Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seČtenáři myšlenek
Autor
DavidPetrik
Číst myšlenky jsem si přál už od dětství. Nešlo mi o to slídit v cizích myslích. Poháněl mě strach. Chtěl jsem neomylně odhadnout, kdo je spravedlivý člověk a kdo není, kdo je dobrý a kdo zlý. Teprve až když jsem proniknul do Martinovi mysli a otevřel tu jeho studnu zloby, pochopil jsem konečně, že veškerá etika pochází pouze z činů a nikoliv z myšlenek.
Zločin a hrdinství
Martina jsme poprvé potkali čirou náhodou před několika měsíci během jednoho únorového večera. Byla už tma, mrzlo, auta pokrývala vrstva sněhu a na chodnících ležela zledovatělá břečka. Kromě vzdáleného zacinkání tramvaje byly ulice hrobově tiché. A právě v tom tichu a mrazu se chystala vražda.
Šel jsem s kamarádem Danielem z pozdní konzultace u pana doktora Šmída na zastávku na nábřeží. Povídali jsme si o našich potížích, když jsme za sebou zaslechli spěšné kroky. Zpoza rohu se objevil člověk zachumlaný do kostkované šály a rychle nás minul. Hned nato se objevili další tři muži, kteří ho následovali.
Když nás míjeli, jeden z nich záměrně vrazil ramenem do Daniela, který na kluzkém chodníku upadnul.
„Hej!“ zakřičel jsem, ale Daniel mě zarazil.
„Mají holé hlavy...,“ ukázal na trojlístek v zelených bomberech a kanadách.
Zachumlaný muž i skinheadi zmizeli za rohem ulice, odkud se za chvilku ozvalo pokřikování a nadávky. Jenom jsme se na sebe podívali a rozběhnuli se k řece. Na nábřeží jsme zahlédli, jak na mostě před námi holohlavci dobíhají svou oběť. Strhnuli ho k zemi a začali ho brutálně okopávat.
„Nechte toho! Pomoc, pomoc!“ křičel jsem na ně, zatímco Daniel volal mobilem na policii.
Útočníci nás zpozorovali. Ještě několikrát do bezvládného těla na zemi kopli, potom ho zvedli a přes zábradlí hodili do řeky. Chvíli to vypadalo, že váhali, zda se postavit i nám, ale nakonec se rozutekli na druhou stranu mostu.
Zasněžený chodník na místě činu byl postříkaný krví. Nahnul jsem se přes zábradlí a bezmocně jsem sledoval, jak tělo odnáší ledový proud. Napadlo mě, že bych měl útočníky sledovat, když vtom k nám přiběhl nějaký člověk, vysoký, černovlasý třicátník. Své modré oči upínal na hladinu.
„Nějaký chlapi tady zrovna někoho asi ukopali k smrti. A pak ho hodili dolů! Viděl jste to?“ zeptal jsem se ho. A neznámý jen přikývnul hlavou.
„Už jsme zavolali policajty a záchranku. Měli by tu být za pár minut,“ řekl Daniel. „Snad toho chudáka nějak vyloví.“
Neznámý zase pokýval hlavou. Potom si beze slova svléknul bundu, zhluboka se nadechnul a bez varování se přehoupnul přes zábradlí mostu.
„Néé! Nebláznětě!“
Noc rozetnulo hlučné zašplouchnutí.¨
„Šílenec jeden! Je naživu? Vidíš ho?“
Muž se vynořil a ledovou vodou usilovně plaval k bezvládnému tělu. Uchopil ho kolem hrudi a začal táhnout ke břehu, zatímco my jsme seběhli dolů na nábřeží. Když doplaval až k nám, vytáhli jsme je z vody.
„Chlape, vy teda máte kuráž! Myslíte, že je na živu?“ řekl jsem a naklonil se nad zmláceného muže v bezvědomí.
Zachránce pokrčil rameny a začal si s jekotajícíma zubama svlékat mokré šaty, zatímco já se snažil o umělé dýchání.
„Mysleli jsme, že jste se zbláznil,“ řekl Daniel a podal mu suchou bundu. „Taková odvaha, to se jen tak nevidí!“
Zanedlouho se objevila sanitka, která odvezla zbitého chlapa i Martina do nemocnice. Policajti s námi sepsali protokol a my si mysleli, že tím se příběh uzavřel. Jenže věci se samozřejmě chytli novináři, kteří Martina vypátrali a postavili na piedestal hrdinství.
A když na konci roku dostával od prezidenta republiky státní vyznamenání za mimořádnou osobní statečnost, byli jsme s Danielem asi jediní, kdo neaplaudoval. Jako jediní jsme totiž věděli, jak příkrý může být rozdíl mezi statečným, hrdinským, zkrátka dobrým skutkem a hroznou, zlomyslnou myslí.
Čtení myšlenek
Abyste tomu rozuměli. Na telepatii jsem samozřejmě nikdy nevěřil, nýbrž jsem jí považoval za za pověru z bájí a pohádek. Žádný duševně zdravý člověk přece nemůže věřit na kartářství, astrální tělo nebo čtení myšlenek. Jenže navzdory naší sekulární současnosti se mimořádné zkušenosti dějí. Ale člověk jim uvěří až tehdy, když je sám zažije. A se mnou to nebylo jinak.
Stalo se to v supermarketu. Čekali jsme s Danielem ve frontě u pokladny, když jsem před sebou poznal Martina. Ano, toho hrdinu, který před několika měsíci zachránil lidský život z ledové řeky.
„Není to on?“
„Kdo? Jo, aha. Myslím, že je... To je ale náhoda.“
Přistoupil jsem k němu a chtěl jsem mu zaklepat na rameno, pozdravit ho a znovu mu vyjádřit obdiv. Ale jen co jsem natáhnul ruku, projela mnou křeč jako kdybych sáhnul na drát pod napětím.
„Co se děje?“ chytil mě Daniel za ramena.
„Nevím...“
Stejně nenadále jak křeč přišla, tak i zmizela. A místo ní se v mé hlavně náhle rozezněly myšlenky, které nebyly moje.
„Musím si někde sednout,“ zamumlal jsem a odešel mezi regály. „Něco se děje. Snad nepřicházím o rozum...“
„Jak to myslíš?“
„Teď, zrovna teď slyším ve své hlavě příval myšlenek, které nejsou moje.“
„Cože? Co to povídáš?“
„Zkrátka teď uvnitř,“ poklepal jsem si na čelo „slyším zlovolné, nenávistné myšlenky.“
„Hmm... A vyskytuje se u vás v rodině schizofrenie?“
Nakonec jsem se přesvědčil, že pokud v tomhle úkazu telepatie hrají roli psychiatrické choroby, netrpím jimi já. Netrvalo totiž dlouho, než jsem pochopil, že cizí myšlenky patří Martinovi. Poznal jsem v nich totiž útržky občasných vzpomínek na naše společné noční dobrodružství.
Dobro a zlo
Abych se zcela přesvědčil, že netrpím schizofrenií, nýbrž telepatií, sledoval jsem Martina až k němu domů. A pár minut potom, co zhaslo okno v ložnici jeho vily a on usnul, příval zloby ustal. Stál jsem v zahradě pod jeho okny a cítil úlevu od te hrozné zloby a zlomyslnosti. A tak to bylo každou noc. Tlak zlých myšlenek mi začal převrácet život. Snažil jsem se prospat co největší část dne a bdít během nocí, abych té hrůze uniknul.
Co mám na mysli? Co mě trápí během dní? Tak ho poslouchejte. Asi teď zrovna jede do práce:
„Tak se pohni, ty čuráku. Doufám, že to jednou napereš do svodidel a shoříš zaživa! Á jéje, to je ale tlustá bachyně. Fuj! Někdo by tě měl kuchnout jako o zabíjačce. A kriste, zavřenej sjezd! Že oni to zase rozkopali? Aby jim to vybouchlo do ksichtu, hajzlům. Rozjet je bagrem, svoloč kopáčskou. To je jako ten čurák od nás od vedle. Když ho slyším pohvizdovat, vždycky doufám, že na schodech zakopne a zlomí si obě hnáty. Hlavně, aby ta fiflena z recepce neměla zase na sobě nacákáno tuny toho svýho svinstva. Z toho by jeden blil. Hnus. Vůbec, co to je za kretény v tý práci? Jeden debil, druhej hovado, třetí krypl. To je jako ten můj debilní švagr. Snad se na tom svým kole jednou rozseká až se mu vykulej střeva...“
Také jste zaskočení? Já každopádně byl. Ze začátku jsem si myslel, že prochází nějakou krizí, že je pod tlakem, který neumí snést. Jenže se ukázalo, že takhle uvažuje neustále. Nejvíce mne šokovalo, že se jeho zlovolnost netýkala jenom neznámých lidí, ale i jemu nejdražších. Raději vám ani neřeknu, jak smýšlel, když na dětstkém hřišti hlídal svoji malou dceru.
„Tohle přeci není možné,“ řekl Daniel. Seděli jsme v kavárně s výhledem na hřiště a skrytě ho pozorovali. „Podívej, jak se tváří mile a sympaticky, jak jí pomáhá na prolézačkách a povzbudivě se usmívá...“
„Já vím, tím více je to šílené. Vsadím se, že všechny tyhle matky, co obdivují jeho atletickou postavu by mi nikdy neuvěřily. Vždyť tomu sotva věřím sám.“
„Tomu, že se z tebe stal telepat nebo tomu, co mu lítá v hlavě?“
„Oběma. Copak můžu přijít a říct – slyším vaše myšlenky, měl byste se něchat vyšetřit. Leda nechají vyšetřit mě...“
„Já ti uvěřil.“
„Ty jsi něco jiného.“
„Dáte si ještě něco,“ zeptala se servírka, aniž se na Daniela podívala.
„Zatím ne, děkuji.“
Daniel se ušklíbnul: „Myslíš, že je duševně nemocný?“
„A to se ptáš mě, telepata?“
„Jak si jinak vysvětlíš ten rozpor mezi jeho zlým uvažováním a vzorným, příkladným chováním? Manželka ho všude chválí jako vzorného otce. Kolegové ho vyzdvihují jako čestného a zodpovědného zaměstnance. A kamarádi na něj nedají dopustit a mají ho za vzor. Jaktože ztělesňuje dobro, ale přitom se mu v palici metelí taková hrůza?“
„Samozřejmě, že bysme to mohli zamést pod koberec nějakou psychiatrickou diagnózou. Třeba říct, že trpí sociopatickou schizotypií vyvolanou organickou příčinou. Jenže to bychom udělali jenom proto, abychom se tím dál nemuseli zabývat. Doktor Šmíd to tak dělá pořád. Ve skutečnosti nám uniká, že jeho paradox nám názorně ukazuje, jaká je povaha dobra a zla.“
„Jak to myslíš?“
„Díky němu jsem pochopil, že etika závisí na rozlišování, že je věcí poznatelnosti. Bez rozpoznání toho, co je zlé a dobré není zlého a dobrého.“
„To je celkem banální, ne?“
„Ne tak zhurta, příteli. Jak poznáš, že je něco dobré nebo zlé?“
„To je přeci nasnadě.“
„Není. Podívej se na něj. Pečlivý a starostlivý otec. A přitom uvažuje jako nejhorší zločinec. Jenom z činů a slov rozpoznáme dobro a zlo. Nikoliv z myšlenek, které normálně nedokážeme číst.“
Konfrontace
Znovu jsme se s Danielem sešli až za několik dní.
„Musím s tím něco udělat.“
„S čím?“
„Musím mu říct, že mu čtu myšlenky a že by s nima něco měl dělat. Třeba mu tím pomůžu.“
„Zbláznil ses? Nikdy ti neuvěří. Sám jsi to říkal. Vždyť právě kvůli tomu jsi to něřekl nikomu jinému než mě...“
„Tobě jsem to ani říkat nemusel.“
„Vždyť víš, jak to myslím. Neuvěří ti.“
„Ale uvěří. Dokážu mu totiž nahlas zopakovat cokoliv, na co si zrovna pomyslí.“
A tak jsem si s Martinem domluvil schůzku v bance, kde pracoval jako ekonom. Přivítal mě ve své kanceláři, nabídl mi občerstvení a zavzpomínal na naše náhodné setkání na mostě. Když zkončil, přešel jsem rovnou k věci. Řekl jsem mu, že přesně vím, na co právě myslí, na což on jen odvětil „Prosím?“ a pochybovačně zvedl obočí. Tušil jsem, že mi neuvěří a proto jsem doslovně zopakoval všechny ty hrozné myšlenky, které se mu právě honily hlavou.
Místo toho, aby byl překvapený, jenom jakoby chápavě pokýval hlavou, řekl, že už nemá čas a zavolal sekretářku, aby mě vyprovodila z banky. Když jsem oponoval a začal křičet, že moc dobře vím o tom jeho zlu, zavolali na mě ochranku.
„Neustále slyšet cizí a navíc tak zlé myšlenky musí být nesnesitelné,“ řekl Daniel. „Ale když ho budeš pokoušet, vyjde ta zloba ven a přátelský Martin se promění v monstrum, které se zatím skrývá jenom v jeho hlavě.“
„Jenže já s tím něco musím udělat. Někdo musí na to zlo upozornit!“
„Zlo? Jaké zlo? Ten chlap zachránil člověka z ledové řeky a nedávno ho vyznamenal prezident. Je to příkladný manžel, milující otec a zodpovědný zaměstnanec...“
„Copak mi nevěříš?“
„Věřím. Ale sám jsi řekl, že činy a slova mluví za vše, nikoliv myšlenky.“
Ačkoliv jsem věděl, že má pravdu, nemohl jsem se s ní smířit. Proto jsem se ještě dvakrát pokusil Martina přimět, aby si se mnou o všem promluvil, aby něco udělal se svým zlem. Ale on mě pouze doporučil navštívit psychiatrickou ordinaci a pak zavěsil. Jenže hned nato se mi v hlavě rozezvučel jeho hlas:
„Ještě jednou mi zavoláš, ty zmrde, nebo tě jenom někde zahlídnu, a poznáš takový utrpení, o kterým se ti ani nezdálo. Vyrvu ti nehty a vydloubu voči z důlků. Slyšíš mě? Moc dobře vím, že mě slyšíš. Tak si dávej bacha a drž se zpátky. A běda jestli o tom všem řekneš ještě někomu jinýmu. Rozmlátím tě bejzbolkou! Vykuchám tě jako svini!“
Vražda
„Vidíš, vidíš. Neposlouchal jsi mě a teď máš na krku psychopata,“ pokýval hlavou Daniel.
„Jakého psychopata,“ ušklíbnul jsem se ironicky. „Nemyslíš hrdinu, dobráka od kosti?“
„Nech si toho, chytráku. Spíš mi řekni, co s tím budeš dělat?“
„Takovéhle zlo by nemělo žít.“
„Nemělo, ale žije.“
„No právě,“ nadechnul jsem se. „Budu ho muset zabít.“
„Cože? To snad nemyslíš vážně!“
„Myslím.“
Jenže jedna věc je o vraždě uvažovat a druhá je jí provést. Vždyť já nedokážu zabít ani vánočního kapra, natož pak člověka. A je celkem jedno jestli dobráka nebo zlosyna. Proto jsem začal hledat výmluvy. Vždyť on vlastně není špatný člověk. Jenom zle uvažuje, ale přitom se chová dobře, příkladně. Kdybych nevěděl, jak uvažuje, nepochyboval bych vůbec, že je vzorným člověkem. Navíc – přeci by mi neublížil.
Martin ale se svými výhrůžkami nepřestával. Naopak je stupňoval. A proto jsem se nakonec musel odhodlat k činu, k odstranění té anomálie mezi zlou myslí a dobrým konáním, která ohrožovala moje etické uvažování a přeneseně i celý můj svět. Ale nebojte se, dal jsem si záležet, aby netrpěl. Nechtěl jsem ho přeci trápit. Jenom zabít.
Bylo svěží jarní ráno. Více než rok potom, co se Martin stal hrdinou. Vstal, osprchoval se, nasnídal a vydal se autem do práce – mysl opět plnou zlomyslnosti a zloby. Hrůza za hrůzou, že jsem si musel zakrýt uši, abych se vůbec dokázal na jeho vraždu soustředit.
Když najížděl na dálnici, nepodíval se do bočního zrcátka, zda má volno zleva. A právě vtom do něj narazil osmnáctikolý tirák jedoucí sto čtyřicet. Rozmáčknul jeho auto o svodidla jako nějakou plechovku od sodovky. A Martin byl na místě mrtev.
Epilog: Mimo dobro a zlo
„Tak jsi ho nakonec přeci jenom zabil, viď?“ povzdechnul si Daniel.
„Ano,“ přiznal jsem.
„Proč ale? Nešlo to jinak? Proč u tebe všechno vždycky končí smrtí?“
„Copak život končí jinak?“
„Nekončí. Potíž je v tom, že ty vidíš smrt jako špatnou, jako zlou.“
„A co je dobrého na tom umřít?“ ušklíbnul jsem se.
„Život a smrt, dobro a zlo jsou věcí rozlišování. Bez rozlišování, bez rozpoznávání takové kategorie nejsou.“
„Tomu nerozumím,“ pokrčil jsem rameny. „Myslíš, že jsem dobrý nebo zlý, když jsem Martina zabil?“
„Nevím. To posoudí až čtenáři.“