Písmák Prastarý
Jsem starý, prastarý. Starší stromů rostoucích na hrázích rybníků. Kořeny sahám až do středu lidského věku. Nabírám kyprou půdu všech abelardů a akvinských.
Jen lehounce adventní
„Měl by sis najít nějakou hodnou holku, aby ti uklidila a nebyls tam tak sám,“ pravila tuhle moje dobrá maminka poté, co sundala záclony zoken na mém dvorci. Moje slova, že „je to ještě dobrý“ ji nijak neutěšila. Pravda, kdysi jistě bílá záclona začala chytat odstín nebe před bouřkou, ale komu by to vadilo, že, pánové.
Moje dobrá a nejlepší máma netuší, na jaký problém narazila.
Chrudimský triumf domikánského ritu i filosofa
Jak se počaly blížit katolické misie v Chrudimi, jež měli v gesci bratři dominikáni, rostl v hlavách dvou tradičních katolíků nápad. Jedním z přednášejících měl být i pater Efrém Jindráček O. P. , který je znám svou láskou k dominikánské liturgii.
Kolik času zbývá...
Kolik chvilek ještě zbývá
než se klenba propadne
a svět shoří.
Kolik nádechů má před sebou
Vtiskni, Kriste
Vtiskni, Kriste, rány čisté
přehluboko vduši mou.
Dej mi trpět, zmučený vládče, stejnou bolestí, jako trpíš Ty - opuštěn od všech, osaměle sledující stahující se mračna nad křížem. Vezmi mé srdce, které Ti tolikrát lhalo a tolikrát se pachtilo za naplnění stvořeným. Vlož mi mezi žebra srdce své, probodené kopím vojáka, nebo kohokoliv, co na tom záleží.
...a Bůh si zakryl tvář
Výsměch normálnosti, potupa všednosti, ujařmení přirozenosti. To vše lze směle prohlásit o době, časovém úseku dějin, vněmž se momentálně nacházíme.
Není normální věřit vBoha a žít normální katolický život bez modloslužeb blahobytu a vše požírající rakovině neopohanství, jež se od starého pohanství liší především absolutní resignací na jakýkoliv duchovní přesah, absencí touhy po nadpřirozenu, komunikaci sbožstvy. Dnes je božstvem každé zněkolika miliard zvířat chodících, vyměšujících a sterilně se rozmnožujících vtomto slzavém údolí.
Satanismus včera a dnes
Huysmansův satanismus, respektive uctívání satana, které ve své knize popisuje, je unikátní. Najít něco takového dnes, vdobě, kdy i od pulpitů - kazatelny se totiž zrušily, nebo nechaly červotočům, jen zřídka zaslechneme slovo „Ďábel“, neřkuli satan, jsou obřady popisovaném dekadentem něčím fascinujícím.
Ne, skutečně si nemyslím, že by dnes už neprobíhalo uctívání ďábla a odpadlí kněží nesloužili černé mše, nepraktikovali „božskou sodomii“ způsobem, jaký popisuje. Rozdíl je však vtom, že dnes takový kněz nestojí často mimo hlavní proud, ale doslova se vněm rochní.
Katolický virus
„. i svámi,“ stačil už jen říci kardinál Mueller a sžuchnutí se sesul kzemi. Řeholní sestra zpod svého až vulgárně odhrnutého závoje vydala strašlivé zaječení a lidé se začali sbíhat. I ztěch nejposlednějších lavic vKolínské katedrále.
Poslední časy
Rozvrat společnosti se zdá být definitivní. Pro ty znás, kteří žijí své životy vtéto době spíše spovzdechem „nevybral jsem si, ale dobrý Bůh jistě ví, proč zrovna mne nechal narodit se vtěchto posledních časech“, je to fakt jasný stejně, jako vycházející slunce.
Kamkoli se dnes katolík podívám, vidí jen zkázu a destrukci. Architektura vymknutá ze svého přirozeného vztahu knadpřirozenému řádu se podobá spíše kýčovitým snům pijáka absintu, literatura oslavující zvrácenosti a morální zpustlost zaplavila police ve veřejných knihovnách a vytlačila díla oslavující krásu, dobro a pravdu.
Prales
„Našli jsme něco neuvěřitelnýho,“ vyhrknul major a zpod korkové přilby si vytíral pot velkým modrým kapesníkem. Lilo zněj, jak zoroseného půlitru plzně. Khaki košili na zádech měl jeden velký mokrý flek a krátké kalhoty se mu lepily tam, kde to není žádnému chlapovi příjemné.
„To určitě, zase nějaký opičí hlavy na drátkách, ne.
Smutek
Sevřeni smutkem
stojíme nad ústy,
která zem sama
pod námi otvírá.
Rytíř
„Jen klid, dámy, držte formaci,“ snažil se udržetpozornost stále více neklidné čety vojáků poručík. Zelená hradba lesa se blížila a podzimních paprsků už moc nezbývalo. Země se začala chvět.
„Fajn, hoši, rozptýlit a držte pozice, tohle by.
Konec starých časů?
Konec starých časů by mohl znamenat začátek nových, ale vposlední době se zdá, že nic nového nezačíná. Stále jen končí a umírá.
Umírá Církev, umírá Nevěsta Beránkova a nová se nerodí. Jak by také mohla, když jiná archa spásy nebude lidem do soudného dne dána, než toto společenství hříšníků a svatých.
Sen
Hřbitov rezavějících aut, strom prorůstající motorem a natahující se ke svým ne tolik vzdáleným bratrům vblízkém lese. Vytáhl jsem trošku sušeného masa a usedl ke kmeni největšího buku, který jako by strážil vchod do znovu získaného hájenství přírody. Rozhled do krajiny byl úchvatný. Stačilo jen zavřít oči a člověk znovu vidět to, co zde po staletí stávalo a dnes zůstávalo vtroskách, které nikdo neopravoval.
Nákup v kaufu se snadno zvrhne
„Kaufland, tady jsem správně,“ vřískal protivný hlas prodavačky smodrým přelivem ze skrytých reproduktorů.
„Fakt nechápu, co má tenhle debilní slogan znamenat,“ bručel jsem si pro sebe, když můj vozík bloudil mezi nekonečnými regály. „Správně tu rozhodně nejsem, ale nic jinýho mi nezbývá,“ pomyslel jsem si ještě a hodil chleba do koše.
Kdo by taky miloval tyhle odosobnělý nákupní haly, kde zboží bylo nepřeberný množství, ale často jen vkrabicích, obaly děravý.
Čarodějnice II.
Drahý bratře vKristu,
milý příteli,
Kristiáne,
vím, že můj poslední dopis, tedy předposlední, poslední je tento, působil zmateně. Ale tuším, že máš pro mé drobné výstřednosti pochopení.
Čarodějnice
Drahý bratře v Kristu
ctěný Kristiáne,
udělat se to muselo. A kdo jiný měl zlikvidovat čarodějnici, než kněz. Kněz řádu, který vsobě spojuje nejen boj duchovní, ale i ryze světský, fysický.
Být takovým knězem Německého řádu, drahý příteli, není zrovna med.
Les
Byli jsme čtyři, kdo se dovážili na výpravu, zvanou všeobecně jako lovecká. Každý však preferoval jiný druh zbraně, jiné oblečení, jinou tradici, kníž se hlásil. Tonda si vzal hezkou mauserku a od horského myslivce by ho člověk neodlišil. Inu, krev není voda.
Les II.
„Týýý vole, to bylo těsně,“ zařval Václav a padnul na hubu. Uniforma záložáka dostávala první šrámy od jarní přírody.
Mýtinou proletěla šipka kuše a ukončila svou pouť vkomoře neviditelného srnce. Nejsme tu sami, to je jasné.
Hrad
Seděl jsem na hřbitovní zdi a mezi zuby drtil stéblo žloutnoucí trávy. Nohy spuštěné dolů, mezi hroby. Slunce pálilo, jak jen to kolem nanebevzetí Panny dokáže. Vzduch byl plný poletujícího hmyzu, ruce se lepily na pažbu zbraně a čůrky potu mi stékaly po zádech.
Postní meditace u Kříže Beránkova
Koupat se vkrvi Beránkově, objímat probité nohy, hledět do proklatého boku Spasitelova. Ve zkroušenosti očekávat Jeho zmrtvýchvstání, které je ještě daleko, jako celá staletí. Svatý půst, který je jedinečným časem těch nejtišších modliteb u posvátného Kříže byl redukován na počítání špekáčků a odvažování gramáže potravy.
Staří rytíři se zpod svých náhrobků smějí naší malosti a ubohosti.
Náměstí
„Kryjte se,“ zařval Tonda a skočil za vrak OTéčka. Bylo to těsný. Sniper uhnízděný na zvonici kostelní věže se zrovna rozhodl, že jsme se dostali moc blízko. Kulka se od zničeného stroje odrazila a zmizela k modré obloze.
Katedrála
Poslední kostel. Byl to jeho poslední kostel ve městě, které dávno zemřelo a teď se pomalu rozpadalo.
Každé ráno vstával a probouzel se sčervenozeleným světlem vitrají na obličeji. Jak se slunce posouvalo po obloze, i svatý Jiří svádějící svůj věčný boj sdrakem putoval starou sakristií.
Nejsme sami
Znáte ten pocit, kdy na maličkou chvilku jako by uvnitř převzala vládu zelená stránka. Holdstockův bludník není jen iluzí, kterou senzitivní autor vymyslel pro svůj Ryhopský cyklus. Je to něco skutečného, co na kratičký okamžik člověku dovolí soucítit se stvořením, s tichým lesem, stromy ševelícími větrem. Krev se mění v mízu, na malý okamžik je absolutní ticho a obraz Boží se cítí být součástí všeho stvoření.
Podzimní
Jak miluji ten melancholický listopad. Listy zbuků dávno kryjí promrzávající zem, růžence jeřabin krášlí své nositele. Jako by i sama příroda se připojila kměsíci, kdy zbožné duše prosí za zemřelé a touží jim ukrátit tresty, které musí zakoušet vplamenech očistcových. Vše pře zimou oslavuje svého Stvořitele.
Zima už je za vrátky, proč ne trochu pohádky? :)
„Fuj, hnusná zima. nesnáším podzim,“ oklepal se zimou a zvedl výše límec ušmudlané bundy. Pytel se smetím se mu houpal vruce jako gigantický šourek.
Kpopelnici to nebylo daleko, snad dvacet metrů.
Temné hluboké lesy
Pomalu si nacpával dýmku, správně po lesácku porcelánovou a přitom sledoval žhnoucí kotouč podzimního slunce zapadající za hrabu lesa. První den, vlastně podvečer, kdy bylo možné lovit vysokou se blížil.
Ruce už se mu dávno netřásly. Možná vprvních deseti případech, kdy jeho rána nebyla tak jistá, vystřelená kulka letěla do roští a vysoká vzala nohy na ramena.
Poustevnická idylka
Poustevnická idylka
Doba jako by se kolem nás zbláznila. Mnohým jistě vyhovuje, že rychlé tempo přináší rychlé hračky. Auty počínaje, mobily konče. Vari od nás každý, kdo by chtěl jen na chvilku zastavit zběsilost událostí směřujících neodvratně do zadnice samotného arciďábla.
Deprese tradicionalistova
„Musíš být dospělý, praktický, musíš zapomenout na svoje naivní romantické představy. Musíš si udělat nějakou školu, musíš něčím být, zařadit se do společnosti, normálně fungovat. Vidíš ty ztracený roky, kdy ses jen flákal (rozuměj – s občasnými přestávkami zkoušel najít klášter, který by tvoje hřivny rozmnožil a ne donutil k odhození), mohl jsi budovat kariéru“
Ech, darmo mluvit. Jak přesvědčit rodiče, kteří bez víry jdou svými životy, že zkušenosti načerpané v těch „ztracených letech“ jsou pro člověka dražší, než celé roky studií na univerzitách, které nedají nic, co by stálo za zmínku.
Kostel
Vcházíš do města fortnou pro pěší. První věc, která tě zarazí, je puch výkalů tekoucích stružkou uprostřed ulice. Jsi venkovský zeman z chudičké tvrze uprostřed lesů. Ostruhy sis vysloužil teprve nedávno.
Co zbývá?
Co zbývá z duše středověkého člověk, z duše doby milované Christianitas. Zbývají snad katedrály, důkazy "temnoty" časů svatých mužů a žen. Nejsou snad už jen prázdnou slupkou a smutným mementem, při němž radši odvracím zrak, abych nemusel vidět balónky letící k žebroví klenby, smutné tváře zapomenutých světců, k nimž se už nikdo nemodlí, jak hledí na barevné reje kdysi řeholních sester s kadidlem v rukách, kterak vzývají samotného ďábla.
Dlouhá stébla varhan buď mlčí, nebo vydávají kakofonii zvuků hodných pekla.
Noc
Kdy slyšíš staré světce přimlouvat se za nás. Když se v noci probudíš a nespavost ti nedovoluje znovu usnout, díváš se na tiché hvězdy a hluk, který v bílém dni přehlušuje jejich šepot najednou je pryč. Nebo snad za zvonku ministranta vidíš jejich zástup za zády přisluhujících. Když v hlubokém lese stromy hovoří, je to tichý vánek.
Mnich
Když jdeš podzimním listím, můžeš si představit, že jsi kýmkoli. Brodíš se záplavou zlatých lipových, bronzových bukových a trochou té zažloutlé nádhery javorů. Jsi potulný žebravý mnich. Kutnu záplatovanou, sotva na tobě drží.
Doba
Idealizujeme si dobu, ve které bychom rádi žili. Vidíme ji v takových barvách, které jsou našim očím příjemné.
Nepochybně ano. Dospouštíme se tak stejného prohřešku, jako ti, kdo naši zamilovanou část dějin spásy naopak haní a polévají hnojůvkou.
Patos
„Píšeš moc pateticky“ vytkla mi jedna kritická čtenářka mých výplodů. „Tak pateticky, že patos zastírá sdělení“ pokračovala.
„Píšeš hloupě, píšeš jako malé děcko, píšeš příšerně“ to všechno bych dokázal snést a přijmout. Proč ne, když si to koneckonců sám myslím.
Svatý Václave
Stát založený na krvi zabitého bratra, bratrovraždě. Stát založený na krvi podvakráte vyhnaného biskupa zabitého pohanskými Slovany. Stát založený na smrti staré ženy, která nechtěla povolit starým modlám.
Kolik krve naše země musela vypít.