Poslední strážce brány: Tulák v jeskyni

Říká se, že až se znovu otevřou brány, do světa se vrátí bohatství a rozkvět. Slyšel jsem už mnoho takových legend, ale má vlastní zkušenost mě nutí o nich pochybovat. I přesto, že do nedávné doby jsem vůbec netušil, že by se brány někdy mohly plně otevřít. Už jen proto, že pouze nám „procházečům“ byl dán dar bránami procházet a upřímně, velice nerad bych o ten dar přišel.

Zapomeňte v tuto chvíli na svět, tak jak jej znáte. Dávno to už není pravda, a mnoho věcí se změnilo. Představte si, že od toho vašeho světa uplynulo více než tisíc let. A přesto se vývoj vydal jiným směrem, než by jeden mohl očekávat. Zapomeňte na nové technologie, na meziplanetární lety, zapomeňte na počítačové sítě, implantáty, nanotechnologie nebo jak tomu říkáte. Dnes už je všechno jinak. Dříve lidí bývalo mnohem víc, opanovali každé místo na Zemi, dokonce i místa, která byla pro ně velmi nehostinná; stavěli obrovská města, sdružovali se do velkých států a unií, vládli mocnými silami a svými vědomostmi a moudrostí dokázali tyto síly spoutat a využít ve svůj prospěch. Ne vždy však pro správnou věc. A právě na začátku tohoto příběhu stojí obrovská přírodní pohroma. Kdo ví, zda se jednoho dne tyto mocné síly postavily proti svým vládcům, nebo je lidé jednoduše zneužili v nějaké bezvýznamné válce mezi sebou. Stalo se, že na Zemi dnes žije mnohem méně lidí. Tam kde jste před Pohromou potkali deset lidí, tam dnes potkáte jediného člověka. Lidstvo utrpělo velkou ránu a lidí je nyní tak málo, že veškeré vědomosti o tom, jak se žilo před Pohromou, pomalu odplynuly do zapomnění. Lidé zapomněli, jak získat zpět vládu nad silami, kterým vládli předtím. Opustili města, opustili své stroje, které jim sloužily a pomáhaly žít život plný pohodlí a blahobytu. Jednoduše jim lidé přestali rozumět, zapomněli je ovládat nebo nedokázali se o ně starat. Jaké byly technologie, jaké byly implantáty, kde skončily počítače? Svět se velice změnil.

Ale vraťme se k branám. Jejich původ byl zapomenut stejným způsobem, jako ostatní vědomosti. Byly postaveny před Pohromou za použití dnes již zapomenutých technologií a neznámé magie. Spojily tehdy magickým průchodem dva různé světy a tím přinesly mezi lidi víc vědomostí a rozkvět z obchodu mezi těmito světy. Ten druhý svět, tam za branou, je jiný, věřte mi, já už tam byl… nechci říkat, že je lepší, ale domnívám se, že do doby před Pohromou v něm nebylo tolik vědomostí, jako zde na Zemi a lidé, kteří tam žili, nevládli takovými silami. Dnes je to opačně a ti, co odešli branami před jejich definitivním uzavřením, nyní nejspíš strádají mnohem méně, než ti, kteří tu zůstali, nebo již nestihli utéci.

Brány byly stráženy. Strážci měli moc je otevírat a chránili nejen je samotné, ale dbali na to, aby bránou neprošel nikdo se zlým úmyslem vůči druhému světu. Avšak během tisíce let strážci bran postupně vymřeli a jejich moc se vytratila spolu s nimi. Nikdo dnes brány nestráží a nikdo je neumí otevřít… kromě procházečů. Jejich moc je však jiná a velmi omezená, jak si řekneme dále. A i ta časem slábne a jednou přijde den, kdy se brány uzavřou definitivně i pro procházeče.

Do teď jsem objevil několik bran na severu známého kontinentu, na úpatí Tančících hor. Za horami se pak rozkládá oceán, kde …aspoň pro mě… končí známý svět. Měl jsem namířeno k bráně do skalního města, byla to má první návštěva téhle brány, protože běžně volím jinou trasu. Doufal jsem, že za branou naleznu nové zákazníky, se kterými bych mohl obchodovat. Brány se většinou nacházely v jeskyních. Byly to takové jeskynní chrámy, s jedním velkým sálem, kde stála vlastní brána a s mnoha malými komůrkami a chodičkami vytesány do skal kolem. Tam uvnitř bydleli strážci. Jejich život se podobal životu mnichů, byli plně oddáni duchovnímu světu, abstraktní myšlenkám a hodnotám, vědě a filozofii. Neměli bohatství, přestože drtivou většinu svého majetku získávali od procházejících lidí, jako drobný poplatek za průchod branou. Velkou čast tohoto majetku však věnovali na pomoc churavýn, chudým a osamoceným.

Jak jsem předpokládal, brána se nacházela ve velké síni vydlabané ve skále. Dva naprosto hladké sloupy vysoké tři metry, čtvercového průřezu o hraně široké cirka půl metrů, z materiálu, který aspoň na pohled a omak nejvíc připomínal mramor, avšak bez jediné spáry, jakoby z jediného kusu kamene. Vedle těchto dvou sloupů se tyčil hranol se čtvercovou základnou, který se do výšky zužoval ve své hloubce. Jeho přední stěna byla kolmá na zem, takže z předního pohledu to vypadalo jako nějaká deska. Ta deska byla popsána mnoha runami, kterým již dávno nikdo nerozuměl, a nad nimi, ve výšce asi dvou metrů nad zemí, byl otvor.

Pro klíč…

Přesně tak, klíč k bráně. Strážci museli použít speciálního klíče, kterým bylo možné bránu otevřít. A protože klíč bude v příběhu hrát důležitou roli, prozatím o něm nic neprozradím. Hezky všechno popořadě. Kolikrát jsem předtím viděl brány, kolikrát jsem jimi prošel, ale vždy jsem viděl jen ten otvor a nikdy klíč. V té době jsem prostě neměl tušení, jak vypadá a jakou má moc. Procházeči používají k otvírání brány jiný artefakt: „prsten procházečů“. Je to zlatý prstýnek s malým kamínkem, který poblíž brány začne slabě zářit. V tu chvíli může procházeč udělat kamínkem do brány „škvíru“, kterou se protáhne na opačnou stranu brány. Ihned potom se škvíra zavře, takže nikdo jiný branou projít nemůže. Moc prstenu je velká tak akorát, že branou může projít jen jediný člověk a případně člověk s vakem nebo nůší, ve které si nese zboží pro obchod. Legenda tvrdí, že kamínek v prstenu je ve skutečnosti kousek, který kdysi tvořil klíč. Kdosi jej v dávných dobách rozbil nebo snad rozdrtil na drobné kamínky a tyto kamínky pak zasadil do prstenů a rozdal mezi procházeče.

Procházel jsem sálem a v šeru se očima pokoušel rozeznávat boční chodby do komůrek, kde před stovkami let bydleli strážci brány. A vida, v písku na podlaze bylo několik čerstvých stop … a kousek od jedné z chodeb byl položen plný vak a nějaký kus koženého oblečení. Možná nějaký poutník nebo tulák zabloudil do jeskyně, aby se zde zabydlel, řekl jsem si nahlas.

„… prý tulák,“ ozvalo se nečekaně za mými zády. Byl to ostrý ženský alt, bylo to řečeno pohrdavě a vsadil bych se, že s patřičným úšklebkem na tváři. Otočil jsem se. Stála tam silueta postavy s tvarem těla, které nejvíc připomínalo přesýpací hodiny. Vykročilo to mým směrem a já viděl ladnou ženskou chůzi, jejíž houpající boky mě naokamžik učarovaly.

„Když tak na tebe koukám, nejsem si jistá, kdo z nás dvou je to tu tulák“. Přišla blíž a já konečně nemusel namáhat oči zíráním proti dennímu světlu přicházející do sálu vstupním otvorem. Byla vyšší, asi tak jako já, měla krátce střižené zrzavé vlasy a nosila rozevlátou halenku modré barvy s velkým výstřihem, krátkou sukní v pase upnutou páskem, dlouhé rukavičky chránící paže až k loktům a vysoké, avšak pravděpodobně velmi lehké boty, vše téže barvy. A vzadu mohla mít něco jako závoj, v tom šeru to nebylo moc poznat. Odhadl jsem její věk tak na sedmadvacet.

Překvapila mě, zmátla mě, učarovala mě.

„Kdo jsi, co tady děláš?“ Nevysoukal jsem ze sebe nic lepšího, než tuhle hloupou otázku. Přistoupila ke mně, změřila si mě pohledem a ruce složila na prsou.

„To bych se měla ptát já, tuláku, tohle místo odjakživa patří strážcům a ti nepustí jen tak někoho k bráně“.

Zajímavé, pomyslel jsem si.

„Nejsem tulák, jsem obchodník. Strážci přeci vymřeli, brány již dávno nejsou střeženy.“

„S tím bych si nebyla tak jistá.“ V šeru jsem viděl, jak se ušklíbla, bylo mi jasné, že si se mnou jen hraje. Přivřela oči a se vztyčeným prstem žena pokračovala v poučování.

„Tato brána má svého strážce a ty se musíš podřídit jeho vůli…“

„… stačí Vaneso…!“

Ten hlas, který přerušil začátek jistě zajímavé přednášky, též musel patřit ženě, byl vyšší a jemnější. Vanesa se rozmrzele zahleděla do stropu.

„…už to s tím divadelním výstupem přeháníš. Chtěla jsem jen zjistit, kdo to je.“

Za ženou s dokonalým tělem se v postranní chodbě objevila jiná žena, mnohem mladší, skoro dívka. I přes šero jsem rozpoznal, že má tmavší pleť a velmi tmavé, ale asi nejspíš černé, vlněné vlasy. Zřejmě cikánka, to zase poznám, protože je na cestách potkávám často. Nejsou to dobří zákazníci, málokdy udělám dobrý obchod a častěji mi něco ukradnou. Snažím se jim vyhýbat... Zašedlá bílá košile a kožešinová vesta v pase upevněná páskem z kůže, rozhodně byla oblečena chuději, než její kamarádka. Sem tam něco potrhanéh a boty... hmm... spíš onuce v sandálech.

Vanesa se otočila na tu dívku a snad úplně zapomněla, že tady stojím

„Ale vždyť je to pravda, musíš se začít chovat podle toho, jakou roli ti osud přidělil“.

O co tu jde? Dívky pokračovaly v hádce, aniž bych jim překážel.

„Kašlu na osud, hledala jsem tady odpovědi na své otázky, …“

„Kašli na odpovědi,“ přerušila ji Vanesa, „přiznej si, co opravdu jsi a chovej se podle toho!“

„Ehm…, dámy?“

„Sama víš od začátku, že to není jednoduché, tak mi to nedělej ještě těžší. A hlavně nedělej nic, o co jsem tě neprosila…!“

„Pche, nuda… to chceš žít pořád takový nudný život…? Tohle je prostě něco!“

Vypadalo to, že celá ta věc okolo strážců je jen taková hra dvou nevyspělých holek a trochu se mi ulevilo. Nechtěl jsem se pouštět do cizí hádky a udělal krok vzad s úmyslem opustit představení a dojít až k bráně. Něco mě přitom rýplo do zad. O mrknutí oka později mi zněl do ucha jiný hlas, těžký, hluboký a chraplavý:

„Opovaž se ještě hnout, mohl bys toho litovat…“.

Nazanačil jsem zvednutí rukou a pomalu jsem se otočil.

„Máš snad pocit Vaneso, že doposud to bylo nic?...“

Usmíval se na mne zjizvený obličej válečníka veterána. Jeho úsměv mi dal jasně najevo, že nemám jakoukoliv šanci z tohoto nějak uniknout. A pak také jeho zbraň, dlouhá lovecká puška, jejíž hlaveň se zabořila mezi má žebra. Napadlo mě, jestli v ní má náboje. Tyhle zbraně se tu zachovaly z doby před Pohromou a sehnat do nich střelivo bylo velice obtížné. Patrony se zpravidla sháněly po jedné a platily zlatem.

„… a co tady jako strážce mám podle tebe dělat? Postavit si tady stánek a vybírat vstupné?“

Nová situace mi vzala veškeré únikové možnosti, zato dámy se dál nerušeně hádaly. Ta malá to evidentně brala vážně.

„A vůbec, mám právo na něco takového? Mohu jen tak kohokoliv pustit bránou? Dokážu pak nést zodpovědnost za následky, které to může způsobit?“ Dívenka si 'jen tak mimochodem' všimla válečníka,“... Drago, nech ho jít, je to jen tulák,“ dokončila aniž by změnila tón hlasu.

„Obchodník,“ protestoval jsem.

„Třeba potřebuje otevřít bránu,“ ušklíbla se Vanesa.

Proud řeči najednou ustal, zdálo se, že všichni čekají na mou odpověď. Jako by to mohlo rozhodnout hádku mezi oběma dámami. Jasně, že chudák cikánka ponese zodpovědnost za to, že mi otevře bránu a pustí mě do neznámého světa. Pobavilo mne to, ale nijak nepomohlo situaci. Byl jsem v koncích, protože nebýt lovecké pušky, která pravděpodobně nabitá stále mířila na mojí hruď, bral bych to jako hloupý žert a vůbec bych se tím nezabýval. Ale zdálo se, že tady o něco šlo. Bojovník s puškou a lehce afektovaná bohyně krásy, oba dva zřejmě poslouchali, nebo museli poslouchat tu cikánskou dívku. Už to bylo samo o sobě zvrácený. A pak ta věc s tou bránou.

Otočil jsem se tázavě na cikánku: „Ty umíš otevřít bránu?“

V sále však byl ještě někdo další, doposud schován za tělem bojovníka, ač se to zdálo neuvěřitelné, nevšiml jsem si ji, protože ta další žena by těžko uspěla v soutěži krásy. To spíš v soutěži těžké váhy. Byla totiž znatelně silnější postavy. Měla tmavé dlouhé vlasy, které sahaly až někam k lopatkám a dlouhé šaty, s hlubokým výstřihem, nějaké tmavší barvy, možná zelené. Do celé chaotické situace vstoupila naprosto nečekaně, ale způsobila zásadní zvrat.

„Má hezký prsten,“ pronesla zasněně, jako by přemýšlela nahlas, „… a hezky září“.

Škubnutím jsem předpažil levou ruku a natočil hřbet ruky k očím. A vskutku! Byl to samozřejmě prsten procházečů, který teď v šeru zářil jasným světlem. Ale k bráně to bylo ještě něco přes padesát kroků. Prsten by neměl zářit tak daleko od brány. A neměl by zářit tak moc.

Příště: Návrat prince