Deprese tradicionalistova

„Musíš být dospělý, praktický, musíš zapomenout na svoje naivní romantické představy. Musíš si udělat nějakou školu, musíš něčím být, zařadit se do společnosti, normálně fungovat. Vidíš ty ztracený roky, kdy ses jen flákal (rozuměj – s občasnými přestávkami zkoušel najít klášter, který by tvoje hřivny rozmnožil a ne donutil k odhození), mohl jsi budovat kariéru“

Ech, darmo mluvit. Jak přesvědčit rodiče, kteří bez víry jdou svými životy, že zkušenosti načerpané v těch „ztracených letech“ jsou pro člověka dražší, než celé roky studií na univerzitách, které nedají nic, co by stálo za zmínku? Asi nelze. Jak přesvědčit své kamarády (skuteční přátelé nejsou), že reálnější je pro mne svatý Bruno, svatý Bernard, svatý Ludvík a obyčejný zemánek z 12. století, než baba za přepážkou, která chce platit jakési pojištění, spolupracovníci v práci řešící triviální prdy? Možná snáze, ale přesto si potajmu budou šeptat něco o cvokovi.

Jak naplnit tu touhu, kterou zná každý, jehož Pán Bůh povolal k Své cestě, když se setkáváš jen s malostí a omezeností. Svou i druhých. Těch druhých, kteří by tě měli formovat, tepat a kout. Místo toho tě vhodí zpět do tmy, nakazí vlastní leností a spokojeným hnitím. Kolik duší?

Nenajdeš pochopení ani u nejbližších. Tolik bys chtěl utéci do pustiny, do pouště, do opuštěných lesů, ale není kam. A drápy tebou nevytvořené societas tě stejně nepustí. „Zaplaťte to i ono, dostavte se tam i jinam, dělejte toho, nedělejte tamto, přijďte, přejděte, kupte, nekupujte.“

Proč hledat místo ve světě, který není tvým? Nenávidí to, co miluješ. Opovrhuje tím, za co bys položil život. Nutí ti to, co se ti hnusí. Přesvědčuje o něčem, co znáš jen jako lež a faleš.

Doufáš, že alespoň Matka bude chápající a přijme tě do náruče. Ale místo pohlazení a pochopení, nabízí ti kopanec do zadnice, horší ostouzení, než samotná pohanská většina společnosti. Musíš denně slyšet blábolení a triviality odpadlých od Boha. Denně před spaním slyšíš, jak ti umírají sny a opouští inteligence, spolu s hlubším propadáním se do hnoje pohanského ráje. Proč ti ještě stojí za to žít? Protože tě neopouští naděje, že se nakonec něco změní? Že vybředneš a najdeš ostrůvek světla a dobroty? Snažíš se nezoufat, nepřestat milovat, nepřestat věřit. Polykáš vodu a necítíš dno pod nohami, nemůžeš udělat ani tempo, protože z Lodičky tě strkají bidlem stále hlouběji a hlouběji. Občas se nadechneš, ale podaná ruka ti klouže s rozsvíceným zimním městem, v němž ti jedno Introibo dalo trochu kyslíku do plic. Znovu se propadneš do tmy a smutného tápání. Díváš se na ubíhající svět za oknem a tajně doufáš, že jednou usneš a už se v něm neprobudíš. Není to tvůj svět, není to tvoje společnost. Co ještě lze milovat?

Snad jednou najdeš odvahu, spálíš všechny karty, průkazy, mosty. Odejdeš za bílými mnichy a budeš doufat, že odpudivý satanský dým sem nepronikl. Že kříž skutečně stojí, i když se celý svět chvěje v předsmrtné křeči, která neporodí nic, než Antikrista. Vládce nad poslední hrstkou věrných, kteří marně se lopotí s větrnými mlýny. Rytířů ubývá a noví nejsou.

Přijď Pane a zachraň nás, neboť hyneme! Prosíš a doufáš, že Bůh ještě neodvrátil tvář, když viděl, jak Jeho chrám rozebírají všichni ti, kdo mají stavět. Když viděl rouhání a bratření s neznabohy, heretiky a schizmatiky.

Protože tohle jsou ty ztracené roky. Roky čekání na zázrak, na Apokalypsu. Kde bude má víra, až Pán přijde?

Jak dlouho ještě?