapy. Proto jsem hledala útěchu v naprosto nezkušených zajíčcích. Obnažili přede mnou nejen svého ptáka, ale i duši.

*

Jednoho dne jsem dospěla k závěru, že si musím najít psychiatra, který by mě uzdravil. Přepadla mě totiž příšerná trudnomyslnost. Dosáhla jsem všeho, čeho jsem si umínila, a přesto jsem se cítila hrozně zahořklá. Proč? Nejspíš za to mohla má pomíjivost.

„Já nechci zemřít,“ řekla jsem Freudovi. Ten se podrbal na koulích, vlepil mi facku a zavřeštěl:

„Mrcho, přiznej se, že cítíš vinu!“

Byl to blázen. A před těmi je radno se mít na pozoru. Začala jsem pomalu couvat ke dveřím. On nastartoval motorovou pilu a jal se mě pronásledovat. Najednou jsem si připadala jako v nějaké akční počítačové hře. Ječela jsem hrůzou a sotva popadala dech. Přesto mi byl stále v patách. Podle toho, co za mnou hulákal, jsem vyvodila, že mi chce uřezat hlavu a končetiny oddělit od trupu – a to z iracionálního důvodu!

Protože jsem nebyla už z nejmladších, tak mě velice brzy zmohla fatální únava.

*

Díval jsem se na svoji mámu ve vzpomínkách, jako na pěkně trhlou hysterku. Byla promiskuitní, zlá a povrchní. Porodila mě do toaletní mísy během odvykačky na heroin, kterou později považovala za největší úlet svého života.

Celý život mě ignorovala. Proto mě překvapilo, že mi odkázala veškerý svůj astronomický majetek. Počkal jsem, až se farář na ni vykadí a šel se naposledy podívat na její tělo. Kromě toho, že bylo skrz naskrz prolezlé velkými tučnými červy bílé barvy, bylo i znetvořené k nepoznání.

„Jak mám mít jistotu, že je to skutečně ona?“ zeptal jsem se nad rakví, ale nikdo mi neodpověděl.

*

Považoval jsem tuto tragickou ránu osudu za satisfakci za všechny ty roky ústrků, které strávila výhradně ve společnosti návykových látek a značně pofiderních milenců.

Žiju sám. Denně metiduju. Čtu literaturu a dívám se na intelektuální filmy. Taky chodím na koncerty a cestuju. Baví mě to.

*

Jednoho dne jsem zjistil, že jsem osvícený. Ani nevím jak se mi to přihodilo, ale najednou jsem byl moudrý. Poznal jsem, co je důležité a co podstatné, ale především jsem si přestal dělat iluze o skutečnosti.

*

Petr Měrka ustal v psaní a zamyslel se. Vtom ho z kontemplace cosi vyrušilo. Prudce se ohlédl po tom vysoce znepokojivém zvuku a spatřil jeho zdroj – autorský blok. Stál tam jak ho Bůh stvořil a byl na něj hrozný pohled. Vypadal jako debil na pokraji mentálního kolapsu. Jevil příznaky lehké agónie a vydával nepředstavitelně ohavný hnilobný zápach. Musel ho zlikvidovat. Zatnout mu tipec dřív, než tak učiní on jemu. Z toho důvodu uzavřel tuto povídku tímto jediným slovem:

„AHOJ!“

19. července 2012

Petr Měrka